Kap. 33 Hádka s Octaviem

V pátek po snídani si Tommy naordinoval další kuličku. Nebyla úplně marná, ale že by ho to spasilo, to také ne. Už kolem poledního se mu zase začalo dělat zle, a tak odpoledne a večer strávil opět s přemáháním, aby nezabil všechny kolem sebe. „Ještě štěstí, že už je pátek, o moc déle bych to tady nevydržel,” pomyslel si před spaním.

V sobotu ráno nevstával. Chtěl počkat, až ostatní odletí, aby si vzal koně a vyrazil na zkoušku. Když dům zdánlivě ztichl, sešel dolů na snídani. Jenže tam ihned zjistil, jak moc se přepočítal. V kuchyni seděli tiše Octavio s jeho otcem.

„Dobré ránko,“ pozdravil ho Octavio se záludně pobaveným výrazem. Tommy neměl na vtipy náladu, tak jen něco na půl pusy zabručel a začal si chystat snídani. „Tedy to je dneska mládež, pořádně to člověka ani nepozdraví, a já mu tady zatím přišel zajistit lukrativní pohodlnou a rychlou cestu až do Západního Města,“ pokračoval Octavio ve svém tónu.

„Cože? Ne! To ne,“ vykřikl Tommy. „Nikdo mě nebude nikam nosit jak mimino. ¡Papá, dile que voy a montar el caballo!“[1] otočil se Tommy k otci.

„Tommy, nemůžu tě tady nechat v tomhle stavu jezdit samotného po kraji,“ odmítl Carl.

„Ne, to teda ne!“ odseknul Tom, vyběhl ven a zamířil k ohradě. Kůň byl pryč. V Tomovi se mlela frustrace a vztek, že je zcela odkázaný na cizí pomoc, protože věděl, že ve svém stavu už nezvládne dojít pěšky na delší vzdálenost. Vztekle kopl do vědra a hlasitě zaklel. Slyšeli to i oba muži, co se za ním od domu dívali.

„Jen klid,“ řekl pobaveně Octavio Carlovi, „já to s ním zvládnu. Ty si aspoň můžeš oddechnout od starostí, kde spí a co jí.“ Pak vzal Tomovy housle, došel k Tomovi, druhou rukou ho silně chytl kolem hrudníku a v mžiku s ním byl ve vzduchu. Než se Tommy vzpamatoval, byli tak vysoko, že ho na nějaké protesty přešla chuť. Octavio ohnul prostor a v mžiku přistáli před Severním Přístavem. Teprve tam Toma pustil, strčil mu housle a pevně ho uchopil za paži.

„Au, uděláš mi modřiny,“ házel sebou Tommy.

„To je možné, ale takhle tě nebudu muset nahánět po všech koutech. Nemysli si, že ti nevidím na očích zaječí úmysly. Dnešek strávíš pod dozorem u mě. Stejně jako zítřek.“ Tommy soptil, ale nebylo mu to nic platné. Octavio byl silný a neústupný jako medvěd. Dovedl ho v sevření až k sobě domů. Strčil ho do domu, vešel a zamkl za nimi vchodová vrata.

„Jsem rád, že máš tolik elánu, teď mi pomůžeš uklidit dvůr,“ utrousil nesmlouvavým tónem. Tommy skřípal zuby, ale byl si dobře vědom toho, že Octavio má nízkou mez toho, co se do něj vejde, a nechtěl, aby jeho nádoba přetekla, protože pak to bylo o zdraví.

Octavio Toma honil až do odpoledne, kdy se šli konečně najíst, načež Toma nechal, aby se šel před večerní zkouškou trochu zotavit. Tommy vyčerpaně padl na postel v podkrovním pokoji a okamžitě uvolnil křídla. Už myslel, že se mu rozsypou záda, nebo praskne hlava, anebo obojí. Chvílemi už na tom byl tak, že vážně uvažoval, že se Octaviovi se vším svěří, ale nakonec vždy pýcha zvítězila.

„Thomasi! Thomasi!“ Vzbudilo Toma bouchání na dveře pokoje.

„Už jdu!“ zavolal zpátky, obávaje se, že jinak Octavio vylomí dveře. Skryl křídla tak rychle, až se mu zhoupl žaludek, musel to chvíli rozdýchávat. „Tohle není dobré, tohle není dobré, jestli něco nevymyslím, tak jsem dneska skončil,” jelo mu hlavou, zatímco se potácel ke dveřím a nemotorně je otevřel.

„Co ti tak dlouho trvalo?“ vyhrkl na něj Octavio.

„Spal jsem.“

Octavio protočil oči a teatrálně spráskl ruce, ale po očku si Toma bedlivě prohlížel. Jeho bledost ho znervóznila: „Snad jsem to s ním dnes nepřehnal.” Sestoupili po schodech a pomalu šli na jih do Západního Města. Octavio Toma pořád popoháněl, ale on nebyl schopný jít rychleji.

„To je dost,“ uvítali je ostatní v divadle.

„Trochu jsme se zdrželi úklidem,“ řekl Octavio a všichni zaujali svá místa.

„Copak, zmohla tě trocha poctivé práce?“ neodpustil si Diego komentář, když viděl, jak je Tommy zpomalený. „To víš, to je jiná káva než potulování a lelkování po krajině.“

Tommy na něj zavrčel něco o tom, že se má starat o sebe a otevřel kufřík s houslemi. Vypadla mu z něho malá papírová krabička. Sehnul se pro ni. „Pilule od Miry! Ty mě musí zachránit,” sáhl do krabičky a rovnou si jednu dal. Během chvilky se dostavila mírná úleva, takže jakmile dohráli první skladbu, vzal si rovnou další. „No co, ráno jsem si nevzal,” uklidňoval se.

