Kap. 47 Silio na cestě

„Silio!“ zakřičel Malévolo v sobotu ráno po Liliině odletu, až se okenní tabulky v jeho pracovně rozechvěly. Během chvilky se síní neslo rychlé cupitání, pak nesmělé zaklepání a Silio opatrně vešel k Malévolovi. „Seber si saky paky, zajdeš do Imperia Obscuro pro Zlenu,“ rozkázal mu bez obalu pán. Silio až nadskočil, jak se vylekal.

„E, a musím?“ kroutil prstem na dlani. „Nemám to tam rád.“ Malévolo se zvedl, začal pomalu obcházet masivní psací stůl, za nímž seděl a blížil se k Siliovi. Ten jen suše polkl, znovu poskočil a vyrazil ke dveřím, zakníknuv: „Už běžím.“

„Jsem to ale chudák,“ litoval se Silio, vyraziv na cestu, „taková dlouhá cesta, s tak špatným cílem, a ještě k tomu bez oběda.“  Tak přemítal, když ťapkal po pěšině vedoucí od Malévolova domu mezi kletí k jehličnatému lesu zhruba kilometr daleko. Jakmile došel mezi mohutné záhřevné borovice, ulevilo se mu. Cítil se už dost daleko a mimo pohled Malévola. Posadil se na pařez a hluboce se zamyslel.

„Jít takovou dálku hladový,“ vykládal snad slimákovi, který před ním lezl po zemi, „je nesmysl. Šel bych strašně pomalu. Ovšem když si zajdu do Centrálního Města na oběd, tak pak půjdu dvakrát rychleji. Co dvakrát, čtyřikrát.“ Vesele se zvedl a na lesním rozcestí zahnul doleva. Hlavou už se mu honilo, co všechno si může v Centrálním Městě dát, takže nyní se pohyboval velmi svižně. Chvíli poskakoval, pak se honil s motýlem, a když vyšel z lesa na rozhlehlé louky, začal si i prozpěvovat. Za necelé dvě hodiny dorazil k ohybu řeky, jež pramenila v severní Holé pahorkatině a jež vedla až do Velkého jezera v Centrálním Městě.

„V temném lese, Silio šišky nese,“ začal si pro sebe říkat básničku, kterou ho kdysi naučila matka, „kudy má jít k řece? Doleva z kopce přece. Jakpak to u řeky chodí? Do města sveze se lodí,“ zasmál se a zatleskal si. S láskou se rozpomínal na matku. „To bylo moc chytré naučit mě tyhle říkačky, takhle se nikdy nikde neztratím,“ pohlédl spokojeně na stříbřitou linku vlnící se před ním, podél jejíhož břehu došel až ke kotvišti zhruba 2,5 metru širokých, necelých 20 metrů dlouhých lodí s nízkým ponorem a s plachtou, jež andělé používali na dopravu nákladu.

„Ahoj Silio,“ oslovil Silia jeden z lodníků, který stál na břehu a namotával nějaké lano.

„Ahoj Taylore,“ pozdravil ho Silio vesele, „pojede dnes do města nějaká loď?“

„Já pojedu,“ usmál se Taylor, „po obědě. Chceš odvézt?“

„To už je oběd?“ podivil se Silio, který se vlastně nikdy nenaučil odhadnout, jak dlouho mu co může trvat.

„No jistě. Chceš se přidat k nám? Jednu porci navíc nějak vykouzlíme.“ Silio ochotně souhlasil.

Po jídle se uvelebil na zádi lodi mezi naloženými balíky a během chvilky usnul. Vzbudil se až když za tři hodiny přistávali v přístavu na jezeru u města. Radostně vyskočil, rozloučil se s Taylorem a ostatními a osvěžen odpočinkem vystoupil na břeh.