Kap. 24 Dvě zkoušky a první kolaps

V sobotu ráno Tommy zaspal. „Cítíš se už líp?“ zeptal se ho Octavio, když za ním Tommy sešel do salonu. „Ano. Kolik vůbec je?“ rozhlížel se Tommy trochu zmateně. „Je skoro poledne,“ řekl klidně Octavio. „Cože? Proč jsi mě nevzbudil ráno?“ vyděsil se Tom. „Ťukal jsem na tebe, ale měl jsi zamčeno, asi jsi mě neslyšel. Aspoň ses pořádně vyspal. Ergh, však nikam nechvátáš, ne?“ zůstal Octavio klidný.

Tommy neměl náladu mu nic vysvětlovat, a tak jen poděkoval za nocleh a jídlo a běžel pro koně, aby vyrazil ke škole. Dojel na koni až k jídelně. Říkal si, že tam Lili uvidí spíš než někde mezi budovami. Zůstal sedět na koni, aby měl lepší přehled nad mumrajem před sebou. To neuniklo pozornosti mnohých studentů a hlavně studentek, které po něm zvědavě pokukovaly. Také Eva si ho všimla a došla k němu. Seskočil k ní.

„Ahoj Tommy, Lili tady není, dneska vůbec nepřišla. Nevím, co s ní je.“ „Aha,“ chvíli přemýšlel, „kdybys ji viděla, řekneš jí, aby přišla dnes nebo zítra po zkoušce k divadlu? Anebo ať se pak někdy staví na skále.“ „Na jaké skále?“ „To ona už bude vědět. Řekni, že jsem jí tam nechal vzkaz.“ „Dobrá,“ odpověděla napůl zaraženě Eva. Tommy nasedl na koně a odjel. Nevěděl, co s časem, ale nakonec vzal koně na louku vedle Zeleného jezera, kde ještě přeci jen bylo trochu neuschlé trávy a pásl ho tam až do zkoušky.

Na zkoušku vyrazil brzy. Tak trochu doufal, že tam Lili potká, ale nebyla tam. Hráli a zkouška proběhla překvapivě klidně, přesto však Toma dost zmohla. Byl rád, že nemusel putovat až domů. To potulování po městě a nedostatek soukromí se na něm podepsalo. Na noc jel opět k Octaviovi, ale tentokrát se mu u něj dobře nespalo. Od řeky se do Přístavu natáhla smrdutá mlha a Tomovi zjevně vadila víc než Octaviovi, soudě podle jeho ranní bujaré nálady.

„Jsi nějaký bledý. Nevyspal ses dobře?“ napůl v žertu se jej Octavio ptal. „Nevím, nějak nejsem ve své kůži,“ odvětil Tommy sklesle. „Snad to není steskem po té tvé krasotince?“ dobíral si ho Octavio. „Proč, víš o ní něco?“ „Erghm, ne, o ženské se nezajímám. Připraven na hudební orgie?“ plácl Toma vesele po zádech. Tommy se na něj útrpně podíval, na takovou míru energie dnes opravdu neměl sílu. „Tak pojď, dnes mám pocit, že bych mohl srovnat se zemí celé Obsidiánové hory,“ entusiasticky ho povzbuzoval Octavio.

Tommy v duchu zaúpěl. Na Octavia dnes zjevně přišel jeho energický den, což bylo to poslední, co Tommy potřeboval. „Dneska to bude asi dost hustý,” pomyslel si a sklesle se vlekl za sršícím Octaviem.

A skutečně, nedělní zkouška se nesla ve stejně živém duchu jako ráno. Octavio strhnul ostatní na svou rychlou vlnu. Tommy měl co dělat, aby udržel krok. Postupně se mu dělalo hůř a hůř. Už přišla doba, kdy měli končit, ale Octavio vypadal, že se sotva zahřál. Rozhodl se, že u několika skladeb zkusí jinou aranž, a tak hráli dál. Toma polil studený pot.

„Tommy, co je ti?“ všiml si ho náhle Pierre, ale Tommy ho slyšel, jako by mluvil ze sudu s vodou. Odložil housle se smyčcem na židli za sebou. I ostatní se podívali Tomovým směrem, ale on už to nevnímal. V hlavě mu hučelo, jak kdyby tam měl roj včel. Třásla s ním zimnice, svět kolem se najednou začal obrovskou rychlostí propadat a tmavnout. Poslední, co vnímal, byl Pierrův hlas: „Tommy, jsi v pořádku?“ V ten moment se Tommy skácel k zemi. Cestou narazil čelem do stojanu na noty.

