Kap. 28 Sluha toho, který napravuje chybné soudy

„Vyspal jste se dobře?“ zeptal se sluha, když Tommy přišel z koupelny zpátky do tvrze a vešel do síně. Tommy přisvědčil a rozhlížel se v mdlém světle kolem. „Co vaše čelo, je to již lepší?“ opět promluvil muž. Tommy si sáhl na čelo, pod prsty ucítil stahující se ránu, ale jinak necítil žádnou bolest. „Perfektní.“ „To jsem rád, pane. Snídaně je připravena,“ ukázal stařík ke stolu.

Tommy nervózně usedl. Muž ho začal obsluhovat. „Opravdu se nemůžete posadit? Znervózňuje mě, jak tu nade mnou stojíte,“ položil Tommy hrnek, „nejsem na takové… věci zvyklý.“ „Pokud je to tak, pane, vyhovím vám,“ odpověděl sluha úslužně a usednuv, položil si ruce do klína a díval se na Toma. „A dejte si něco k jídlu,“ důrazně Tommy pronesl, když ho viděl, jak tam na sucho sedí. „Děkuji pane, ale tato strava,“ pokynul stařec otevřenou dlaní ke stolu, „již není pro mne.“

Tommy se na něj chvíli díval, pak nevěřícně rozevřel oči a opatrně téměř zašeptal: „Jste… Nejste přeci… Alma-Espíritu?“ „Tak jest,“ uklonil se muž vsedě. Tommy se zapřel o opěradlo židle a chvilku tu informaci rozdýchával. „Echrm, chrm,“ odkašlal si, „promiňte,“ omluvil se Tommy za svoje zírání, „já jen… nikdy předtím jsem… Alma-Espíritu neviděl.“ „To je v pořádku, pane,“ usmál se mírně sluha. „Jak… jak dlouho už tu vlastě jste?“ zajímal se Tommy. „Dlouho, pane, již mnoho generací se vystřídalo v tomto sídle.“ Tommy úplně nepřišel na to, jak na tohle odpovědět, a tak raději pokračoval ve snídani bez dalších otázek. 

Když dojedl, začal muž sklízet ze stolu. „Děkuji za snídani, pomůžu vám s úklidem,“ zvedl se Tom. „To není třeba, pane, to je moje práce,“ odmítl stařec s úsměvem, ale rozhodně. „Mm, dobrá,“ dal Tommy ruce od nádobí, „víte,“ promluvil opět po chvíli, „chtěl jsem vás poprosit o jednu laskavost.“ „Jistě, pane, bude-li to v mé moci.“ „Mm, já… víte, cítím se tu dobře. Takže jsem vás chtěl poprosit, jestli bych tu… nemohl pár dní zůstat. Ne moc dlouho, aby se o mě doma nebáli,“ dodal rychle, „ale prostě, venku mám… prostě… není mi tam moc… dobře, zatímco tady mi dobře je, takže… jestli bych si tady mohl pár dní odpočinout, moc by mi to pomohlo.“ „No výborně, dokonalý proslov, to se mi povedlo, teď si o mně musí myslet, že jsem rozený génius,” chytil se Tommy v duchu za hlavu. Ale sluha ani nehnul brvou: „Samozřejmě, pane, můžete tu zůstat, jak dlouho si jen budete přát. Je to přeci vaše sídlo.“

Tommy se ošil: „Ale ne už zase ta historka, ten si nedá pokoj.” Muži to zřejmě neuniklo, neboť dodal: „Ostatně i mnozí majitelé před vámi řešili stejné dilema.“ Tommy se zarazil: „Jak to myslíte?“ „Mnoho vašich předchůdců trpělo mimo toto sídlo jistými… obtížemi.“ „Aha,“ přitakal Tom, ale moc to nechápal. Přemýšlel, jestli se má ptát víc, co za obtíže to vlastně bylo, ovšem pak si řekl, že mu po tom nic není a že je to celé buď nějaká šílená mýlka, nebo je ten Alma-Espíritu prostě skutečně pomatený.

„Pane, je čas, abych začal připravovat oběd. Máte nějaké preference či konkrétní přání ohledně poledního menu?“ dokončil sluha úklid. „Co, já? Ne. Ne, já jím všechno. Nechám to na vás,“ poněkud zmateně se Tommy probral ze svých myšlenek. „Rozumím. Tedy nyní mě, prosím, omluvte,“ uklonil se mírně muž. „Jistě, jistě,“ Tommy už byl z toho ‚pane‘ opravdu nesvůj. Když osaměl, ještě chvíli se rozhlížel po místnosti, než ho napadlo, že by se mohl trochu porozhlédnout i kolem tvrze.

