Kap. 29 Tommy přichází domů

Ve středu ráno zůstal Tommy ležet v posteli, snídani odmítl, byl ještě plný od večeře. Přemýšlel, co má vlastně dělat. Ticho v tvrzi mu přišlo stále hlasitější a k tomu se přidalo vědomí, že to musí doma před zkouškou vyžehlit, aby ho na ni vůbec pustili. To vše ho přimělo k rozhodnutí, že nastal čas opustit pohodlí Abdulovy péče a vydat se zase napospas bolesti z křídel.

„Abdule, dnes po obědě vyrazím domů, tak se mnou už nemusíte na večeři počítat,“ oznámil Tommy Abdulovi v poledne, „a pak několik dalších dní také ne.“ „Rozumím, pane, budu na vás čekat. Jsem vám kdykoliv k dispozici,“ uklonil se mírně Abdul.

V poledne si Tommy sbalil housle a odhodlaně vyrazil. Jakmile však vyšel ven z mlhy a dopadlo na něj horko letního dne, zalitoval svého rozhodnutí. Doufal, že pobyt v tvrzi mu pomůže zregenerovat síly a že ukrývání křídel bude snesitelnější, ale hned první kroky mimo mlhu mu ukázaly, jak krutě se mýlil. Povolil si šňůrku na volné haleně a uvolnil pod ní křídla. I tak však šel dost pomalu a domů došel až pozdě odpoledne. Na dohled od domu ukryl s námahou křídla do zad a odevzdaně vyrazil k domovu. Obešel bílé stavení, vystoupil na dřevěnou zastřešenou podestu a vešel do malé předsíňky, z níž pokračoval do salonu.

„Buenas tardes,“ pozdravil ostatní, kteří tam seděli. Daniel s Miri si četli a Katy vyšívala stříbrnou nití černé bolerko. „Tommy,“ vydechla Katy překvapeně nad jeho nezvykle obyčejným příchodem. Také zbylí sourozenci překvapeně vzhlédli. „Hola, Kity,“ objal Tommy své dvojče, „je tu otec? Potřeboval bych s ním mluvit.“ „Ne… ještě se nevrátil,“ odpověděla Katy ještě zaraženěji, neboť Tommy se otci poslední roky spíš vehementně vyhýbal, než aby byl tím prvním, po kom se sháněl. „Máš hlad?“ zeptala se, neboť to byl většinou důvod, proč se ukázal doma. „Ne, ani ne. Počkám na otce u sebe,“ otočil se ke schodům a rychle odešel do pokoje, kde se na petlici zamknul.

„No, tak aspoň něco se nezměnilo,“ okomentoval Daniel zaklapnutí dveří. „Ale jinak to moc nevypadá jako Tommy,“ stále ještě zaraženě za ním hleděla Katy. „Hm, jedna rána do hlavy a co to neudělá,“ zavtipkovala Miri.  Chvíli seděli a šeptem si vyměňovali názory, co se asi děje, když na podestě zaslechly dvoje kroky, načež do místnosti vstoupili Carl s Octaviem. Vypadali ustaraně.

„Papá,“ vstala rychle Katy, ale než stačila pokračovat, seběhl dolů Tommy, který je také slyšel přicházet. „Dobrý večer,“ pozdravil trochu zaraženě, když uviděl, že otec nepřišel sám. „Dobrý,“ odpověděl Carl překvapeně. Chvíli bylo váhavé ticho, až to nevydržel Octavio. „Errgh, dobrý možná, ale o tři dny později. Kde jsi, ty lotře, byl?!“

Tommy se mírně zamračil, Octavio mu kazil plány. Věděl, že teď bude mít pokání o dost složitější, než by to měl jen s otcem, navíc s Katy na své straně. „Potkal jsem jednoho cizince, co ztratil cestu,“ začal lehkým tónem s výmluvou, kterou si v tvrzi připravil, „tak jsem ho doprovodil do Centrálního Města.“ „Erhmm, tak cizince, co ztratil cestu,“ ujal se už napevno slova Octavio, „a ještě ke všemu asi taky neuměl lítat, co?!“ Tommymu blýsklo v očích a odsekl: „Co já vím, neptal jsem se. Pokud vím, strkat nos do cizích křídel je dost neslušné.“ Atmosféra citelně zhoustla. „A nechat otce a rodinu několik dní v obavách, jestli někde neležíš v bolestech, je slušné?“ zahřímal Octavio. „Nemuseli by být v obavách, kdybyste je nevyděsili svými báchorkami. Říkal jsem vám na zkoušce, že to nic není, že to jen zbytečně dramatizujete!“ zvýšil Tommy také hlas. Začínala mu docházet trpělivost. Nebylo mu dobře a s touhle postavou ve své usmiřovací scéně nepočítal.

„Vraťme se k tomu cizinci,“ vložil se do toho Daniel, aby trochu odvedl pozornost, „připadá mi dost zajímavý.“ Bylo patrné, že ani on Tomovi nevěří, ale nezapřel v sobě šedého anděla. „Byl vcelku milý,“ ucítil Tommy pevnou půdu pod nohama, že se může vrátit ke svému scénáři, „dokonce mi dal mastičku na tu ranku na čele,“ ukázal Tommy na zranění ze zkoušky, kvůli kterému bylo tolik humbuku.

