Kap. 41 Ráno po bouři

Ráno po bouřce se Tommy vzbudil brzy. Potichu se převlékl do svého oblečení a plížil se ke dveřím. „Kam jdeš?“ šeptl po něm Pierre, jehož tichý šramot vzbudil. „Slíbil jsem Katy, že se odtud ani nehneš.“

„Pierre, jenom zajdu za Lili domluvit se s ní, kdy a kde se sejdeme. Než se Katy vzbudí, budu zpátky.“

„Tommy,“ nelíbilo se to Pierrovi, „jestli vezmeš roha ─“

„Vrátím se,“ přerušil ho Tom, „neboj se. Nenechal bych tě napospas rozzlobené Katy,“ mrkl na Pierra, „ale už fakt musím.“ A vyklouzl ze dveří. Pierre si s obavou lehl zpátky na záda.

Tommy běžel přes město a park ke škole. Studenti už se tam scházeli. Zahlédl Adrianu s Hanelle, zadýchaně na ně zavolal: „Už je tady Lili?“

„Ne, ale brzy by měla ─“

„Támhle je!“ ukázala Hanelle na přistávající Lili.

Tommy se za ní rozběhl: „Ahoj, mi cariňo,“ usmál se na ni široce.

„Ahoj,“ odpověděla mírně odměřeně.

„Lili, poslouchej, asi teď budu muset na pár dní domů, vyžehlit trochu ten průšvih. Kdyby se mi nepovedlo se sem dostat, přijď za mnou na zkoušku. V sobotu. Ano?“ vychrlil na ni, aniž by jí dal šanci promluvit, ačkoliv se několikrát nadechovala.

„Ale ─“

„Promiň, nemůžu se zdržet. Přijdeš?“ vstoupil jí do řeči. „Ano, ale kdo byla ─“

„Super! Už se těším!“ objal ji, políbil za ucho a zašeptal, „dnes vypadáš nádherně, mi amor.“ A byl tentam.

„Ta holka, cos s ní včera odešel,“ dořekla si v duchu Lili.

Tommy běžel, co mu dech stačil zpátky k Pierrovi. Dorazil zrovna, když Katy zjistila, že Pierre nechal Toma odejít. Bylo patrné, že si Pierre notně oddechl, když Tommy vstoupil do dveří.

„Kams šel? Musíme rychle letět domů. Papá, se o nás už určitě bojí, kde jsme,“ kárala ho.

Tommy zdvihl ukazováček a naklonil hlavu trochu ke straně: „Bojí se o tebe, já jsem přeci u Octavia.“ Pierre za Katčinými zády protočil oči v sloup.

„Cože?“ nevěřícně se na Toma podívala Katy, „chceš po mně, abych mu nic z tohohle neříkala?“

„Ne nic, jen si prostě myslím, že bychom nemuseli zbytečně zabíhat do nepodstatných detailů,“ objal ji Tommy.

„Tak na to zapomeň,“ rozhodně odmítla Tomův pokus přemluvit ji, aby mu trochu pomohla z téhle šlamastiky, a zhluboka se nadechla, aby Tomovi pěkně od plic řekla k tomu všemu své, když tu někdo zaklepal na dveře.

„Už jdu,“ zavolal Pierre rád, že se může vzdálit ze situace, která zaváněla hustou atmosférou. Tommy pokračoval s přemlouváním Katy.

Pierre otevřel dveře. „Dobrý den, done Carle, ani nevíte, jak rád vás vidím,“ vydechl Pierre úlevou.

„To věřím Pierre,“ potřásl Carl Pierrovi rukou, „přišel jsem tě zbavit dvou nezvaných hostů.“ Pokynul s tázavým pohledem, jestli jsou jeho děti hlouběji v domě. Pierre přikývl a vedl ho dovnitř.