Vyšel ven. Venku se válela zase ta prosvětlená mlha. Začal tvrz obcházet kolem dokola. Byla postavená ze solidních černých buližníkových kamenů. U hlavní lodě, kde byla síň a jeho ložnice, se v rohu tyčila šestihranná věž s pěti patry, do níž vystoupal hned první večer. Jinak žádnou další část stavby neviděl. Všechna okna byla celkem malá, zamřížovaná. Z věže vedly pouze úzké střílny.

Kolem pevnůstky se rozprostírala rozlehlá zahrada. Směrem k vstupní bráně rostlo několik ovocných stromů. Za tvrzí našel kromě malého domku s koupelnou zeleninové záhony. Za nimi se v mlze rýsovaly obrysy ještě jakéhosi stavení. Tommy k němu přišel blíž. Zjistil, že se mu kouří z komína a vyhodnotil si, že je to zřejmě sluhův domek. Dál tedy nešel, nechtěl ho rušit. Kolem celého pozemku se táhla vysoká omítnutá zeď neurčité okrovobéžové barvy. Nic dalšího zajímavého Tomovi procházka po zahradě nenabídla. Vrátil se tedy do budovy a zamířil do věže. Stoupal po kamenném točitém schodišti do jednotlivých pater, jež však byla stále stejně prázdná, jako když je navštívil poprvé, a ani to nejvyšší nevystupovalo nad mlhu.

Sluha ho úderem do gongu zavolal k obědu. Tommy seběhl a zvědavě si gong prohlížel. Pochopil, o co se jedná, ale ještě nikdy žádný „živý“ gong neviděl.

Oběd snědl Tommy s chutí a víceméně bez konverzace. Po jídle znovu osaměl. Vzal si housle a hrál, ale v ložnici byla špatná akustika. Přešel do síně, jenže i ta ho zklamala. Zkusil vyjít i do věže, ale ani tam nebyl se zvukem spokojen. Nakonec vyšel ven. Ovšem mlha jako by zvuk nějak kradla. Vrátil se tedy do síně, která byla nakonec asi přece jen nejlepší volbou.

Večer přinesl Alma-Espíritu výbornou večeři, a tím Tomovi uběhlo pondělí v tvrzi. Lehl si do postele, leč celodenní zahálení ho nechalo příliš svěžího, aby hned usnul. Převaloval se v posteli s nebesy a nemohl zabrat. Musel myslet na Katy a zbytek rodiny. „Měl bych za nimi aspoň zajít. – Jenže, co jim řeknu, až se zeptají, kde jsem byl a kam se chci vrátit? – Nebudou mě chtít pustit. – Ale možná, kdybych jim to tady ukázal? Třeba by otec věděl něco o místním majiteli?” S tímhle nápadem konečně zalomil a spal lehkým spánkem plným bláznivých snů až do rána.

Ráno se Tommy opláchl a vešel do síně na snídani, již tam sluha připravoval. „Dobré ráno, pane.“ „Dobré, poslyšte,“ začal Tommy otázku, ale zarazil se, protože vlastně pořád nevěděl, jak má muži vlastně říkat. „Promiňte, jak… jak vás mám vlastně oslovovat?“ „Jak jsem již řekl, pane, to záleží na vás. Není zvykem, aby Alma-Espíritu používal jméno ze své trojjediné existence[1].“ „Dobrá, tak v tom případě bych rád znal vaši preferenci ohledně vašeho současného jména,“ nehodlal ustoupit Tommy, neboť už mu došlo, že s tímhle pánem bude muset jednat rozhodněji, než byl zvyklý.

„V tom případě bych si Vás dovolil požádat o to, aby mé jméno pro vás bylo,“ překřížil muž ruce na hrudi, mírně se uklonil a řekl něco, co znělo jako, „Æbdumen juSachehu achKæman Chátyǝten[2].“ „Mm,“ vydechl Tommy překvapeně a vyděšeně zároveň, „to bude výzva si tohle zapamatovat.” „Nebo mi můžete říkat prostě Abdul, pane,“ usmál se shovívavě sluha, když uviděl Tomovo zoufalství. „Abdul, ano, dobře, to zní skvěle,“ chytil se toho rychle Tommy.

