Kap. 25 Podruhé v tvrzi

Jakmile zmizeli kluci z kapely Tomovi z dohledu, odbočil pryč od domu. Neměl náladu vysvětlovat doma Katy a Miri, co se stalo. Čelo se mu už zatáhlo a nekrvácelo a jediné, co si přál, bylo osamělé místo, kde by mohl ulevit svým křídlům, což by teď doma určitě nejmíň do večera nešlo. Navíc pořád doufal, že Lili přiletí aspoň na římsu.

Popondal si řemínky od houslového futrálu, které mu k němu kdysi připevnila ještě jeho matka, aby mohl futrál nosit na zádech jako batoh. Pokračoval jižním směrem velkým obloukem obcházeje otcův dům. Když byl dost daleko, vydal se východním směrem k Trhlině. Nebyl schopný jít moc rychle, takže putoval poměrně dlouho. Cestou se zastavil u skalního jezírka, napil se, načež zamířil k místu, odkud slézal na skalní římsu. Byla už skoro noc, ale ještě se zvládnul na výklenek spustit. Podle netknutého vzkazu pod kamenem poznal, že Lili se tam vůbec nezastavila.

Přemýšlel, co bude dělat dál. Předpokládal, že Octavio přivede otci koně až další den, takže do zítřka má čas. Chvíli zvažoval, že přespí na skále a ráno uvidí, co dál. Jenže měl žízeň a od rána nic nejedl. Čím víc nad tím přemýšlel, tím méně se mu, i s ohledem na běda, chtělo zůstávat na skále. Jak se tak díval do tmy před ním, vybavila se mu náhle tvrz v mlžném kopci. Lákalo ho vrátit se do ní. Bylo mu tam dobře, křídla jako by neměl. „Ale je to bezpečné? Ten chlápek uvnitř se choval vážně dost divně.” Začaly se honit mraky, jež zakrývaly měsíc. Musel rychle nahoru, jinak by musel lézt úplně po tmě, a to by nebylo dvakrát příjemné. Vylezl. Váhal.

Nakonec však zvítězily hlad a příjemná vzpomínka. Vyrazil směrem k Línému kopci. Uvolnil křídla, ale ani potom nešel moc rychle. Zhruba po necelých dvou hodinách uviděl před sebou kopec ukrytý pod mléčnou poklicí.

Na úpatí se zastavil a znovu přemýšlel, jestli to je opravdu dobrý nápad. Ovšem nemaje kam jinam jít, nadechl se a začal stoupat vzhůru. Nebyl si jistý, zda se mu podaří najít vchod, ale jakmile ho pohltil opar, věděl přesně, kudy se vydat. Po pár krocích se před ním vynořila černá kovaná brána. Nehlučně ji otevřel a tiše postupoval dál, až narazil na dřevěné dveře tvrzi. Jemně zaklepal. V následující moment se dveře otevřely, respektive je otevřel stařec, kterého již znal z minule.

„Vítám vás, pane, prosím, pojďte dál,“ poodstoupil kousek stranou, aby mohl Tommy pohodlně vejít. Tommy vešel do síně, ovšem velmi se podivil, jaké doznala změny. Jednak v ní přibylo nábytku, jednak byla nyní plně osvětlená čtyřmi poměrně velkými prořezávanými kovovými lampami. Od každé z lamp vedl černý kovaný řetěz ke kladce na stropu a pak ke druhé u zdi, odkud pokračoval až k háku dole na zdi. Další lucerny stály na tenkých sloupcích podél stěn. Na zemi ležel nádherný barevný hebký orientální koberec se vzorem z vytkaných květů. U krátké zdi stál polstrovaný divan potažený hedvábným brokátem opět s květovaným vzorem. Vedle něho byl malý dřevěný stolek vyřezávaný geometrickým vzorem. Druhé straně místnosti dominoval dřevěný stůl s židlemi s polštářky. Ovšem tyto kusy viděl už minule. Tmavý dřevěný příborník již také znal.

