Kap. 40 Bouře

Než Katy doletěla k Octaviovu domu, už se zvedl silný vítr. „Octavio?“ zabouchala na dveře.

Zevnitř se ozvalo typické Octaviovo zamručení a za pár okamžiků už otevíral dveře. „Děvče, co tu děláš?“ podivil se.

„Octavio, je tu Tommy?“

„Ne, ještě se nevrátil, už jsem si říkal, že pořádně zmokne.“

„Jenže on už tady měl dávno být. Rozešli jsme se ještě před polednem,“ rozčileně přešla sem a tam přede dveřmi.

Octavio rychle pochopil, že tady něco nehraje, ale snažil se Katy ještě uklidnit: „Jen klid, zřejmě se někde zdržel, znáš ho.“

Vtom se v ulici ozvalo zaržání a dusot kopyt. Oba vzhlédli v naději, že se řítí Tommy, ale kůň běžel sám, již hodně vyplašený a zmatený. Octavio vstoupil zvířeti do cesty. Podařilo se mu ho chytit za uzdu a po chvilce zápasení dokázal koně zklidnit natolik, aby ho mohl zavést do průchodu do dvora.

„Letím ho najít,“ rozhodla se okamžitě Katy.

Ovšem Octavio drže jednou rukou koně za uzdu, ji druhou chytil a zadržel: „Počkej, odstrojím koně a poletím s tebou.“

„Ne, nechci se zdržovat, bouřka už je skoro tady, musím se rychle dostat k Palouku a podívat se tam, než to úplně začne,“ nesouhlasila.

„Ne, poletíme spolu. Pojď. Bude to jen moment, když mi pomůžeš,“ zatáhl ji do dvora.

Zavedli koně do stáje, sundali sedlo a rychle ho trochu vytřeli. Mezitím se Octavio vyptával, co přesně se stalo. Katy si nedělala servítky a všechno mu dopodrobna vylíčila. Mluvila tak rychle, že na ni Octavio v jeden moment zůstal chvilku zírat, jak to vlastně dělá.

Venku už fujavec nabral na rychlosti a rozpršelo se. „Vezmu tě, chyť se mě,“ vyzval Octavio Katy, která to ráda udělala, protože v tomhle počasí by si normálně už netroufla vzlétnout. Popadl ji. Vyletěl nad domy. Vítr s nimi cloumal, ale Octavio měl dost síly se s ním vypořádat. Ohnul prostor a skočil. Minuli se trochu cíle kvůli poryvům, ale Octavio je poponesl.

Katy rychle běžela ke stromům, kde předtím viděla koně. Oba začali prohledávat okolí. Volali na Toma, jenže vichr jim rval slova od úst. Během chvilky byli promočení na kost. Stromy kolem nich se ohýbaly pod sílou živlu, do tváře je šlehal lijavec a nad jejich hlavami létaly blesky jeden za druhým.

„Katy, musíme se schovat!“ křičel do bouře Octavio.

„Ne, nemůžeme ho přestat hledat. Co když tady někde leží?“

Na nedalekém stromě se zlomila jedna a dopadla kousek od nich. Octavio popadl Katy a utíkal s ní pryč směrem k městu. „Nemá cenu tady přijít k úhoně. Možná, že už tu dávno není.“

Katy se mu vysmekla, ale další hrom nad jejich hlavami ji přiměl poslechnout Octavia. „Možná, že šel za tou holkou,“ křičela, „nevíš, kde bydlí?“

„Nevím, ale to je teď jedno, musíme pryč.“ Běželi burácením a potoky vody, jež se na ně z nebes valily. Náhle Octavia něco napadlo: „Jestli tudy utíkal taky Tommy, mohlo ho napadnout schovat se u Pierra, bydlí tady kousek.“ „Tudy!“ chytil Katy za ruku a zahnul s ní do jedné z uliček vlevo.

 

Tommy ležel na jehličí pod borovicemi jako tělo bez duše i po tom, co kůň utekl. Vítr, který mu povlával s vlasy a oblečením, ho nedokázal vzbudit. Až první kapky, které začaly padat z nebe na jeho obličej, jej probraly. Zmateně se rozhlížel kolem sebe. Kde je, co se stalo? Trvalo, než si to uvědomil. Chtěl se posadit, jenže tělo ho nechtělo poslechnout. Hromobití nad ním se zatím blížilo. Konečně přemluvil trup, aby se zvedl. Zatočila se mu hlava a zatmělo se mu před očima, naštěstí však znovu neomdlel.

„Musel jsem toho vypít moc.“ Chtěl vstát, ovšem musel se po zemi přesunul k nejbližší borovici, aby se o ni zapřel. Nebem nad ním prolétl blesk a za pár vteřin zaburácel hrom. „Neměl bych se zrovna držet stromu,“ pomyslel si Tommy a pokusil se poodstoupit. Nohy se mu třásly a klátily, přeci však udělal pár vrávoravých kroků. Fujavec se do něho opíral s notnou silou a průtrž mračen začínala mohutnět. Do něčeho kopl. Podíval se dolů. „Housle!” Sehnul se pro ně. Při napřímení se svět kolem opět celý rozhoupal, ale ustál to. Znovu blesk a za ním hrom. Srdce bouře se blížilo. Tommy se rozhlížel po koni, ale nikde ho neviděl. Zkusil zapískat, ale vítr hvizd přehlušil a odvál pryč. „Za tohle mě Jorge přizabije a Octavio dorazí.“ Blesk a hrom. Tommy se přikrčil. „Dobrá, jak říkala máma, jeden problém po druhém, nejdřív přežít tuhle činu a pak vyřeším, jak přežiju Octavia.“

Tommy se vrávoravě rozešel. Liják ho začal bičovat. Chtěl běžet, jenže to se mu podařilo až po dalším blesku a hromu. Vyrazil maximální rychlostí k městu.