Hráli dál a Tomy začal zobkat jednu pilulku za druhou. Sice si pamatoval, co mu Miri říkala: „Ale ona je vždy až moc opatrná. Navíc neví, co mi přesně je. Působí to vždy jen chvilku, tak se to asi hned stráví.” Večer pokračoval a skutečně se nezdálo, že by léky měly nějaké negativní účinky. Tommy byl šťastný, že je mu jakž takž, zvládá hrát a jediné, co ho začalo otravovat, byla rostoucí žízeň. Spustili další skladbu, když najednou Tommy položil housle a uslyšel sám sebe, jak vyhrkl: „Musím se jít napít.“ Ostatní se na něj nechápavě podívali.

„A to bys nevydržel, než dohrajem, ty mimino?“ osopil se na něj Diego, kterému přerušil výstup.

„Ne,“ odsekl Tommy a vyběhl směrem k toaletám. Diego zoufale rozhodil rukama a ostentativně se opřel s rukama v kapsách o nějaké kulisy, které jim tam ten večer překážely.

Tommy zaběhl do místnosti s umyvadlem, strčil hlavu pod vodovod a rychle a dlouho pil. „Křídla! Musím okamžitě uvolnit křídla, nebo sebou zase seknu.“ Zaběhl do malé místnůstky s toaletou, zamkl a rozevřel křídla. Okamžitě se mu ulevilo. Sesul se podél stěny na zem, chvíli se vydýchával a pak už se jen snažil sebrat sílu, aby křídla zase složil a mohl jít.

Na podiu zatím ostatní čekali. „To je doba. On tam snad chlemtá celou Křišťálovou řeku nebo co,“ podrážděně přerušil ticho Diego.

„Skočím za ním, jestli je v pořádku,“ navrhl Pierre a ihned seskočil z podia.

„Tommy?“ ozval se Pierre náhle za dveřmi. „Jsi v pořádku?“

„Ano, ano, už jdu,“ odpověděl Tom, nadechl se a zatáhl křídla. Ale v ten moment se mu zvedl žaludek a jen taktak, že se trefil do záchodové mísy.

„Oj,“ odstoupil od dveří Pierre, „počkám… počkám nahoře s ostatními,“ vycouval Pierre za dávivých zvuků zase ven a zaraženě došel zpátky.

„Tak co, už je nabumbaný?“ oslovil ho Diego, sotva ho spatřil.

„Zvrací,“ odvětil Pierre zaraženě.

„No paráda,“ rozhodil Diego znovu rukama a tentokrát si na kulisy sedl.

„Tak to se může stát každému,“ zastal se Pierre Toma.

„Kdyby se celou dobu necpal těmi bonbony, tak by nezvracel,“ mávl rukou Diego.

Octavio, který až dosud mlčel, vyskočil jedním skokem na podium a bez okolků se začal hrabat v Tomových věcech rozložených na kulisách na jeho straně podia. Našel papírovou krabičku, přečetl si rukou psaný popisek a otevřel ji. Ostatní jej mlčky sledovali a čekali, co z toho bude.

Tommy se mezitím dokázal sebrat natolik, aby si vypláchl ústa, opláchnul obličej a pomalu došel zpátky na podium. „Co to děláš?“ oslovil zesláble, ale přesto podrážděně Octavia, když ho uviděl, jak mu prohlíží věci.

Octavio se na něj prudce otočil, chytnul ho za košili na hrudi a zakřičel: „Koliks toho snědl?!“ mávaje mu krabičkou před obličejem.

„Hrabeš se mi ve věcech?“ utrhl se na něj Tommy.

Ostatním ztuhly rysy. Mluvit tímhle tónem s Octaviem si nikdo nedovolil. Každý, kdo ho znal, věděl, že už je ve stavu, kdy si s ním není radno zahrávat. „Ptal jsem se, kolik jsi toho snědl!“ zařval Octavio tak, že Pierre bezděky ustoupil o krok dozadu. Ovšem Tomovi, který už byl celý uštvaný, právě došla opatrnost i síla na sebeovládání.

Vyškubnul se Octaviovi a hystericky na Octavia zaječel: „A co je ti sakra po tom?!“ Natáhl se po krabičce. „Nejsi můj otec, abych se ti musel zodpovídat! Už tě mám plný zuby!“

V ten moment mu od Octavia přistála na tváři facka, že až ukročil stranou. Octavio ho čapnul znovu za košili, tentokrát oběma rukama, pořádně s ním zalomcoval a hromovým hlasem mu křičel přímo do tváře: „To je tvoje jediné štěstí, jinak bych tě tady srovnal, že by tě museli všichni čtyři sbírat!“

Tommy se mu znovu vyškubl, ale výraz v Octaviově tváři ho odradil od další insultace. Místo toho se tedy otočil, seskočil z podia a rozběhl se pryč. „Okamžitě se vrať, ještě jsem s tebou neskončil!“ řval za ním Octavio.

„Ale já s tebou jo!“ zakřičel Tommy zpět a rozrazil dveře do sálu tak rychle, že bylo štěstí, že se oválné sklo uvnitř nerozsypalo.

„Ergmch!“ hodil Octavio krabičkou o zem tak prudce, až se roztrhla a zbylé pilulky se rozprskly po podlaze. „Zítra pokračujem!“ štěkl na ostatní a vyrazil za Tomem.

----------------------------------------------

[1] „Tati, řekni mu, že pojedu na koni!“