Kap. 23 Mříže a knihy

V sobotu ráno se Lili probudila z noci beze snů: „Páni, takhle tvrdě jsem snad nespala od té doby, co jsem opustila otčímův dům.” Promnula si oči a protáhla se.

„Cože?“ vykřikla nahlas a přiskočila k oválnému oknu. Za rovnými tabulemi, které měla tak ráda, protože propouštěly mnohem víc světla než okna ze skleněných čoček, byly z venku zasazeny černé kované mříže ve tvaru lilie. Otevřela okno a zalomcovala jimi. Držely pevně, jako by byly v tlusté zdi odjakživa. Otočila se k oknu na druhé straně, ale také to kryla mříž. Vyběhla do koupelny, kde našla to samé. Celá vyděšená zamířila ke dveřím pokoje, obávajíc se, že v nich nebude klíč a budou zamčeny. Ale byl tam, a když jím otočila, dveře se otevřely. Oddychla si. Ovšem nyní s ní začal lomcovat vztek. Vyrazila rychle věží dolů. Cestou viděla, že i ostatní okna jsou zamřížovaná.

Vrazila do síně, kde Silio chystal snídani. Vyděšeně se na ni podíval, ale Lili mu nevěnovala pozornost, profrčela kolem něho a vtrhla bez klepání do Malévolovy pracovny: „Co to má znamenat?! Proč mám na oknech mříže?“

Malévolo položil pero, kterým něco psal, a pomalu, beze slova vstal. Obešel stůl. Přistoupil k Lili a bez mrknutí oka jí vlepil takovou facku, až zavrávorala do boku. Vyděšeně se chytla za tvář. Narovnala se. To už si ale Malévolo sundal ze zdi rákosku a otočiv se zpátky k Lili napřáhl se. Jenže Silio, který se přišel dveřmi podívat, co se děje, mu skočil na ruku a vykřikl: „Nebijte ji!“ Malévolo ho setřásl a se zlostným výrazem začal Silia švihat proutkem. Silio se stočil do klubíčka, naříkal, ale nebránil se. „Ne, prosím ne. On za nic nemůže,“ vrhla se tentokrát k Opatrovníkovi Lilibeth. „Prosím, prosím. Omlouvám se. Prosím, nechte ho být,“ plakala Lili. Opatrovník svěsil ruku s prutem a s ledovým výrazem se otočil opět k Lili. Bezděky ustoupila o dva kroky. Dívaje se na ni, prošel kolem ní zpátky ke stěně, kam pomalu mlčky vrátil rákosku. Silio, schoulený u paty stolu, tiše naříkal.

„Očekávám,“ promluvil tiše a mrazivě Malévolo, „že se ke mně budeš chovat s patřičným respektem a úctou,“ otočil se ode zdi k Lili. Přistoupil až k ní. „Tím se mimo jiné myslí, že si nebudeš dovolovat vrážet do mé pracovny bez zaklepání a bez vyzvání.“ Jeho černé oči byly výhružně přivřeny a bez mrknutí sledovaly Lili jako oči hada. „Rozumíš?“ zasyčel na ni. „Ano,“ odpověděla Lili přiškrceným hlasem. „Zároveň nehodlám trpět zpochybňování mých rozhodnutí,“ pořád se na ni díval. „Rozumím,“ zašeptala Lili. Upřený pohled povolil a Malévolo od ní poodstoupil a otočil se směrem k Siliovi, který jako by se snažil schovat za vlastní skrčené nohy.

„Výborně, když jste si oba uvědomili svoje chyby a nestoudnost, tak už můžeš sklapnout a vypadnout,“ kopl špičkou do Siliova stehna. Ten zakníkl a rychle vyběhl z pracovny. „A ty,“ pevně sevřel Lili za paži, když se také snažila odejít z místnosti, „si pamatuj, že pokud by tu poletoval jakýkoliv další muž, jako včera ten holobrádek, tak to neskončí pouhými mřížemi na oknech.“ Mlčela a dívala se do země. „Očekávám, že případný obdivovatel se přijde nejprve představit mně. Rozumíš?“ Přikývla. „Výborně, tak zmiz a zavři za sebou dveře,“ procedil skrz zuby výhružně Malévolo.

Lili rychle vyšla a opatrně zavřela dveře. Tiše se rozběhla do kuchyně a komůrky za ní, kde věděla, že najde Silia. Byl schoulený na své matraci a naříkal. Lili se k němu sesunula a objala ho. „Neplakej,“ hladila ho po vlasech, „je mi to líto. Omlouvám se, je to moje vina.“ Z očí se jí koulely slzy. „Maminka říkala, že mě nikdo nesmí bít,“ štkal Silio. „Tvoje maminka měla pravdu,“ přitiskla se k němu, „jenže on je zlý. Nechová se správně.“ Silio neodpovídal. „Kdyby tvoje maminka věděla, jak zlý na tebe bude, nikdy by tě k němu nedala,“ hladila ho zase Lili.

