Kap. 34 Nektar z mrtvolného leknínu

Tommy vyběhl z divadla, srdce mu bušilo vzteky. „Už mám toho Octavia plné zuby! Plné zuby!” Nadával v duchu a bez rozmyslu zamířil do setmělého parku, jako by zapomněl, že dnes v něm koně nemá. Aniž by si toho všiml, proběhl kolem postavy, jež se schovávala za stromem ve stínu. Ještě udělal pár kroků, ale jak z něj vztek vyprchával, začala převládat nevolnost. Zastavil se, že se opře o některý ze stromů a vydechne si, ale najednou nedokázal zaostřit, zavrávoral, natáhl ruku, aby se zachytil a v ten moment přestal vědět o světě a skácel se k zemi.

„Holâ, mladíče, tak holâ, vzbudí se,“ uslyšel najednou nad sebou jakoby z mlhy. Pak ucítil poplácávání po tváři. V ústech ucítil neznámou, silně hořkou, nasládlou chuť. „Na, už je vzhůru?“

„Kdo?“ nechápavě se zeptal Tommy, mžouraje na osobu nad sebou.

„Kdo, on přece,“ odpověděla postava, „na, ale už mluví, tak je vzhůru.“

Tommy se pomalu posadil. Připadal si velmi zvláštně. Najednou ho nic nebolelo, ale vnímal se jakoby zvenčí. Přemýšlel, co se vlastně stalo a co to cítí v ústech. Olízl si rty.

„Áá, guet, vidím, že můj elixírek ho postavil na nohy,“ pomáhal ten stařec Tomovi se zvednout.

„Elixírek? Co jste mi to dal?“ zeptal se Tommy během vstávání.

„Co by, nektar z mrtvolného leknínu,“ odvětil chlap bez uzardění. Tommy se na něho podíval tak vyděšeně a znechuceně, že si toho muž zřejmě všiml i ve tmě.

„Nono, jen se nežinýruje. Tahle medicína pomohla už leckomu a není zdaleka tak hrozná, jak hroznou pověst jí andělé přisuzují. Však se cítí dobře. Nei?“ Tommy musel uznat, že ano, vlastně by ani nebyl schopný říct, kdy naposledy mu bylo takhle dobře. „No, vidí,“ poplácal ho staroch po zádech.

„Thomasi!“ ozvalo se do tmy zlobné zavolání. Muž sebou škubl.

„No a aby viděl, že to s ním myslím dobře, na, vezme si ještě zbytek,“ strkal Tomovi do ruky zhruba devět centimetrů dlouhou ampulku, „na, vezme si.“

„Thomasi!“ ozvalo se znovu ve stejném tónu.

Tommy si rozpačitě vzal ampuli: „Ale co za to chcete?“

„Nüüt, nüüt,“[1] muž už byl zjevně nervózní, „to je jen přátelská pomoc. A kdyby ještě potřeboval, zajde za mnou do obchodu na náměstí v Severním Přístavu a už se nějak domluvíme.“

„Thomasi!“ ozvalo se tentokrát již celkem blízko.

„Hádám, že ho hledají. Tak šel, šel, tohle už si musí vyřídit sám. Na tohohle medvěda nemám dneska náladu. Tak dobře zvostával, a kdyžtak se nebál zastavit.“ Stařík poplácal Toma po tváři a zmizel do tmy v opačném směru, než bylo možné slyšet Octavia.

„Thomasi, ty mě neslyšíš?“ vynořil se ze tmy Octavio. Z tónu bylo slyšet, že největší vztek už ho přešel.

Tommy rychle ukryl ampulku do kapsy. „Však už jdu,“ řekl nevrle a přistoupil k Octaviovi.

„A to se nemůžeš ozvat?“ zavrčel na Toma, ale už o poznání méně rozzlobeným tónem.

„Čekal jsem, až se uklidníš, nestojím o další facku,“ odsekl mu Thomas.

Octavio místo odpovědi jen po své zachrčel a dotáhnul Toma do světla, aby se na něj podíval. „Ergh, zdá se, že už ses oklepal. Takže jdeme ke mně,“ nařídil přísně skladatel.

Tommy beze slova vyrazil, což Octavia očividně vykolejilo. Čekal nějaký odpor nebo novou hádku, ale Tommy si místo toho vykračoval, jako by se ani nic nestalo. Mlčky došli až do Přístavu. Tommy zamířil rovnou do pokoje. Měl sice hlad, ale pořád byl na Octavia uražený, tak si nechtěl říkat o jídlo. A ani Octavio nebyl v pečovatelské náladě, tak to nechal tak.

