Kap. 30 Lili nechce do školy

V úterý ráno dorazila Lili do školy s odhodláním vypravit se během oběda na římsu. „Během dopoledne napíšu vzkaz a pak tam rychle zaletím. Když si chvátnu, tak nepřijdu ani moc pozdě.” Doma dopis psát nechtěla, bála se, že by na něj Opatrovník mohl přijít.

Sotva však přistála ve škole a ušla pár metrů, upozornil ji její instinkt, že něco není v pořádku. Pomalu šla dál a přemýšlela, co se děje. Každý, koho potkala, nebo aspoň jí přišlo, že každý, se na ni díval. Když šla kolem hloučku studentů, ustal jejich hovor a lokty a očima se upozorňovali navzájem, aby ji žádný z nich nepropásl. Přitáhla ruce až k tělu, sklopila hlavu a co to šlo, zatáhla ji mezi ramena. Natahovala krok, aby neběžela, ale šla tak rychle, jak to jen bylo možné. Konečně si všimla Evy a zamířila přímo k ní.

„Ahoj,“ pozdravila ji Eva svým typickým pozitivním způsobem.

„Ahoj,“ zašeptala Lili.

„Co je?“ zašeptala Eva zpátky.

„Prosím tě, pojďme do třídy,“ špitla jí Lili zpátky. Ostatně, už byl čas. Zasedly do posledních lavic.

„Evo,“ šeptala Lili vystrašeně, jakmile začala přednáška, „všichni se na mě dnes dívali, když jsem přišla.“

„Myslíš? Mi to ani přišlo,“ odvětila Eva tichounce a vypadala, že chce poslouchat lektora.

Lili chvilku nešťastně mlčela, ale pak se znovu naklonila k Evě, ta se na ni otočila a stále ještě tiše, ale důrazně vychrlila: „Lili, oni se prostě jen dívají. Nic si z toho nedělej. Brzy je to přejde.“

„Ale proč?“ nechápala Lili.

Eva se na ni přísně podívala, ovšem vidouc Liliino upřímné zoufalství, mnohem něžněji dodala: „Lili, prostě ještě nikdo z nich neviděl anděla století a…,“ zarazila se. Možná měla skončit u toho anděla, ale co už, teď to musí doříct: „a taky někoho, koho by opatroval Malévolo.“ Lili mlčela.

Přednáška uběhla a Lili si na svůj ranní plán ani nevzpomněla. Nadešel čas oběda. Lili i s Evinou partou kráčely do jídelny jako obyčejně, anebo skoro jako obyčejně. Sedly si do stínu z natažených plachet, které je chránily před horkým letním sluncem. Eva vykládala a snažila se, aby hovor neustával a bylo veselo.

Avšak Lili paralyzovaně pozorovala okolí neposlouchajíc. Cítila, jak se na ni od okolních stolů dívají, a když se podívá jejich směrem, nesměle se usmějí, nebo uhnou pohledem. Sledovala, jak neustále někdo přichází za Diegem, na něco se ho ptá a jak jemu postupně dochází trpělivost, až nakonec prudce gestikuluje, aby tazatelé zmizeli. Viděla, jak se pak další ptají těch, kteří se stavovali za Diegem. Nedokázala se na to nedívat, nedokázala jíst, nedokázala se zkoncentrovat na Evino plkání. „…Lili. Lili!“ Uvědomila si až po chvilce, že na ni Eva mluví. „Lili, jez, za chvilku máme cvičení,“ vyzvala ji Eva.

„Já…,“ namáhavě se snažila vzpamatovat Lili, „já, není mi dobře. Raději poletím domů.“

„Lili, ne, to ne. Počkej ─,“ chtěla ji zadržet Eva, ale Lili už byla ve vzduchu a než Eva stihla doříct, aby nebláznila, byla Lili tatam.

Řítila se domů tak rychle a stejně rychle vtrhla do domu.

„Co tu děláš?“ zeptal se jí přísný hlas Opatrovníka.

„Já… nebylo mi dobře,“ zašeptala Lili se celá se klepajíc.

„Dobrá… tedy běž do své komnaty,“ řekl zaraženě Opatrovník. Odběhla a on se za ní v zamyšlení díval. Kdo by ho viděl, podivil by se, že na malý okamžik vystřídal jeho věčně zlostný, zamračený výraz skoro až zájem nebo minimálně zvědavost.

Následující dva dny zůstala Lili doma k nemalému rozčarování Malévola, jenž také neopouštěl dům. Lili trávila většinu času se Siliem, jehož dětské vnímání světa bez složitých souvislostí bylo přesně to, co teď potřebovala, aby se cítila klidně a v bezpečí. A Silio byl šťastný, že s ním někdo mluví a s potěšením tráví čas. Kdyby Malévolo nebyl doma, jistě by se hodně nasmáli, ale takhle se museli krotit.

Ve čtvrtek večer zaklepal kdosi váhavě na dveře Malévolova sídla. „Už běžím,“ vykřikl Silio a Lili, která s ním byla v kuchyni, to skoro rozesmálo, protože vidět Silia běžet byl vskutku humorný pohled.

Přede dveřmi stál neznámý mladý anděl a v ruce držel kvičícího běda. Silio překvapeně zvedl obočí: „Ale to jste si spletl, tyhle k nám nemusíte nosit,“ ukázal na běda.