„Mm, tedy, Abdule, chtěl jsem se zeptat, mohl bych si sem dovést někoho na krátkou návštěvu? Víte, jenom jim to tady ukázat a tak.“ „Obávám se, pane, že to není nyní možné. Dokud neprokážete svou schopnost vykonávat své poslání, nemůžete sem, bohužel, přivést nikoho živého a veškeré předměty, které byste chtěl odtud odnést, nebudou pro ostatní viditelné, stejně jako je pro ně skryta tato zahrada,“ pousmál se Abdul pobaveně, ale hned se zarazil, „promiňte, pane, jen jsem si vzpomněl na jednu… nepříjemnou událost, jež se přihodila jednomu z předchozích majitelů.“ „A to je?“ „Totiž, pane, to s těmi předměty se vztahuje i na oblečení, které byste si oblékl z místních zdrojů.“

Tommy se na Abdula chvíli díval, jestli to myslí vážně. Přitom mu neuniklo, že Abdul z pobaveného výrazu přešel do zasmušilého. „Co se s tím držitelem stalo?“ zeptal se tedy Tom zvědavě. „Zabili ho ve světě lidí v jedné válce,“ smutně začal vysvětlovat Abdul, „bylo to neštěstí. Byl tak mladý. Ne o moc starší než vy, ještě se ani nerozhodl, zda svůj úděl akceptuje, natož aby se pokusil najít si svůj způsob, jak jej bude naplňovat. ─ Víte, on byl trochu… roztržitý, a to ho také stálo život. ─ Ve válce se roztržitost člověku moc… nehodí.“ „Jistě,“ souhlasil Tommy a zamrzelo ho, že to téma vůbec otvíral, neboť viděl, že Abdulovi bylo toho anděla opravdu líto. Přesto chtěl vědět ještě jeden detail: „A to byl tedy poslední majitel?“ „Myslíte poslední před vámi?“ „Jojo, přede mnou,“ protočil Tommy oči v sloup. „Ne pane, poslední před vámi byl Tristan.“ Tommy viděl, že i při vzpomínce na Tristana se Abdul smutně zadíval kamsi do dáli, a tak se na Tristana už se raději odmlčel.

Po snídani si Tommy vyndal housle, že bude hrát, ale moc se mu do toho nechtělo. Místo toho zašel za Abdulem, jenž odešel k sobě, a vyprosil si trošku rýže, hadřík a trochu alkoholu. Nalil alkohol na hadřík a opatrně čistil struny tak, aby si alkoholem nepoškodil lak. Pak nasypal rýži do výřezů, zatřásl houslemi, aby uvnitř rozbil chuchvaleček prachu, který tam objevil, načež strávil notnou chvíli vytřepáváním zašpiněné rýže z houslí. Nakonec přeleštil suchým koncem hadříku ještě celé housle. Tím byl s údržbou houslí hotov a už opravdu nevěděl, co s časem, který se táhl jak karamel.

Konečně přišel oběd, který byl alespoň nějakým rozptýlením. „Všiml jsem si, že tu máte pěknou zahradu,“ začal konverzaci Tommy. „Děkuji, pane.“ „To nám ten rozhovor zase pěkně jde,” pomyslel si Tommy. Abdul zřejmě uhodl z jeho výrazu, co si pomyslel, neboť dodal. „Pěstuji na ní ovoce a zeleninu pro toto jídlo,“ ukázal na stůl. „Jistě… a jak to roste, když je tady pořád taková mlha?“ „Ta samozřejmě růst limituje, ale jakmile se veřejně přiznáte ke svému dědictví, tak se rozplyne a bude zde okolní počasí, jež, mohu-li soudit, bude velmi příjemné. Samozřejmě, pokud se nerozhodnete nastavovat si jej podle sebe. A jistě, jakmile se veřejně přihlásíte ke svému odkazu, pak se také váš dům ukáže okolí.“

„Už zase ten úděl a dědictví,“ zaúpěl Tommy v duchu, „zkusím jiné téma.” „Abdule, to, jak jste změnil interiér, je moc pěkné.“ „Děkuji, pane,“ uklonil se Abdul a popotáhl si bílé rukavice. Tommy si uvědomil, že to dělá často. „Mm, vy se v tomhle oblečení moc necítíte, co?“ zeptal se přímo. „Upřímně, pane, budu si na něj ještě muset zvyknout.“ „Tak proč si nevezmete něco, na co zvyklý jste?“ zeptal se Tommy nechápaje, proč to Abdul už dávno neudělal. „Pokud by vám to nevadilo, pane,“ nezvykle rychle odpověděl Abdul. „Jistěže ne. Choďte si, v čem chcete, mně je to jedno,“ pokrčil Tommy rameny. Abdul mu vřele poděkoval a pak se opět rozhostilo ticho.

