Kap. 27 Kde bydlí Lilibeth

„Mohla bych letět dnes za Evou?“ zeptala se Lili v neděli u společné snídaně. „Ne,“ odpověděl suše Opatrovník. „A můžu jít aspoň tady kolem na procházku?“ „Ne. Dnes máš domácí vězení a příští týden dorazíš každý den hned po škole,“ chladně a bez emocí jí odpověděl Malévolo. „No bezva. To budu muset počkat až do pondělí a vzít si tu knihu s sebou do školy,” pomyslela si Lili. Nahlas neřekla nic, nechtěla ho znovu rozčílit.

V pondělí ráno se Lili marně snažila zakrýt fialovou modřinu, která se jí po Malévolově facce udělala na líci. Jenomže neměla dost dobře čím, navíc měla málo času, takže to nakonec vzdala, opláchla si obličej a vyrazila do školy tak, jak byla. „Budu si muset cestou vymyslet nějakou uvěřitelnou historku.”

V kabele, kterou svírala pod paží, měla torzo knihy z Opatrovníkovy knihovny, kterou si chtěla začíst číst o volných chvílích. Hned, jak přistála, se k ní přidala Eva, ale místo obvyklého veselého přivítání ji jen zaraženě pozdravila a zůstala na ni koukat.

„Co je? Proč na mě tak zíráš?“ zeptala se Lili, i když jí bylo vcelku jasné, co upoutalo Evinu pozornost. „Lili, co se ti stalo? Máš na tváři buď hodně zvláštní flek, anebo dost hrozivou modřinu,“ ptala se ustaraně Eva. „Jo tohle, ále spadla na mě jedna těžká kniha, když jsem ji vytahovala z knihovny,“ mávla rukou Lili. Bylo vidět, že Eva jí to moc nevěří, ale nebyl čas, musely rychle do hodiny.

Měly dost náročný nácvik chytání démonů, takže na povídání jim nezbýval dech. Na oběd ve venkovní jídelně dorazily dost vyčerpané, ostatně jako ostatní z jejich kurzu. Usedly. Eva se začala nadechovat k výslechu, když tu k nim zezadu přistoupil Diego.

„Ahoj Lilibeth,“ oslovil ji. Lili dala oči v sloup a bez pozdravu se na něho zamračeně otočila. „Lilibeth, chtěl jsem ─,“ začal Diego, ale okamžitě se zarazil, „Lili, co se ti stalo?“ vyděšeně se zeptal. Nejbližší spolusedící přestali jíst a zadívali se Liliiným směrem. Lili to neuniklo a znervóznělo ji to. Poslední, co chtěla, bylo na tu modřinu přitahovat pozornost. „Ale nic, zranila jsem se při cvičení,“ odsekla mu, snažíc se o znuděný tón a mírně od něj odvrátila obličej, aby na ni neviděl. „Tohle určitě nemáš ze cvičení,“ nesouhlasil Diego a dlaní jí jemně otočil tvář k sobě, aby se mohl lépe podívat, „tohle je už dost vyzrálá fialová modřina.“

Další řada sedících se zaměřila jejich směrem. Lili začínala v duchu panikařit. Jestli něco neměla ráda, tak to byla nežádoucí pozornost.

„No, tak je. Spadla mi na obličej kniha, tak tu přestaň vyšilovat,“ zasyčela na něj potichu. Ale Diego ji už neposlouchal, pohltil ho tok jeho myšlenek. „To ti udělal on? Kvůli mně?“ vyděšeně se zeptal.

Nyní už měli solidní pozornost všech, kteří byli okolo. Lili koutkem oka zahlédla, jak jedna dívka strká loktem do druhé, aby se přestala bavit se sousedkou, a naznačila jí, kde se koná zajímavější divadlo. A aby toho nebylo málo, vložila se do toho vyděšeně také Eva: „Lili to ti udělal Tommy?“ „Zbláznila ses?“ osopila se na ni Lili a šeptání bylo totam. „Ovšem, že ne! Udělal mi to Opatrovník, když už to musíte vědět. A když už to víte, tak se můžeme všichni v klidu najíst.“ Obecenstvo kolem nich vzrušeně zašumělo.

„Lili, to je mi strašně líto, já… nevěděl jsem… kdybych to věděl, tak…“ Diego se tvářil opravdu nešťastně. „Tak co?“ zlost z facky, mříží a panika z pozornosti okolí už Lili zcela ovládly, „tak bys mě třeba nesledoval a nelétal nám drze kolem oken?“ To pro změnu popíchlo Diega, jenž nechtěl před ostatními vypadat jako šmírák. „Kvůli tobě mám teď na oknech mříže a celý týden nemůžu z domu,“ pokračovala Lili. Nyní už mluvili dost nahlas, aby je ve ztichlém prostranství slyšeli opravdu všichni, kdo měli zájem.

