Kap. 42 Výslech

Tommy se vykroutil otci ze sevření hned po přistání. „Měls mě vzít až za městem, vadí mi, když mě ostatní vidí ve vzduchu, jak mě někdo nese,“ rozladěně se ohradil, ale dával si pozor, aby nezněl moc drze.

„Pokud se ke mně doneslo, s nošením a pohybem ve vzduchu máš za poslední dny vcelku dost zkušeností,“ odpověděl otec ledově klidně. Tommy šlehl pohledem ke Katy, která však lehkým zakroucením hlavy naznačila, že ona s tím nemá co do činění.

Za Tomovými zády klaply vchodové dveře. Otočil se. Na dřevěné podestě stál Octavio. Tommy nespokojeně odfoukl nosem a zakroutil hlavou do osmičky, aby si protáhl krk. „No jistě, mohlo mě napadnout, co měl tak důležitého, že musel vyrazit do lijáku.” Zůstal ale mlčet. Bylo mu jasné, že situace pro něj není zrovna růžová a nebylo třeba přilévat olej do ohně.

„Ergh, vidím, žes je v pořádku našel,“ pokývl Octavio. Carl postrčil Toma do domu a všichni ostatní, včetně skladatele, je následovali.

„Snad tu nehodlá zůstat?” zamračeně se Tommy díval úkosem na Octavia, zatímco se oba starší muži usadili do křesel vedle Miri, která už spolu s Danielem čekala na pohovce. Tommy s Katy zůstali stát před nimi. „No výborně, celý soudní sbor i s vyhlášeným žalobcem, soudcem a vykonavatelem v jedné osobě, Octaviem,” povzdechl si Tom v duchu. Šance na snadné vyhlazení téhle aférky právě zhasla jako svíce v průvanu.

Octavio, jako by četl jeho myšlenky, prohodil: „Errgh, potřebuju si po té včerejší noci trochu odpočinout. Navíc jsem zvědavý, jestli se od včerejška nezměnila historie, co se týče toku událostí.“ Zapřel se pohodlně do křesla, aby naznačil, že rozhodně nemá v úmyslu se kamkoliv vydat. Tommy se podíval na otce, ale jeho výraz naznačil, že s Octaviem nemá nejmenší problém.

„Tak možná bys mohla začít ty, Katy,“ oslovil ji otec.

„No, já…,“ Katy si nebyla jistá, co všechno se otec dozvěděl. Sice se před chvílí před Tomem tvářila, že od ní otec nic neví, ale bylo jí jasné, že tahle iluze Tomovi moc dlouho nevydrží, a tak chtěla aspoň nyní stát na jeho straně.

„Tak možná Tommy?“ vyzval otec Toma, když Katy mlčela.

„Mm… jel jsem se podívat ke škole černých. Mmm,“ lezlo to z Toma jak z chlupaté deky, zatímco bedlivě sledoval reakci pozorovatelů, „a potkal jsem se s Katy,“ otočil se na sestru, „a pak jsem usnul, když jsem pásl koně a vzbudila mě až ta bouřka, mm, která tedy splašila koně. Ale naštěstí doběhl k Octaviovi,“ dodal rychle, načež příběh zase odkrajoval pomalu, „no, a já jsem zase doběhl k Pierrovi, kde mě Katy tady s Octaviem našla a kde jsme přespali. A co vy?“ zeptal se, jako by vedli rozhovor o tom, jaký měl kdo večer.

Carl se nevěřícně usmál, přistoupil však na Tomovu hru: „Inu, já jsem se vrátil domů. Našel jsem tu Miri v obavách o Katy, která se v počínající bouřce vypravila hledat bratříčka, protože měla špatný pocit, že něco není v pořádku. Až do rána nikdo nepřišel, tak jsem si řekl, že si přivstanu a zastavím se u Octavia, zda tam můj synek podle dohody nocoval a jestli náhodou nepřibrali i mou dcerku. Našel jsem tam Octavia spícího v křesle, kde usnul vyčerpáním, protože se půl noci proháněl v dešti po městě a okolí, hledaje tu samou osobu, jakou vyrazila hledat i moje dcera.“ Otec domluvil a podíval se na Toma, že je na tahu.

Tommy se poškrábal za krkem: „Octavio, opravdu mě mrzí, žes měl kvůli mně mrzutosti, stejně jako tuhle Katy a ty, padre, ale tak ─ bylo to trochu zbytečné. Jak říkám, jen jsem zaspal, jinak bych se normálně vrátil k Octaviovi, jak bylo domluvené.“

Katy zoufale přemýšlela, jak Tomovi naznačit, že tohle určitě není vše, co se otec dozvěděl a co chce řešit.

Carl sevřel rty a pokýval hlavou: „A co tě vlastně tak unavilo, že tě nevzbudila ani blížící se bouřka?“

Octavio se v křesle opřel o druhý loket a působil dojmem, že sleduje vskutku zajímavé divadelní představení.

Tommy se úkosem podíval na Katy. Její skloněná hlava, oči doširoka otevřené a upřené kamsi do dáli, spolu s hlavou zataženou co nejvíc mezi ramena, mu jasně sdělila, že finále ho teprve čeká. Přesto to zkusil: „Dusno před bouřkou?“

Daniel si nevěřícně odfrkl a zakroutil hlavou.

Náhle Toma něco napadlo. „No tak dobrá,“ protočil oči.

Miri, která doposud vypadala, že ji celá ta scéna moc nezajímá, náhle zpozorněla a upřeně si Toma začala prohlížet.

On tomu ale nevěnoval pozornost a pokračoval: „Prostě jsem znovu zkolaboval. Když jsem došel ke koni. Sedl jsem si… a další, co si pamatuju, je, jak mi déšť dopadá na obličej.“

Otec pokynul hlavou, že může být, hned se však zeptal: „A co to tak mohlo způsobit, že jsi byl tak vyčerpaný, že ses složil?“

Tommy viděl, že jediné, co ho teď může zachránit, je dobře zahrané pokání. Sklopil hlavu, nervózně si promnul ruce, pak si přejel jazykem po spodním rtu a tiše pronesl: „Nejspíš… můj hloupý vtípek s Diegem?“

„Vtípek? To si rád poslechnu,“ založil otec ruce křížem přes hruď, natáhl si nohy dopředu a pohodlně se zapřel v křesle. Ostatní si také přesedli.

Tommy jim obezřetně vylíčil událost z předchozího dne, dávaje si záležet, aby to celé působilo jako nejapný žertík, který si domluvili s Diegem, zatímco ho nesl nahoru. Zároveň opomněl zmínit Liliinu roli v celé události. Když domluvil, otec se otočil ke Katy, jestli k tomu chce něco dodat. Ta chvilku sváděla boj mezi loajalitou k Tomovi a vědomím, že otec jistě od Octavia ví celou její verzi, ve které si vůči Lili nebrala žádné servítky. „No, ještě nám Toma pomohla zachytit jedna dívka,“ doplnila nakonec stroze. Tommy k tomu nic nedodal.

„Mno, tak to bychom měli. ─ Katy, ty poletíš okamžitě do školy. Ty,“ otočil se otec na Toma, „se naopak z domu nehneš minimálně do konce týdne.“

„Ale musím přece na zkoušky,“ otočil se Tommy směrem k Octaviovi, jenž se ovšem dál tvářil, jako nezúčastněný divák.

„To si ještě hodně rozmyslím,“ pronesl otec suše.