Tommy dojedl. „Jste výborný kuchař, Abdule, člověk by u vás ztloustl.“ „Děkuji, pane, máte pravdu, předminulý majitel zde skutečně… zvětšil svou figuru.“ „Už je to tu zase, ale čert to vem, lepší nějaká konverzace než ta šílená nuda,” pomyslel si Tommy, nadechl se a jal se pokračovat v tématu. „Tedy, někdo před Tristanem, že?“ „Ano, pane.“ „A ten také zemřel mladý?“ opatrně se pídil Tom. „Ne, pane, prožil tady dlouhý život, jeden z nejdelších, vlastně.“ „Jak dlouho zde žil?“ „Celkem, pane, 63 let.“ „63 let?“ vykřikl Tommy. „V kolika letech sem přišel?“ „V patnácti, pane, žil opravdu dlouho. Byla velká škoda, že nenaplnil svůj úděl.“ „Počkejte, neříkal jste, že kdo nenaplní svůj úděl, tak tu nemůže být?“ „Ne, pane, může tu být a žít, ale nesmí si sem nikoho přivést.“ „Takže sem chodil přespat a najíst se a pak zase šel?“ „Ne, pane, žil jen zde, venku mu po jednadvacátém roce bylo dosti… špatně.“

Tomovi z toho všeho šla hlava kolem. „Dobře, dobře. Pomalu,“ snažil se ujasnit si, na co se chce zeptat nejdříve, „postupně, ano? Říkáte mi, že tu nějaký člověk žil 63 let, aniž by vyšel ven, úplně sám?“ „Ano, je to tak.“ „A to proto, že mu venku bylo zle, což bylo proto, že nenaplnil nějaký úděl?“ „Ano, pane.“ „A co to vlastně mají ti místní majitelé za úděl?“ už skoro zoufale Tommy zaúpěl.  „Je to poslání nápravce, pane. – I když, vy možná s ohledem na váš původ, jenž si dovolím odhadnout dle vašeho přízvuku a vzhledu, budete znát spíše pojem el coregidor,“ dodal Abdul, když viděl, že Tommy se na nápravce moc nechytl.

Tommy šokovaně klesl do opěradla. „Ale tenhle svět nemá coregidora již několik generací!“ „To je pravda, pane, protože z posledních tří žijících nápravců ani jeden své poslání nenaplnil. ─ Breidr, zde prožil 63 let, aniž by se kdy přihlásil ke svému údělu. Nápravce před ním, byl ten, který zemřel ve válce velmi mladý a Tristan, jenž byl poslední před vámi, se naneštěstí zabil poté, co se mu několik let nepodařilo najít způsob, jak svůj úděl naplnit.“ „Kolik mu bylo?“ hlesl Tom. „Jednadvacet, pane. Velmi smutný příběh,“ vydechl Abdul sklesle.

Tommy v duchu počítal, než zašeptal: „Šest generací,“ zašeptal. „Ano, pane, přesně 134 let.“

Tommy seděl, mlčel a hlavou mu běželo jenom: „To nemůže být pravda! Tohle se mě nemůže týkat!” Najednou ho něco napadlo. „Abdule, vy tvrdíte, že já jsem dědicem, že jsem další coregidor, ano?“ „Tak jest.“ „Ale nikdo z mých předků, o nichž vím, nic takového nedělal, tak po kom jsem to podle vás měl zdědit?“ „To nevím, pane. Tento úděl se ale málokdy dědí v přímé linii. A v této situaci, kdy již uběhlo tolik generací, je těžko říct, kdy se mezi vašimi předky objevil naposledy jiný nápravce.“ Tommy musel uznat, že tak daleko znalosti jeho rodokmenu nesahají. Andělé obecně rodokmeny neudržovali, neboť jejich původ nebyl pro ně důležitý, a jeho rodina nebyla výjimkou.