„Ó to nic,“ mluvil cestou Pierre, „to je v pořádku, Tommy je tady vždy vítán. – Stejně jako kdokoliv z vaší rodiny, samozřejmě. Ale víte, už mi začala praktika, tak pokud by vám to nevadilo, nechal bych vás tady a už bych letěl,“ poslední část věty dořekl, když s Carlem vstupovali do salonu.

„Jistě, nechceme tě více zdržovat. Děkuji ještě jednou za ně, žes jim poskytl přístřeší.“ Rozloučili se a Pierre s chvatně odletěl.

„Vy dva – domů,“ ukázal Carl palcem směrem ke dveřím. Všichni vyšli před dům.

„Tak dojdeme na kraj města a vezmeš mě až tam?“ zkusil to Tommy. Sice moc nevěřil tomu, že by mu tahle žádost prošla, ale spíš testoval, jakou náladu otec má. Otcovo strohé odmítnutí mu napovědělo, že Carl navzdory svému klidnému zevnějšku nemá na nějaké smlouvání náladu. Popadnul Toma a v momentě s ním stoupal nahoru. Katy vyletěla hned za nimi. Ohnuli prostor a za okamžik přistávali před jejich domem.

„Co ti chtěl?“ vyzvídala Eva ihned, jakmile Tommy odešel.

„Abych za ním přišla v sobotu po zkoušce,“ odpověděla otráveně Lili, „že do té doby nepřijde, protože musí doma vyžehlit ten průšvih.“

„Jo? Vezmi mě tam s sebou,“ zaprosila Eva.

Lili se na ni rozmrzele podívala, pak si však řekla: „Vlastně proč ne.” „Dobře, pokud mě tedy Opatrovník pustí. Ještě pořád mám domácí vězení.“

„Pustí,“ kývala Eva rychle hlavou, „řekni mu, že budeš přespávat u mě, že budeme řešit něco do školy,“ kula Eva ihned pikle. Lili jen bez nadšení přikývla, ale v duchu si říkala, že tohle tak bude Opatrovníka zajímat. Avšak Eva si jejích pochyb nevšímala a už nahlas přemýšlela, co si vezme na sebe.

„Proč tam vlastně chceš? Kvůli Pierrovi?“ zeptala se Lili unaveně, v myšlenkách napůl pryč.

„No jó,“ začervenala se Eva. Lili si pomyslela, že u toho by vážně chtěla být, až se tihle dva dají dohromady, a zůstávala skeptická. „Co je s tebou? Proč se tváříš tak sklesle?“ všimla si náhle Eva.

„Nic, jen přemýšlím.“

„Jestli tě pustí?“

„Jo,“ zalhala Lili, ačkoliv v duchu se spíš zaobírala tou divokou Katy z předchozího dne.

„Neboj, do konce týdne má ještě čas vychladnout,“ uklidňovala ji Eva.

„Kdo? Katy?“ prokecla se Lili.

„Ne, tvůj Opatrovník přece,“ zakroutila Eva hlavou.

„Ach, jistě, no jasně… uvidíme,“ kývla Lili.

„Proč ses ptala na Katy?“ zvědavě vyzvídala Eva.

„Jen tak přemýšlím,“ řekla rozladěně Lili. Eva se na ni chvíli dívala a pak se zvučně rozesmála.

„Počkej,“ smála se, až si musela utřít slzy, „snad nežárlíš na Katy.“

„Ovšemže ne, na nikoho nežárlím, ať si dělá, co chce,“ odsekla jí Lili.

Eva se smála dál, že ani nemohla pořádně mluvit: „Na ni nemůžeš žárlit ─,“ další slova nedokázala přes smích vyslovit. Lili její reakci nechápala a dost ji štvala, leč než se Eva uklidnila, začalo jim cvičení a během toho už neměly čas se o tom bavit. Eva na to celé během hodiny zapomněla a Lili se k tomu nechtěla vracet. A stejně tak to cítila i zbytek týdne.