Jakmile se Tommy zamknul v pokoji vytáhnul ampuli, aby si pořádně prohlédl její obsah. Ve skleničce se převaloval černo fialová hustá tekutina. Otevřel špuntík a přivoněl. Překvapivě to nemělo žádný výrazný pach. Vrátil zátku zpátky. „Musím to někam schovat. Soukromé vlastnictví zjevně Octaviovi moc neříká,“ přemýšlel, kam to dá.

Jak tak chodil po pokoji, vyhlédl z okna a uviděl postavu starce, kterého potkal před chvílí v parku. Sledoval ho, kam jde, až ten zašel do domu v protějším rohu náměstí. „Starý Obchodník, tak byl to on,” vydechl v duchu, „s tím nechci nic mít,” vyděšeně se podíval na ampuli. Teď ji chtěl ukrýt ještě víc než před tím, ale neměl moc na výběr. Nakonec ji tedy schoval do složeného kapesníku, jenž vstrčil opět do kapsy od kalhot, které si složil na židli. „Aspoň to budu mít pořád pod dozorem a zítra se toho nějak nenápadně zbavím,” pomyslel si, než jen v haleně usnul.

Ráno se Tommy vzbudil překvapivě odpočatý. Nejprve si myslel, že se mu snad spravila křídla, ale když se na ně podíval, zjistil, že k žádné změně nedošlo. Schoval je, ale pořád se cítil výborně. „Páni, to je fakt síla,” nemohl tomu uvěřit. „Cožpak může jeden malý lok udělat takový rozdíl?” vytáhl ampuli z kalhot. „Na jak dlouho by mi tohle asi vystačilo?” Přeléval tekutinu ve skleničce sem a tam. „Třeba mi to bude stačit až do koncertu a pak se se vším svěřím Miri. – Ale,” říkal mu druhý vnitřní hlas, „s tímhle pánem a jeho zbožím bych si vážně neměl začínat.”  Nerozhodnut schoval lektvar zpátky do kapesníku. „Jestli tohle u mě Octavio objeví, tak to rozhodně neskončí u jedné facky,” uvědomoval si, ale ani tak lepší skrýš, než přímo u sebe, nevymyslel.

Sešel do salonu. Octavio už byl vzhůru a chystal snídani. Beze slova ji před Toma postavil. „Dík,“ utrousil Tommy. Pořád si ještě nechtěl zadat, ale hlad byl silnější. Nasnídali se a oběma se zvedla nálada.

„Co – zvládneš dneska zkoušku, nebo budeš sedět v hledišti?“

„A co bych tam asi poslouchal? Diegovo brnkání? Aspoň někdo tam musí zvednout úroveň,“ prohlásil Tom se svým sebevědomým úsměvem.

Octavio si ho chvilku měřil, načež pravil: „Ergh. Nech na hlavě. Ten kluk má talent i píli, takže jestli mu to chceš nandat, budeš se muset dát pořádně dohromady. Poslední dobou je to na tebe dost bída.“

„Na Diega to pořád ještě stačí.“

„Errg,“ zavrtěl hlavou Octavio a stále si Toma pozorně prohlížel. „Tak jdeme,“ vyzval Toma.

Tentokrát došli na zkoušku rychle, takže pro změnu čekali oni na ostatní. Kluci byli překvapení, že Tommy vůbec dorazil. A ještě více, v jaké byl kondici. Na tváři měl svůj proslulý odzbrojující úsměv. Místo útrpného postoje si podupával do rytmu a sem tam přidal i pár tanečních kroků. Pedro, vždy připravený k veselé náladě, se k němu i se svou trumpetou přidal, takže za chvíli spolu jančili na jevišti oba. Octavio se rozhodl Tomovy energie využít a nacvičit skladby, kde měl Tommy sólo, které doposud s ohledem na jeho stav spíš vynechával. Zkouška se tedy k Diegově malé radosti nesla plně v Tommyho duchu.

„Páni, dneska to byl tedy fičák,“ oddechl si Pierre poté, co Octavio zkoušku ukončil, zatímco si sklízeli nástroje.

„Nojo, Octavio musel využít, že je náš houslista aspoň jednou při smyslech,“ ironicky utrousil Diego, zatímco odcházeli z divadla.

„Mm, říkal jsem si, že na mátohu dneska vypadáš ty, tak jsem ti dal prostor,“ odsekl mu Tommy.

„Ale ne, doufám, že ich nebudu muset zase roztrhávat,” pomyslel si v duchu Duncan, ale Diego s Tomem překvapivě souhlasil.