Tomovy myšlenky se rozeběhly šílenou rychlostí, až nakonec závod vyhrála ta nejaktuálnější: „Abdule, proč přesně nemohl ten Breidr ven?“ „Mučila ho venku sžíravá bolest.“ „A nevíte přesně jaká?“ „Ne, pane, nikdy nebyl konkrétní. Ale prokletí, které pronásledují jednotlivé nápravce se velmi liší, pane, podle toho, jací jsou.“ „Aha, jistě… a některý z nich, byl proklet... řekněme… na křídlech?“ „Ano, pane, několik jich bylo postiženo v této oblasti.“

Tommy se nervózně postavil a přešel po místnosti. Přemýšlel, jestli má Abdulovi věřit, ale nakonec se odhodlal. Sundal si košili a roztáhl svá ztrápená křídla. „A taková křídla jste už viděl?“ otočil se k Abdulovi zády, aby si mohl křídla prohlédnout, což on také udělal. „Ne, pane, taková jsem ještě neviděl.“ Tom nevěděl, jestli si má oddychnout, nebo být zklamaný. „Ale myslím, že vím, co to je za materiál, který vám křídla pokrývá.“ „Opravdu?“ otočil se Tommy vzrušeně. „Co je to? Jak se toho můžu zbavit?“ Abdul se ještě jednou zblízka podíval na křídla, pak pokývav řekl: „Ano, jsem si jistý, že se jedná o odpadní bláto, jež vytéká z Imperia Obscuro do Severních bažin.

„Cože?“ hlesl Tommy, „ale tam… tam jsem nikdy nebyl. Nikdo tam nechodí, myslím… Každopádně já ani nevím, jak se tam dostat. Jak by to…“ Tommy nedořekl, nicméně Abdul vyslovil nahlas, co šlo Tomovi hlavou: „Zjevně je použil pán Imperia Obscuro, aby vás takto přinutil k vystoupení a akceptaci vašeho údělu.“ „Abdule, pokud by tohle na mě poslal, proč by si mě hnedka nevytáhnul a nevyříkali jsme si to do očí,“ zapochyboval Tom. „Inu pane, těch důvodů může být několik, ale v první řadě, jak jsem mohl sledovat. Pán říše odsouzených neví, kdo se stane novým nápravcem. Nicméně dokáže seslat kletbu jaksi neadresně obecně na dědice nápravcovství. Jak jsem řekl, pane, nejste první corregidor, jehož se rozhodl potrápit.“ „Ale já jsem nic tak strašného neudělal, aby mě musel takhle trestat!“ ohradil se prudce Tom. „Obávám se, pane, že pán říše za Slepou řekou má v trápení určitou… zálibu. Navíc na vás visí dědičná kletba první nápravkyně.“

„Cože? A to je zase co? Ne! Nene, to je jedno,“ zarazil Tommy Abdula, než stihl cokoliv říci, „vraťme se k podstatnému. Víte, jak se toho bahna zbavit?“ Abdul přemýšlel: „Inu, vím, že tento materiál je hořlavý ─ “ „Cože? Ne, to ne. Cítím přes to každý dotek, každý závan vzduchu, takže zapalovat určitě nic nebudeme,“ vyděsil se Tommy.

„Jistěže, jen jsem přemýšlel nahlas. – Nicméně, v tom případě se obávám, že už mě nic jiného kromě oslovení pána Imperio Obscuro nenapadá.“ Tommy se na Abdula chvíli díval, načež pomalu promluvil, jako by přemýšlel nahlas: „Myslím, že tuhle možnost si nechám až nakonec.“ „Chápu, pane. Budu vám přát úspěch v hledání jiného způsobu.“ „Neříkáte to zrovna, jako byste věřil, že se mi to povede,“ dotčeně se ohradil Tom. „Upřímně, pane, ne. Pokud mohu ze své zkušenosti soudit, máte pouze dvě možnosti, buď budete mít štěstí a tohoto… nánosu… vás zbaví pán odsouzených sám, až se přiznáte ke svému dědictví, anebo si budete muset přát, aby to udělal v rámci své povinnosti splnit novému nápravci přání.“ „Cože?“ Tomovi už z toho začínala jít hlava kolem. „To je zase co?“ „Každý nápravce, který naplní svůj úděl, má právo na splnění jakéhokoliv svého přání,“ vysvětloval Abdul trpělivě dál. „Jakékoliv? Takže třeba zrušení toho… údělu?“ zkusil to Tommy. „Jistě,“ odfoukl trochu vzduchu Abdul, „několik nápravců si sejmutí tohoto břemena přálo. Upřímně, pane, než si o to řeknete, asi by bylo prospěšné, pokud byste si před tím přečetl, jak to s nimi dopadlo.“