„To je pravda,“ otřel si Silio slzy a nos do rukávu a posadil se, „moje maminka na mě byla moc hodná. Naučila mě vařit a oblékat se a prát si prádlo, všechno.“ Lili seděla vedle něho a plakala. „Moje maminka byla také hodná i můj otčím. A teď musím být tady.“ Silio ji také opatrně pohladil po hlavě: „Také by tě sem nikdy nedali.“ Lili se smutně usmála přes slzy: „Víš co, až mi bude jednadvacet a budu odtud moct odejít, půjdeš se mnou. Ano?“ Silio se vesele usmál a radostně zakýval hlavou.

Seděli spolu mlčky každý ve svých myšlenkách. Lili si prohlížela Siliovu komůrku a bylo jí smutno. Ona měla aspoň luxusně zařízený pokoj s koupelnou ve věži, ale Siliovi dal Malévolo jen malý krcálek za kuchyní s mrňavým okýnkem na sever, které sem nepropouštělo skoro žádné světlo. „Nedal mu ani postel. Spí tady na matraci na zemi jako pes,” srdce jí usedalo. Zadívala se na starý polorozbitý šatník jen s jedním křídlem dveří, v níž měl svoje věci a poklady, jak tomu říkal. Najednou si všimla, že skříň stojí na jakési tlusté knize.

„Dáme si snídani?“ zeptal se jí Silio. Zmateně se na něho podívala, jako by ji probudil: „…ano …ano proč ne… Silio, co to je za knihu, na které stojí tvoje skříň?“ „T-to je jen jedna moje kuchařka,“ zakoktal se Silio. Lili se na něho pátravě podívala: „Silio?“ „Dobrá, ale neřekneš to na mě, slib, že to neřekneš,“ začal skoro znovu nabírat. „Ovšem, že ne.“ „To je obal od mojí kuchařky, ale uvnitř je jedna z knih z Malévolovy knihovny,“ šeptal vyděšeně. „Omylem jsem ji pokapal omastkem, když jsem si ji prohlížel v knihovně, když byl pryč. Bál jsem se, že když to zjistí, tak mi dá výprask, tak jsem vyřízl vnitřek a vyměnil ho za vnitřek z mojí kuchařky, protože jsou stejně tlusté.“ „Takže jsi nechal desky a vyměnil vnitřky a on má teď v knihovně tvoji kuchařku?“ nevěřila svým uším Lili. „Ano, akorát teď nemůžu vařit spoustu skvělých receptů, protože si je nepamatuju,“ zasmušil se Silio. „Můžu se podívat, co je to za knihu?“ zeptala se. „Ale to mi spadne skříňka,“ nebyl z toho nadšený Silio. „A nemáš v kuchyni nějaké polínko, které bychom sem mohli dát?“ navrhla. „To nevím, půjdu se podívat,“ zvedl se nemotorně Silio. „A vezmi i sekyru, abychom ho kdyžtak upravili,“ zavolala za ním Lili.

Silio se za chvilku vrátil s obojím a Lili mu osekala polínko, aby mohli almaru podložit. Vyndala knihu a přečetla název na první bílé stránce 'Poslání speciálních andělů se vztahem k Imperio Obscuro A-M'. Lili zalapala po dechu. „Pokud má tenhle díl, tak má možná i ten druhý, kde bude chybějící část z knihovny.“ Najednou si byla jistá, že to, že ten díl chyběl v obou andělských knihovnách, má nějaký důvod.

„Silio, mohla bych si tu knihu půjčit?“ „Ale když ji u tebe najde, tak na to přijde,“ strachoval se Silio. „Já myslím, že to dokážu vyčistit a pak bychom ji mohli vrátit a už by na to nikdy nepřišel,“ zašeptala Lili. To Silia přesvědčilo a souhlasil.

Silio začal nosit na stůl. Když Lili viděla, že Opatrovníkova pracovna zůstává navzdory šramotu zavřená, tichounce proběhla přes síň a vyběhla k sobě do pokoje, kde blok listů zabalila do pláště a dala do kabely přes rameno. Potom se převlékla a sešla na pozdní snídani, po které rychle vyběhla ven a odletěla.

Letěla do Centrálního Města. Na to jít do školy už bylo stejně pozdě, a navíc měla na tváři modřinu od té facky, kterou nechtěla nikomu vysvětlovat. Ve městě hledala jednu malou zapadlou dílničku. Asi po hodině hledání a vyptávání se ji našla v jedné z uliček v severní čtvrti.

Vstoupila dovnitř a vyndala svůj náklad. „Dobrý den, prosím, dokázal byste vyčistit ty stránky, aby to nebylo poznat?“ zeptala se trochu rozechvěle. Muž kolem pětatřiceti v pracovní zástěře se podíval na poškození a pak přikývl: „Počkáš si na to, nebo si pro to přiletíš později?“ „Raději bych počkala, jestli to nevadí. Docela to chvátá.“ „Dobrá, tak se posaď támhle do křesla,“ ukázal jí řemeslník a začal si připravovat jakýsi prášek a lahvičku s průhlednou tekutinou.