Miri k němu přistoupila, natočila mu hlavu k lampě, aby lépe viděla. Pak si k ráně přičichla: „Odkud byl ten cizinec?“ „Z Jižních ostrovů,“ napadlo Toma v pudu sebezáchovy, „sakryš, taky jsem se mohl Abdula zeptat, odkud je, teď by se mi detaily hodily.” „Může být,“ přikývla Miri, „sice kdyby sis to nechal zašít ode mne, měl bys menší jizvu, ale tohle je velmi stará a velmi účinná mast na stahování a hojení ran, která se skutečně vyrábí z ingrediencí z Jižních ostrovů,“ otočila se s pokrčením ramen na ostatní. „Jo! Mám vyhráno!” zaradoval se Tommy v duchu a měl co dělat, aby se mu ta radost nezračila také po obličeji.

„Erghh, kdyby bylo na mně, musel by sis dnes mazat proti bolesti víc částí těla než jen čelíčko, ale nebudu ti už víc vstupovat do pravomocí, Carle,“ ustoupil Octavio stranou. Carl přistoupil k Tomovi a mlčky se mu podíval do tváře. Dva páry průzračně modrých očí se setkaly, chvíli se na sebe dívaly až ty mladší uhnuly stranou. Carl smutně vydechl a pak se zeptal: „Máš hlad?“ „Ani ne,“ řekl Tommy se sklopenýma očima, „spíš… potřeboval bych něco vědět.“ „Dobrá, co by to mělo být?“ zeptal se ho překvapeně otec. „Já bych radši… u tebe…,“ ukázal Tommy palcem k otcově ložnici. „Dobrá, tak pojďme.“ Vyrazili po schodech nahoru.

„Co se to tu děje?“ vypravila ze sebe Katy, jakmile odešli. „Asi fakt ta rána do hlavy,“ pokrčila rameny Miri. „Možná se bouchnul ještě jednou, když byl pryč,“ přidal se Daniel. Miri pozvala Octavia na večeři. Všichni odešli do kuchyně, začali jíst, ale zvědavost visela ve vzduchu.

„Papá,“ vyhrkl Tommy, jakmile za nimi zapadly dveře, „byl v naší rodině nějaký speciální, ale hodně speciální anděl?“ „No, tvůj strýc je léčitel, jako Miri. Ale to víš.“ „To ano, ale jinak?“ netrpělivě naléhal Tommy. „No, také jeho otec, tvůj dědeček byl léčitel. A myslím, že jeho matka a otec také,“ přemýšlel Carl nahlas. „To ano, ale to jsou normální speciální andělé. Já myslím nějaký… prostě ne úplně nestandardní speciální anděl… Víš, s nějakým hodně zvláštním posláním,“ snažil se Tommy vysvětlit po čem pátrá, a přitom nic neříct. „Nic mě takhle nenapadá. Máš na mysli něco konkrétního?“ váhal Carl. „Ano… Ne… Jen prostě někdo z předků, kdo měl nějaké opravdu netradiční poslání, co se objevuje třeba jen jednou za několik generací,“ zoufale hledal Tommy cestu. „Tak to opravdu nevím. Ale možné to je, víš přeci, že andělé neudržují tyhle věci moc dlouho v paměti. Možná kdybys přesně věděl, o jaké poslání šlo, mohli bychom zkusit dohledat nějaké záznamy v knihovně, ale z matčiny strany by tam stejně nic moc nebylo. Co paměť sahá, žili její předci v Divočině. Proč se na to vůbec ptáš?“ zadíval se otec na Toma. „Mm, to ten cizinec, měl takové… prostě říkal mi takový příběh,“ Tommy znovu uhnul sklopenýma očima.

„Tommy ─,“ podíval se na syna Carl káravě. „Teď už vlastně hlad mám,“ skočil mu do řeči Tom. „Dobrá,“ zavrtěl hlavou Carl a chytil ho rukama za nadloktí, „ale byl bych raději, kdybys mi řekl pravdu, ať je jakákoli,“ nepustil Toma, který však zůstal mlčet. „Tommy, jsem tvůj otec, mně se přeci můžeš svěřit,“ naléhal Carl. „Já vím,“ řekl Tommy váhavě. „A povíš mi tedy, co se děje? Můžeme ti přeci s Miri pomoct.“ „Papá, nic to nebylo. Chodil jsem celý den po městě bez jídla a pití, tak se mi pak na zkoušce zatočila hlava. Zbytečně to zdramatizovali. A potom jsem prostě nechtěl domů, abyste to zase nedramatizovali vy, to je celé.“

Tommy už zase začínal být podrážděný. Otec vycítil jeho tón a pustil ho: „Dobrá, ale chci, abys teď zůstával mezi zkouškami doma. Octavio tě všechny ty dny hledal, všichni se o tebe báli.“ „Dobře, ale to prostě bylo zbytečné. Umím se o sebe postarat. Nejsem malej,“ zavrčel už Tommy. „Takže slibuješ, že se do zkoušky nehneš z domu?“ vyjasnil Carl dohodu. „Jo, slibuju,“ řekl otráveně. Ostatně v tu chvíli by slíbil leccos, jen aby se vymanil z toho rozhovoru. „Dobrá, tak se pojďme najíst.“

Vydali se do kuchyně, kde se přidali ke zbytku rodiny s Octaviem. Tommy se vypařil k sobě hned po večeři. I Octavio se rozloučil a odletěl. Otec si pak ještě zavolal Miri k sobě do pracovny a něco tam spolu řešili, načež Miri ještě v noci odletěla.