„Dovolil jsem si to tu trochu zařídit, abyste tu měl větší pohodlí,“ promluvil opět onen muž, „snad vám to takto bude zatím vyhovovat, než si to zařídíte podle svého.“ Tomovi ještě chvilku trvalo, než vstřebal všechny ty barvy a detaily. „Je to nádherné,“ vydechl nakonec, „je to z Jižních ostrovů?“ „Ano, z jednoho z nich, ovšem to už je velmi dávno, kdy sem tento nábytek byl dovezen.“

Tommy chvíli přemýšlel, než promluvil. „Víte, já… vážně bych potřeboval nějaké místo, kde bych mohl být, ale… vy si mne s někým pletete. Nerad bych vám způsobil problémy, až se objeví skutečný majitel. Ale kdybyste mě nechal přespat třeba někde na seníku, jestli tu nějaký máte, tak by mi to velmi pomohlo.“ Sluha se shovívavě pousmál. „Vidím, že s historií tohoto domu nejste obeznámen, ale z toho si nic nedělejte, mnozí na tom nebyli jinak. Každopádně, buďte ujištěn, že kdokoliv vejde na tento kopec a najde v mlze bránu, již otevře, ten je právoplatným majitelem této tvrzi a posléze domu, jenž si vystaví na jejím místě, jakmile dosáhne plnoletosti.“

Tommy na starce nevěřícně a nechápavě hleděl: „Ale jste tu přeci vy… A zjevně tu byl někdo předtím…“ „Já jsem pouhý správce tohoto domu, právoplatným majitelem jste nyní vy. Leč promiňte,“ zatvářil se muž náhle ustaraně, „nevšiml jsem si, že jste raněn. Chvilku posečkejte,“ řekl a někam odběhl. Tommy se zrovna nadechoval, chtěje starci opět vysvětlit, že se musí jednat o mýlku, ale byl unavený, hladový a neměl už sílu tomu podivínovi jeho přesvědčení dále vymlouvat. A tak si řekl, že udělal, co mohl, a že až to praskne, bude to asi pořádná mela, ale že to nebude řešit teď.

Sluha se vrátil s mokrým kapesníkem a jakousi malou piksličkou. „Dovolíte?“ opatrně Tomovi otřel zasychající krev na čele, načež mu ránu a její okolí natřel mastí z piksly. Tommy cítil, jak se mu rána stahuje. „Děkuji,“ vydechl Tommy. Zasedl ke stolu a po večeři se nechal uvést do ložnice. Ani si ji moc neprohlížel, odložil housle na stůl u stěny, ulehl do postele a ihned usnul.

Zdál se mu krásný sen. Létal nad krajinou ponořenou v mlze Jenže pak se vše nějak zkazilo a on slyšel Octavia a svého otce, jak ho ze země volají. Volal na ně zpět, že je nahoře, ale oni nedokázali vzlétnout a on se zase bál přistát, až se z toho vzbudil celý zpocený.

Rozhlížel se kolem sebe a snažil se vzpomenout si, kde vlastně je. Díval se na postel, v níž ležel. Nad ním se klenula dřevěná nebesa, jež podpíraly v rozích čtyři tenké, do spirály vyřezané dřevěné sloupky. Z nebes visely až na zem tkané závěsy s květinovými vzory. Posadiv se rozhrnul je. Pod bosou nohou ucítil kožešinu.

Okolní místnost měla bíle omítnuté stěny. Osvětlovalo ji jen jedno obdélníkové, ne moc velké, okno, zasazené v hlubokém výklenku zdi, jež byla více jak metr tlustá. Podél stěn se výklenkem táhly dvě lavice, na nichž byly opět kožešiny. Naproti oknu přerušovaly zeď dřevěné vyřezávané dveře. U boční zdi stál starý dřevěný stůl s židlí, skříň na šatstvo a sekretář, vše ve stejné tmavé barvě. Dále už zde byly jen černé kovové svícny a malý stolek s lavorem se džbánem s vodou a ručníkem.

Opláchl se a utíraje se, vyhlédl z okna. Nic   neviděl. Venku byla stále ta samá mléčná mlha. Oblékl se a vyšel dveřmi. Vedly do malého prostoru, z něhož stoupaly úzké točité schody nahoru, za schodištěm objevil další dveře.

„Dobré ráno, pane,“ ozvalo se zpoza rohu ze síně, do níž se vházelo průchodem bez dveří. „Pokud potřebujete navštívit onu místnost, tak ta se naneštěstí nachází mimo tuto tvrz. Stačí, když vyjdete těmi dveřmi za schody. Tam již uvidíte malý domek, kde je veškeré příslušenství.“ „Myslí na všechno,” pomyslel si Tommy a vyšel ven.

Dostal se do části zahrady, kterou ještě neviděl. Několik kroků od tvrze spatřil malé osvětlené stavení. Došel k němu a vstoupil. Uvnitř byla v jedné části překvapivě moderní toaleta a v druhé, větší, jakýsi bazének vykachličkovaný mozaikou a osvětlený stropními okny ve tvaru hvězd.