„…vstávej, Tommy, slyšíš? Vzbuď se…,“ ozvalo se z mlhy v Tomově hlavě. Postupně přicházel k sobě. Po sluchu se mu vrátil i zrak a on nad sebou uviděl kluky z kapely a Octavia. „Co se stalo?“ zeptal se. Ne, že by si to nepamatoval, ale nemohl si uvědomit, co se mu děje s křídly. „Zkolaboval jsi,“ mluvil s ním Pierre, „můžeš vstát?“ Tommy se začal zvedat.

„Dobře, tak s křídly to neprasklo,” uklidnil se Tommy, zatím co si sedal. „Opatrně, pomalu, zůstaň chvilku sedět,“ trochu ho podpíral Pierre. „Jsem v pohodě, asi se mi jen zatočila hlava,“ snažil se znít klidně, když tu mu náhle přes oko přeletěla tmavá kapka, dopadla mu na líc a její další cesta ho zašimrala na tváři. Sáhl si rukou na obočí. Tekla mu krev. „Uhodil ses hlavou do stojanu, když jsi padal. Seběhlo se to rychle, nestihl jsem tě zachytit,“ vysvětloval provinile Pierre.

Tommy si opatrně osahával ránu. „To je dobré, není to moc velké,“ zhodnotil. „To ne, ale je to dost hluboké. Každopádně by sis to měl opláchnout. Zvládneš dojít na toaletu?“ vložil se do toho Octavio. Zvedli ho a dovedli k umyvadlu. Studená voda mu udělala dobře. Prohlížel si čelo v zrcadle. „To bude chtít zašít. Máš doma Marianu?“ vyptával se Octavio. „Asi ano, měla se v pátek vrátit.“ Pomalu vyšli z divadla. Pierre nesl Tomovi housle.

„Ergh, odnesu tě domů,“ rozhodl Octavio. „To je zbytečné, zvládnu to sám. Kromě toho tu mám v parku koně, nemůžu ho tu nechat,“ začal se Tommy bránit. „Souhlasím s Octaviem, v tomto stavu nemůžeš ít sám domů,“ přidal se Duncan za přitakávání Pierra i Pedra. „Hele, je to jen malá ranka na čele a jinak mi nic není, takže klid, nepotřebuju nosit,“ začínal být Tommy už hodně podrážděný. „Tak dost. Uděláme to tak. Duncan s Pierrem tě donesou domů a já ti tam dovezu koně. A ne,“ nenechal se přerušit Octavio, „nechci slyšet žádné výmluvy. Duncane, popadni ho a leťte.“

Než se Tommy mohl začít bránit, Duncan se s ním vznesl a spolu s Pierrem vyrazili na východ. „Zatraceně, to jsme nemohli dojít aspoň na kraj města?“ rozčiloval se Tommy. „Takhle budu všem pro smích.“ „Tommy, jen klid o nic nejde,“ uklidňoval ho Pierre. „Nejde? Za tohle si mě Diego pořádně poddá! Nejsem malý mimino, abych se musel nechat nosit!“ „Nesmýkaj sebú nebo spadnem oba, malošek už opravdu nejsi,“ krotil Duncan Toma. Z toho, že sklouzl do svého nářečí, Tommy usoudil, že by sebou asi opravdu neměl tolik mlít. „Chlapi, když mě donesete domů, a ještě s rozraženým čelem, tak mě Katy už na žádnou zkoušku nepustí,“ zkusil to jinak. „Tak se domluvíme, že tě zase odneseme,“ navrhl Pierre. „Zbláznil ses?“ vystartoval znovu Tommy. „Nebudu nikomu za exota. Děláte z toho zbytečný humbuk. Prostě jsem dneska neměl den. Nenechám se nosit všem pro smích!“ zuřil Tommy a že už byli na dohled od jeho domova a celkem nízko nad zemí, začal sebou pořádně házet, až s ním Duncan musel přistát, jinak by mu vypadl.

„Fajn,“ vytrhl se mu Tommy z rukou, „dík za svezení. Z zbytek už dojdu sám!“ Vyškubl Pierrovi houslový futrál z rukou. Chvilku se ještě dohadovali, ale pak je přesvědčil a oni vidouce, že skutečně zamířil k domovu, se odrazili a odletěli.