„Copak se ti stalo?“ zeptal se, když směsí z prášku a tekutiny začal opatrně čistit stránky. Lili si sáhla na tvář. „Já… spadla na mě ta kniha, když jsem ji vytahovala z poličky, a pak se mi ještě omastila,“ zalhala. „Hmm,“ pokýval ten anděl, zatímco se na ni zpod obočí díval, „to už se tak někdy stane.“

Dokončil čištění. Ještě chvilku čekal, až stránky vyschnou, pak jí podal knihu zpět: „Prosím, je jako nová. Byla by škoda mít omaštěnou takovou neobvyklou knihu, že.“ Lili si ho ustaraně prohlížela a snažila se rozpoznat, jestli od něj hrozí, že by ji prozradil Malévolovi. Ale muž se jen shýbl pod pult pro velkou sklenici s jakýmsi medově hnědým obsahem, z níž trochu odebral do malinké lahvičky. „Tady máš knihařské lepidlo a kus látky. Tím ten obsah vlepíš do desek, aniž by kdokoliv cokoliv poznal, i kdyby měl ostříží zrak. Jen tě přitom nesmí vidět,“ mrkl na ni spiklenecky. S úlevou se na něj usmála, poděkovala a spěchala domů.

Dorazila tak akorát, aby to vypadalo, že jde ze školy. Vyběhla do síně a když viděla, že je prázdná zamířila rovnou do kuchyně. Silio tam seděl u stolu a obědval svůj oběd. „Je tady?“ zeptala se. „Kdo?“ nechápal Silio. „Opatrovník přeci,“ zašeptala. „Není, šel někam pryč, než jsem si dal oběd.“ „Mám vyčištěnou tu knihu,“ vytahovala knihu z brašny. „Ukaž!“ nadšeně se na ni chtěl podívat Silio. „Nejdřív si pořádně utři ruce, ať to neřešíme znovu,“ nakázala mu Lili. Poslušně si umyl a utřel ruce. „Rychle. Musíme do knihovny, než se vrátí,“ pobídla Silia.

Potichu vyběhli do druhého patra, kde byla nad síní knihovna stejného půdorysu. Po jejím obvodu stály černé policové skříně obtěžkané od shora až po nejspodnější poličku rozličnými knihami. U jednoho okna stály dvě křesla a kousek od nich u dalšího čtecí pultík. Nic z toho však Lili nezajímalo.

„Hlídej u schodů a kdybys ho viděl přicházet, tak potichu zavoláš,“ rozkázala Siliovi a sama potichu přeběhla k regálům. „Kde ta kniha byla?“ šeptala k Siliovi. „Jak je na té skříni zlaté vé í í,“ šeptal rozechvěle zpátky. Doběhla k VII. skříni a rychle vyhledala správné desky. Byl před nimi setřený prach. „Silio má víc štěstí než rozumu, tohohle by si hned všiml,” protočila oči. Vytáhla z desek kuchařku, pak z brašny lepidlo, svůj malý cestovní nožík a vyčištěný vnitřek. Natřela nožem lepidlo na hřbet stránek, přilepila na něj proužek látky, ten zahnula pod hřbet a pečlivě přilepila na desky.

„Hlídáš?“ zašeptala na Silia. Ten se ještě víc zahleděl dolů ze schodů. Když Lili viděla, že se Silio nedívá, vytáhla rychle vedlejší svazek a nožem vyřízla tentokrát jeho vnitřek. Dovnitř šoupnula opět kuchařku a původní obsah si spolu s nožem a lepidlem schovala do brašny, pak se vznesla nahoru a máchnula křídly, aby se tamní prach vznesl a svým zvolným usednutím zastřel stopy po její i Siliově činnosti. Pak doplachtila ke dveřím a rychle se Siliem seběhla do síně a do kuchyně.

Rozrušeně poslouchali, ale všude bylo ticho. „Víš co,“ zašeptala Siliovi, „raději si tu tvoji kuchařku ještě chvilku nechám u sebe, kdyby na to náhodou přišel, bude lepší, když řeknu, že jsem to byla já. Ano?“ Silia to dojalo: „Jsi tak hodná.“ „A ty jsi zase hrozně mazaný anděl. Takhle ho napálit, to se jistě málokomu povede,“ cvrnkla mu do nosu prstem. Silio vypjal pyšně hruď, jako by mu na ni měli připnout medaili.

Lili chvatně došla k sobě do pokoje. Opřela se zády o zamknuté dveře. Srdce jí bušilo jako o závod. „Kde si to přečtu? Tady by mě mohl vidět skrz okno.” Nyní litovala, že si vynutila, aby ty těžké zelené závěsy, jež v pokoji původně visely, odstranili. „Nic naplat, musím počkat do neděle a vzít si to někam ven. Kdyby mě s tím teď načapal, tak mě asi zabije.” Chvíli přemýšlela, kam knihu schová, až ji nakonec zcela neoriginálně zapnula do povlaku jednoho z polštářů. Ten si pak vzala s sebou i do koupelny. Nehodlala ho nechat ani chvilku bez dozoru.