Tommy si unaveně podepřel čelo. „Abdule, pomalu a od začátku. Úděl nápravce člověk zdědí po někom, nebudeme řešit po kom, může si vybrat, jestli se k vykonávání tohoto poslání přihlásí, a to u koho?“ „U pána Imperio Obscuro.“ „Tedy u Malévola.“ „Ano, pane, tak mu tady říkáte.“ „Výborně, prosím říkejte mu taky tak, jsem z těch všech jmen, co mu dáváte, zmatený,“ požádal Tommy a Abdul jemně přikývnul.

„Takže dál. Proč u Malévola?“ „Protože v jeho říši jsou všichni odsouzení Alma-Espíritu, než mohou očištění vstoupit do Zemí mrtvých čili rájů. Tudíž se k němu dostanou i chybné rozsudky, jejichž majitelé pak čekají na nápravu,“ pokračoval Abdul ve výkladu. „Dejme tomu,“ odsouhlasil Tom, „a dál, shodou okolností ten samý Malévolo, který na potenciální nápravce navalí nějakou neveselou záležitost, jako jsou třeba moje křídla, je pak to samé individuum, u kterého si má nápravce přát splnění svého přání.“ „Tak jest, pane.“ „A teď, proč mám pocit, že on není zrovna ten nejvhodnější typ na plnění přání?“ „To je, troufnu si říct, správný pocit, pane. Vyřčené přání musí být vskutku formulováno s velkou obezřetností. Neboť je vpravdě velkou zálibou Malévola splnit přání tak, že z nich žadatel nakonec nemá pražádný užitek, anebo dokonce svého přání velmi lituje.“ „Výborně,“ řekl ironicky Tommy, „tak to s tím pokecem s Malévolem opravdu ještě počkám.“ „Uváženost je rozhodně na místě,“ přikývl Abdul, „ostatně, není stanoveno, kdy má nápravce vyslovit své přání. Jedinou podmínkou je nalezení způsobu, jak napravit chyby v soudech. Někteří z nápravců svou žádost nevyslovili nikdy.“

Tommy ještě chvíli zamyšleně seděl, než se zvedl, aby odešel do ložnice. U dveří se však ještě zarazil, otočil se k Abdulovi a zeptal se: „Abdule, jaká přání měli vlastně ti, kteří nějaké měli?“ „Nejrůznější, pane, malá, velká, prospěšná i sobecká, co se týkala věcí, jejich schopností a naneštěstí někdy i jiných lidí.“ „Proč naneštěstí?“ „Protože tato přání skončila pro jejich žadatele vždy nejtragičtěji. – Není zřejmě dobré zasahovat druhým lidem do jejich života proti jejich vůli.“ Tom se na Abdula chvíli díval přemítaje, jestli se má zopakovat svou otázku a vyžádat si, aby byl Abdul tentokrát konkrétní, ale pak si řekl, že už na to nemá. „Víte co, Abdule, jsem vyřízený. Půjdu si raději lehnout.“ „Zajisté, pane, přeji vám příjemnou noc,“ odpověděl Abdul klidně, zvedl se a začal uklízet stůl.

Tommy zašel do komnaty, položil se na postel, ale nemohl usnout. Hlavou se mu honilo všechno, co se dozvěděl. Mohl by mít Abdul pravdu? Je dalším nápravcem v řadě? Tommy tomu nechtěl věřit. „Přece, kdyby někdo z mých předků byl nápravcem, v rodině by se to muselo vědět. Jenže, jestli už uplynulo víc než sto třicet let, tak už se na to mohlo zapomenout. Asi bych se na to měl zeptat doma,” pomyslel si těsně před tím, než k němu spánek konečně vstoupil.

------

[1] Alma-Espíritu = Duše-Duch, entita, která zbyde z člověka po smrti. Vyplývá z trojjedinosti člověka za života na zemi = Duše-Duch-Tělo. Tělo je jediná smrtelná část. Po dožití se vrací do věčného koloběhu energie a hmoty. Alma-Espíritu odchází po očištění do svého zvoleného ráje.

[2] عبد من يصحح أحكاما خاطئة