 

Katy nejprve nechápala, proč odbočili, ale vzápětí jí to došlo a přidala do kroku. Brzy dorazili k Pierrovu úzkému domu. „Pierre!“ bouchal na dveře Octavio a modlil se, aby byl doma.

Dveře se rychle otevřely. „Propána, co děláte venku v tomhle počasí? Rychle, pojďte se schovat,“ ustoupil, aby mohli vstoupit.

„Pierre,“ začala Katy sotva popadla dech, „není tady Tommy?“ Ale než jí Pierre stihnul odpovědět, její oči se otočily ke schodišti, ze kterého právě sešel Tommy jen s dlouhým ručníkem omotaným kolem pasu.

„Přiběhl nedlouho před vámi, tak jsem ho naložil do vany,“ vysvětlil Pierre.

„Tommy!“ vrhla se Katy bratrovi kolem krku, ovšem hned se začala vyptávat. „Kdes byl? Proč jsi nejel hned k Octaviovi, jak jsme se domluvili?“

Pierre se vypravil nahoru pro další ručníky a něco na převlečení pro všechny hosty.

„Usnul jsem. Tam pod stromy. Vzbudil mě až déšť a vítr. Chvíli jsem ještě hledal koně,“ podíval se provinile k Octaviovi, „ale pak už byl vítr moc silný, tak jsem běžel do města a napadlo mě, že Pierre je po cestě nejblíž.“

Pierre podal Octaviovi a Katy osušky. „Donesu vám ještě lavory s horkou vodou, ať si prohřejete nohy. A měli byste se převléknout. Katy, ty si můžeš půjčit můj župan,“ podal jí jej Pierre, „ale Octavio na tvou velikost tu nic nemám, tak jsem přinesl tuhle velkou deku, jestli by ses do ní dokázal nějak zabalit?“ Udělali, jak jim řekl. Pierre všem donesl horký čaj s medem a rozdělal v krbu solidní oheň, k němuž dali sušit šaty.

„Jak jsi mohl usnout uprostřed dne?“ nechápala Katy.

„Nevím, nějak mě to všechno zmohlo, k tomu to strašné dusno. Prostě jsem si lehl, že si odpočinu a usnul jak dřevo,“ zkusil na ni Tommy svůj nevinný úsměv. Katy se podívala na Octavia, co ten si o tom myslí, ovšem z jeho podmračeného výrazu nevyčetla nic konkrétního.

„No, tak aspoň, že jsme všichni v pořádku,“ uzavřela to nakonec. Venku stále zuřila pořádná bouřka a Katy přemýšlela, že otec o ně má již jistě starost.

„Budeme to tu muset trochu upravit, abyste se tu všichni složili,“ začal přemýšlet Pierre nahlas.

„Já vyrazím domů,“ zabručel Octavio.

„Nesmysl, venku ještě pořádně prší a bude sypat nejspíš až do rána,“ nesouhlasil Pierre.

„Errgh, to bude, ale potřebuju ještě něco zařídit, navíc tam mám Jorgeova koně, musím na něj dohlédnout. Nechci, aby se ještě nějak zranil.“

„Octavio, proč jsi neřekl, že se vrátil sám? Dělal jsem si o něj starosti,“ nadšeně vyhrkl Tom.

„Ergh,“ zamračil se na něj Octavio, „aspoň sis jednou zkusil, jaké to je být na druhé straně. Naštěstí, to zvíře má víc rozumu než ty.“ Octavio zkusil, v jakém stavu je jeho oblečení sušící se u ohně. „To už půjde, beztak zase celý promoknu. ─ Ty zůstaneš tady a nikam se nehneš, rozumíš?“ otočil se k Tomovi, jenž přikývl s výrazem, že nic jiného by ho ani nenapadlo. „Ergpf,“ okomentoval Octavio jeho výraz stroze, převlékl se a ohrnuv límec od kabátu vyrazil do temné nepohody.

„Katy, ty si můžeš lehnout u mě v posteli a já s Tomem si usteleme v salonu,“ rozhodl Pierre, když skladatel odešel.

„Dobrá, ale ručíš mi za to, že se odtud Tommy nehne,“ promluvila důrazně k Pierrovi.

„Neboj se, nespustím z něho oči.“ Pierre donesl ještě další deky, které rozložili s Tomem na zem, a několik polštářků, které různě po domě měl. Bylo už hodně pozdě, takže navzdory lomozu z venku všichni brzy usnuli.

Octavio natahoval krok, aby rychle dorazil domů, ale i tak byl opět mokrý až na kůži. Vrazil do dveří a kvapně došel ke stáji. Kůň uvnitř byl celý poplašený. Bez stáda, na které byl zvyklý, ho živly děsily ještě víc. Octavio ho chvíli utěšoval, a když viděl, že se zvíře trochu uklidnilo, vyšel zpátky na dvůr.

Původně měl v plánu vyrazit za Carlem, aby mu řekl, že jsou jeho děti v pořádku, ale bouřka nabrala druhý dech. Letět v tomhle si říkalo o zranění. Povzdechl si. „Co naplat, budu muset chvilku počkat.“ Vyšel k sobě. Sundal si mokré šaty a převlékl se do nových. Vichřice lomcovala s okny. Rozfoukal krb, sedl si do křesla a natáhl si k němu nohy. „Trochu se zahřeju. Zatracený kluk, ještě si kvůli němu uženu rýmu –,“ to bylo to poslední, co mu proběhlo hlavou, než usnul.