„Máš pravdu, jsem dnes jaksi unavený.“ Kluci vycházející z divadla se zarazili, že by to celé tak snadno skončilo, ale Diego je nenechal dlouho tápat a pokračoval. „To víš, když člověk stráví večer s dámou, není pak druhý den úplně… jak bych to… zkrátka svěží. – I když do tvého zvracení a omdlévání to má samozřejmě daleko. ─ Předpokládám, že ty to ze schůzek se ženami nemáš.“

Tommy po něm blýskl očima: „Tak to jsem rád, že se nad tebou konečně nějaká ustrnula.“

„Co já jsem si všim, tak ustrnout se musela jedna nad tebou.“ Už byli pod schody divadla a jen kousek od sebe.

„Budu muset,” vzdechl Duncan, který vyšel jako poslední a díval se po Tomovi s Diegem pod schody.

„Ji moc nechápu, ale pro tebe pochopení mám,“ pokračoval Diego a po očku se rozhlížel, kam za chvilku rychle odloží kytary, které držel v rukách, „Lili skutečně krásně voní po konvalinkách.“ To byla poslední kapka. Tommy vystartoval jak býk na koridě. Než se Pierre nadál, vrazil mu housle. Diego odskočil, bleskově opřel kytary o řetězový plůtek, a v ten moment byli v sobě.

„Tak dosť oba dva!“ skočil mezi ně Duncan. Také Pedro a Pierre odložili nástroje a běželi udělat té rvačce přítrž. Tentokrát byl však Diego připravenější, takže síly byly vyrovnány, a když už je od sebe skoro roztrhli, využil příležitosti a vrátil Tomovu nosu zásah z minula. Tommy už na odvetu nedostal šanci, protože ho sevřeli Pierre s Pedrem. „Už teho mám dosť!“ držel Duncan pevně zmítajícího se Diega. „Nejsu vaša pjestúna, abych vás v jedném kusy furt roztrhával od sebe. Dom, oba dva!“ Oba mladíci si vyměnili ještě několik invektiv, ale pak se rozešli opačnými směry. Diego na jih domů a Tommyho si přitáhl Octavio, který se zdržel v divadle a na scénu přišel až v samotném závěru.

„Chceš si zlámat prsty?“ zlobně se Octavio zeptal po cestě. „Proč vy dva se pořád řežete?“

„Protože Diego má blbý kecy,“ odpověděl podrážděně Tommy.

„Ergh, vy dva jste jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet,“ máchl rukou Octavio a víc se k tomu už nevracel. „Tamhle si zajdeme na oběd,“ ukázal po chvíli chůze „a po obědě mi doma pomůžeš s úklidem,“ dodal tónem, který si neříkal o odmlouvání.

Všichni se rozešli, aniž by si všimli, že celou bitku seshora sledoval kromě nich někdo další. Byla to Eva, která přiletěla na konec zkoušky, aby Tomovi předala vzkaz.

 

Když se Lili v sobotu ujišťovala, že Eva dopis neztratila, vzala si to trochu osobně. Jenže, kdyby pak měla po sobotě skládat účty, musela by uznat, že Liliiny obavy nebyly zdaleka přehnané. Jakmile totiž Eva přišla domů, kde už přípravy na oslavu byly v plném proudu, položila vzkaz na zrcadlový stolek a úplně se jí vypařil z hlavy. V neděli dopoledne po vydatném brunchi si česala vlasy, když jí oči sjely právě na lístek od Lili. „Hach! Já včera úplně zapomněla na tu zprávu. Ale co, dneska nebo včera. Ještě bych to měla stihnout.”

Popadla lístek a vyletěla směrem k divadlu. Zrovna se chystala přistát, když tu si všimla, jak z divadla vyšel Diego, za ním Tom a ostatní. Na chvíli se zasněně zadívala na Pierra a přemýšlela, jak to udělat, aby spolu s předáním vzkazu došlo i k seznámení s Pierrem. Jenže pak začala hádka a bitka mezi Tomem a Diegem, což jí přišlo maximálně vzrušující, a s gustem to celé seshora pozorovala. Napjatě sledovala, kdo to asi vyhraje, a byla dost zklamaná, že je ostatní od sebe roztrhli tak rychle.

„Teď už se nic zajímavého nestane,” usoudila a chtěla přistát, leč to už si rozzlobený Octavio převzal Toma a Eva neměla chuť dostat se známému pruďasovi v téhle náladě do cesty a posloužit mu jako hromosvod. „Ale co, však mu to dojde, když Lili nepřijde, anebo možná přijde znovu do školy a potkají se,” uklidňovala se Eva a odletěla domů.

---------------------

[1] „Nic, nic,“