„Je tu na něm cedulka,“ podal ji mladík Siliovi, jenž si ji s námahou potichu přečetl: 'Kdo najde tohoto běda, nechť ho odnese do domu Malévola'.

„Aha,“ řekl na to Silio, „tak to k nám asi patří. Pojďte dál. Dáte si čaj?“ zeptal se prostě a vypadal, že skutečně věří tomu, že nic jiného než teplý čaj si mladý příchozí ani nemůže přát.

„Ne, já ne, děkuji. Spíš už musím letět, tak kdybyste si toho běda převzal,“ koktal jinoch, podávaje Siliovi potvoru.

Silio si běda beze strachu odebral a zklamaně se zeptal: „A opravdu nechcete na čaj? Mám návštěvy moc rád.“ Široce se usmál. Anděl však zavrtěl hlavou couvaje od domu. „Mám i sušenky,“ zavolal ještě Silio, vyběhnuv za mladíkem, ale ten už byl ve vzduchu a mizel pryč.

Silio se sklesle otočil zpátky k domu. Málem přitom narazil na Opatrovníka, který mezitím mlčky sešel ke dveřím. „O! To jsem se vás lekl,“ oslovil pána, „představte si, to je legrační, někdo dal na tohohle běda cedulku a na té je ─“ Nedokončil.

„Dej to sem!“ štěknul na něj Opatrovník a prudce natáhl ruku. Silio mu do ní podal běda a potichu si větu dořekl. „Mazej!“ zařval za to na něho Malévolo a jak se kolem něho Silio rozběhl zpátky, surově ho strčil, div že sebou Silio nepraštil. „Grrch!“ zavrčel Malévolo, když viděl Siliovu neohrabanost, odcházeje do své pracovny.  U sebe si Malévolo pozorně běda prohlížel. Nakonec s ním nespokojeně praštil na stůl. „Jsi k ničemu!“ zasyčel. Pak přistoupil k oknu a zadíval se skrz něj kamsi do neurčita.

Lili ho takto často vídávala, a ačkoliv stál mlčky a nehnutě, vždy jí při tom přišel ještě děsivější, než když křičel po domě.

„Jak já nesnáším čekání,“ procedil mezi zuby otočiv se ke květovanému křeslu. Najednou k Malévolovi dolehl Liliin smích z kuchyně. Prudce se otočil a vypravil se za ním.

Jakmile totiž Lili uslyšela, že za Malévolem bouchly dveře, začala se Silia vyptávat, co se u vchodu stalo. Silio jí po pravdě všechno vypověděl, a protože nikdy neuměl přesně rozpoznat, co bylo a co nebylo v rozhovoru důležité, odvykládal jí všechno včetně svojí poslední věty o sušenkách. Lili si představila vyděšeného návštěvníka, kterého nahání naivní Silio s čajem a sušenkami v ruce, zatímco za ním Opatrovník srší z očí blesky. Hlasitě se rozesmála, až jí vytryskly slzy. A právě v ten moment do kuchyně vrazil Opatrovník.

„Jsem rád, že už je ti dobře,“ kysele procedil skrz zuby, „takže zítra budeš moci uplatnit svůj šarm i ve škole.“

„Ne, já… ne, raději bych byla ještě tady,“ vyděsila se Lili.

Opatrovník se nadechl, ale než mohl odpovědět, skočil jim do rozhovoru Silio: „Proč nechceš jít do školy? Máš tam přece kamarádky.“ Malévolo se zle usmál a napodobiv Silia zopakoval jeho otázku. Lili nejprve doufala, že je to jen nějaký žert. Opatrovníka přeci její kamarádky nezajímají. Ale když ticho trvalo již moc dlouho, došlo jí, že se čeká na její odpověď.

„No já…,“ nervózně se lehce poškrabala ve vlasech, „všichni se dívají,“ ruka jí bezděky sjela k modřině na tváři.

„Na co?“ ptal se s očima navrch hlavy Silio a visel jí na ústech.

Malévolo jí posunul ruku z tváře a zadíval se na mizející modřinu: „Chovej se příště s úctou a nebudeš se muset schovávat doma.“ Lili sklopila obličej, aby neviděl, jak moc si oddychla, že jí sám dal výmluvu. Opatrovník se otočil a na odchodu přes záda ještě suše dodal: „Každopádně zítra odcházíš do školy.“

Jakmile za ním zapadly dveře, Lili dosedla ztěžka na židli. Nevěděla, jestli to dopadlo dobře nebo špatně, ale byla ráda, že je pryč. „Já bych odtud za kamarády šel hned,“ pronesl do ticha Silio, „ale žádné nemám.“ Lili se na něho překvapeně podívala. Na Silia to byla velká myšlenka.

„Jak to, že ne?“ chytila ho za ramena Lili, „máš mě. A vsadím se, že v Centrálním Městě tě každý rád vidí. To by ti přece nepodstrkávali nejlepší laskominy, kdykoliv se tam objevíš. To já tam neznám nikoho.“

„To je pravda,“ napřímil se pyšně Silio a už se zase usmíval v zamyšlení nad všemi těmi dobrotami, které mu Centrální Město, kdy nabídlo. Lili ho přátelsky objala. Někdy mu ten jeho jednoduchý svět záviděla.