„Heleď, tak promiň, ale kdybys mi třeba řekla, že tvůj táta je Malévolo, tak ─,“ nedořekl, okamžitě mu skočila do řeči. „To není můj otec, ty osle! To je můj Opatrovník, protože…,“ nedokázala to doříct. Najednou jí před očima proběhla celá ta hrůza událostí, během kterých zemřela její matka, nevlastní bratříček a její otčím. Vyplašeně se podívala kolem. Na všechny ty upřené oči. Nechtěla se před nimi rozbrečet, a tak ze sebe vypravila jen: „To už je jedno!“ Odstrčila Diega z cesty a rozletěla se pryč.

Eva i Diego vyrazili okamžitě za ní. „Ty ne, ty už jsi mluvil až dost,“ zastavila Eva Diega ve vzduchu a vyrazila za Lili sama. Zraky diváků se nyní obrátily k Diegovi, a protože nevěděl, jak se jich zbavit, škubl ramenem a rozletěl se směrem k šatnám.

Najednou naslouchavé ticho vystřídal vzrušený hovor veškerého obecenstva. Diegovi nejbližší přátelé se zvedli a vydali se za ním.  Avšak to už Lili neslyšela ani neviděla. Letěla, aniž by měla jasný cíl. Věděla jen, že musí rychle pryč. Pryč od celé té scény.

 „Tudy,“ dohnala ji Eva a vedla je vzduchem k Zelenému jezeru.

„Tady to bude fajn, ne?“ oslovila Lili, když přistály. Lili se rozbrečela. Eva ji něžně uchopila kolem ramen a hladila ji po vlasech. „Nic si z něho nedělej, je to pako,“ konejšila ji. „To není kvůli němu,“ promluvila po chvilce Lili, „vzpomněla jsem si na mou mámu a otčíma, jak jsme byli všichni spolu a jak…,“ usedavě se rozplakala. „Jak umřeli?“ zeptala se Eva. Lili přikývla. „Nikdys mi to vlastně neřekla. Nechceš se mi svěřit teď? Třeba by se ti ulevilo.“ Lili chvilku váhala, ale pak zavrtěla hlavou. „To nevadí, řekneš to, až na to budeš připravená,“ usmála se na ni Eva a otřela jí kapesníkem zaslzenou tvář. Lili se pomalu uklidnila.

Eva přemýšlela, že by se měly vrátit do hodiny, už takhle přiletí pozdě, když tu si náhle vzpomněla: „Já zapomnětlivka!“ vykřikla. „Lili v tom rozrušení z té modřiny jsem ti úplně zapomněla říct, že se po tobě ptal Tommy.“ „Cože?“ nemohla věřit svým uším Lili. „Ale jak to? Vy se znáte?“ Eva zavrtěla hlavou: „Nejspíš zjistil, že spolu kamarádíme a nějak se na mě doptal, když ty… bydlíš tak daleko.“ „A co chtěl?“ rozrušeně se zeptala Lili. „Ptal se, kdy v sobotu máme školu. Čekal tam na tebe, ale ty jsi nepřišla...“ Lili se chytla rukama za spánky: „Zatracený Diego, kdyby se nepotloukal u nás doma, tak se nic z toho nemuselo stát!“ „No, tak stalo se. To už nemá cenu se nad tím trápit. On říkal, že kdybyste se nepotkali, tak máš přijít na zkoušku nebo na nějaké vaše místo.“ „Ale všechny zkoušky už byly,“ zaúpěla zoufale Lili. „Nojo, to je fakt, to mi nedošlo. ─ No, ale pořád můžeš přijít na to vaše místo, ne?“ „A jak? Mám domácí vězení, musím hned po škole domů, jinak budu mít průšvih.“ „Hm,“ Eva se zamyslela, „buď bys tam mohla zaletět přes oběd…“ „To tam nebude,“ rozladěně odmítla Lili. „Jasně. Tak to už zbývá jen to, že půjdeš na příští zkoušku. Tam ho přeci najdeš vždycky,“ navrhla Eva. „Ale to je až o víkendu,“ sedla si Lili celá utrápená na bobek. Eva protočila oči: „Holka, ten s tebou teda zamával.“ „Co? Ne ne, to je jinak,“ bránila se červenající se Lili. „No jasně,“ mávla vševědoucně rukou Eva a zasmála se, „ale teď pojďme do školy, nebo bude průšvih. Už takhle máme zpoždění.“

Co se dělo na lekci, by Lili dohromady nedala. Celou dobu přemýšlela, jak to udělat, aby mohla zaletět za Tomem, a přitom nemusela nic říkat Opatrovníkovi. Cítila se s Tomem tenkrát na římse tak dobře a bezpečně a to bylo něco, co by zrovna teď potřebovala úplně nejvíc. Mít někoho, s kým se cítí v bezpečí.

Nakonec ji napadlo, že by mu tentokrát mohla nechat vzkaz ona, během oběda. A po škole by pak v klidu letěla dle nařízení rovnou domů. „Udělám to tak. Hned zítra,“ rozhodla se, než vyučování skončilo. Na knihu v cizím obalu si ani nevzpomněla, za ten den se toho stalo tolik jiného, co si žádalo její pozornost.