Kap. 26 Octavio u Carla

Po odletu Duncana s Tomem a Pierra hledali ostatní před divadlem Tomova koně. „Jestli hledají koně toho hezounka, tak toho jsem viděl u fontány,“ oslovil Octavia zase ten muž, který ho před týdnem zdravil z potemnělé ulice.

Byl to poměrně vysoký, štíhlý, mírně přihrblý stařec. Většinu jeho hlavy zabírala pleš se stařeckými skvrnami, jen na spodní části od ucha k uchu mu ještě rostly rovné, pěstěné, žlutavě bílé vlasy spadající až na ramena. To však nyní nebylo vidět, neboť, jako vždy, když vyšel ven, mu na hlavě seděl šedivý cylindr. Jeho krempa zastiňovala seschlý obličej. Nos a uši měl staroch velké, jak už to tak staří lidé mívají. Z nosu i uší trčelo několik šedých chlupů.  Zpod dlouhého šedého obočí se na svět dívaly úzké úskočné vybledlé šedomodré oči. Obličej měl oholený, ovšem i tak působil pichlavým dojmem. Stejně nepříjemný byl i výraz jeho úzkých rtů, jež během okamžiku dokázaly přejít z úlisného úsměvu do nenávistného šklebu.

Muž byl oděn v šedé kalhoty s puky z luxusní látky, bílou košili se stojatým límečkem a žlutou hedvábnou vestu s paisley vzorem, taktéž ve žlutavých odstínech. Vesta měla několik kapsiček, do nichž vedly zlaté řetízky. Jeden k hodinkám, jeden ke cvikru, jeden k malým, ale složitým klíčům. Přes vestu měl frak s krátkými šosy ze stejné látky jako kalhoty. Nohy vězely v kožených polobotkách v okrové barvě. Stejné zbarvení měly i kožené rukavice z jelenice, které muž nosil i nyní navzdory tomu, že bylo ještě léto.

Octavio po něm jen zavrčel. Našel koně a zavolav na ostatní, vrátil se s ním před divadlo. „Erghm, to bychom měli,“ zabručel. „To jsem šťastnej,“ utrousil kysele Diego, kterého dost otrávilo, že tady v noci musí ještě hledat Tomova koně. „To jsem rád,“ zabručel na něj temně Octavio, „takže teď mazej k mamince, abys byl zítra plný sil.“ „O mě se bát nemusíte. Nejsem to já, kdo ostatní brzdí,“ odsekl mu Diego, nicméně se otočil a odletěl. Pedro se také rozloučil.

Octavio vzal koně za uzdu, kousek ho vedl, ale pak energicky nasedl a vyjel směrem na východ. Jeho dobrá nálada byla pryč. Snažil se přijít na to, co se to s Tomem vlastně děje. Ovšem ještě víc mu leželo na srdci, jakou roli v tom hraje ten stařec z Přístavu.

K Tomovu domovu dojel hodně pozdě, ale jedno okno v patře ještě svítilo. „Ergh, Carl je ještě vzhůru,“ řekl napůl pro sebe a napůl snad koňovi. Sebral jeden z kamínků na zemi a hodil ho do svítícího okna. „Carl!“ zavolal potichu. Okno se otevřelo. „Octavio?“ ozval se překvapený hlas. „Počkej, jdu hned dolů.“

Carl seběhl k hlavnímu vchodu. „Nečekal bych tě, co se stalo?“ ptal se Carl s obavou v hlase. „Erghm,“ oddechl Octavio, „tady něco nesedí.” „Carle, dovezl jsem ti Tomova koně, ale hádám, že kluka doma nemáš?“ „Toma? Ne. Proč nepřijel na koni sám? Co se stalo?“ začal se strachovat Carl. „Ergh,“ odfrkl si Octavio o poznání podrážděněji, „ten zatracenej uličník. Poslal jsem s ním dnes dva kluky, aby ti ho donesli domů, ale on sem zjevně nedorazil.“ „Ne, byli jsme doma. Co se stalo?“ děl Carl.

Octavio zaváhal, co všechno vlastně Carlovi říct, aby ho nevyděsil, ovšem jeho mlčení bylo spíš na škodu. „Octavio,“ díval se Carl na přítele s obavou. „Carle, klid. Tomovi nebylo moc dobře, tak jsem ho poslal sem, ale asi ty kluky cestou ukecal, aby ho vzali k sobě… A já jsem vedl koně, tak už mě nenašli, aby mi to řekli.“ V duchu Toma proklínal, že kvůli němu musí takhle lhát. „Anebo ho tu vysadili, a on místo toho, co by přišel domů, tak se sebral a vypařil,“ zavrtěl hlavou Carl a nervózně přešel po dřevěné podestě sem a tam. Octavio se tvářil provinile, jako školák, co ho načapali při lži.

„Já se z toho kluka snad zblázním,“ pokračoval Carl v řeči i v přecházení ze strany na stranu, „co mu bylo? Zvládne to sám?“ Octavio opět zaváhal, ale pak si řekl, že nemá cenu Carla ještě víc děsit. „Však ho znáš, má horkou hlavu, až vychladne, tak přijde. Nemusíš se bát, zvládne to.“ Carl zavrtěl nespokojeně hlavou. „Řekni mi, kde spí, co jí? Co je na tom toulání tak skvělé, že nepřijde domů, ani když je mu zle?“ Octavio nevěděl, co říct, na utěšování nebyl zrovna moc dobrý. „Na zkoušky chodí, když se objeví, tak ho popadnu a vlastnoručně ti ho doručím,“ řekl nakonec chlácholivě. „To je, obávám se, už to jediné, na co se u něho dá spolehnout.“ Zahleděl se Carl s úzkostí v obličeji do tmy.

Ještě chvíli stáli mlčky, ale pak se Octavio rozloučil a Carl šel obstarat koně.  Když Octavio odletěl a on ustájil koně, sedl si Carl ve zhaslém pokoji a přemýšlel, co dál. Cítil, že Octavio mu neřekl všechno, ale řekl si, že by mu nic důležitého nezatajoval.

Skladatel se ještě cestou domů zastavil u Pierra, o němž usoudil, že ho spíš zastihne doma, aby se ho vyptal, jak to bylo s Tomovou dopravou. Druhý den ráno se pak vypravil Thomase hledat. Létal v kruzích kolem Carlova domu až tam, kam si říkal, že by Tommy dokázal dojít za jednu noc, ale nenašel nic, co by svědčilo o Tomově přítomnosti. „Nedá se nic dělat, musím počkat, jestli se objeví sám,” uzavřel si to nakonec Octavio.