Kap. 49 Casa de Gitanos

Lili s Evou čekaly v sobotním večeru před divadlem, až kluci skončí. Konečně se otevřely dveře. Tommy vyšel ven a rychle se rozhlížel. Když uviděl Lili, široce se usmál a seběhl k ní ze schodů. „Hola, mi corazón, jsem rád že jsi přišla,“ lehce ji objal.

Lili zůstala nervózně rezervovaná, zato Eva se bez žinýrování ozvala: „Ahoj. Lili mě vzala s sebou. Neva, že ne?“

„Jasně, že ne,“ všiml si jí Tommy a usmál se na ni přátelským úsměvem. Mezitím k nim došli také ostatní kluci. Tommy je rychle Evě představil, i když bylo zřejmé, že je všechny zná.

„Tak hádám, že dneska nám ta společná večeře už konečně vyjde?“ oslovil vesele ostatní Pedro.

„No, zjevně jak komu,“ kysele se ozval Diego, jenž celé to Tomovo vítání se s Lili sledoval silně rozladěně. „Já mám po tom veselém vtípku ještě zaracha.“

„Smůla,“ odtušil Tommy s neskrývaným pobavením.

„No, holt ne každému prochází jeho průšvihy s takovou nonšalantností,“ dotčeně se na něho a na Lili podíval Diego. Duncan se v duchu hrozil, že už to zase začíná, ale Diego se sebral a odletěl.

„Takže a la Casa de Gitanos?“ napůl zavelel a napůl se zeptal Pedro.

„Ergh,“ ozval se Octavio s přísným pohledem směrem k Tomovi. Ten k němu přistoupil a zašeptal: „Octavio, prosím, letěla sem takovou dálku.“

„Erghm,“ mračil se Octavio, „ale jen kvůli tady slečně,“ ustoupil po chvilce Octavio, který poté, co Toma tak trápil při zkoušce, už neměl potřebu zasolovat mu dál.

„Jděte napřed, zaletím ještě pro Margaret,“ vyzval je Duncan a rovnou vyrazil. Tommy vedouc koně za uzdu nabídl rámě Lili, Pedro Evě a všichni zvesela vyrazili. Duncan s Margaret je dostihli ještě po cestě. Tommy Lili a Margaret seznámil, neboť ji znal celkem dobře, protože Katy se kamarádila s Margaretinou mladší sestrou Anabelou. Celá společnost pokračovala v družném hovoru až do taverny, která se nacházela v Jižním Přístavu.

„¡Hola Esmeralda!“ zavolal do taverny Pedro.

„¡Hola músicos!“ přivítala je hlasitě a vesele snědá žena středního věku s rozpuštěnými dlouhými, vlnitými, černými, místy již šedivějícími, vlasy, jež měla na hlavě stažené malým pestrobarevným šátkem zdobeným kovovými penízky. Příjemnému obličeji dodával orlí nos exotický vzhled. Esmeralda byla oblečena ve volnou halenku s velkým nařaseným výstřihem, s širokými tříčtvrtečními rukávy, jež měla nad loktem stažené cyklámen(1) stužkou, a jejichž konce byly zdobeny stejně barevnou výšivkou. Od pasu až ke kotníkům jí sahala několikapatrová řasená sukně černé barvy, bohatě zdobená růžovobílou výšivkou. Nohy měla obuté do nízkých kožených botek na podpatku se zapínáním přes nárt.

„Jen račte dál,“ zvala je Esmeralda pod dřevěnou pergolu, na níž byly nataženy pásy pruhované látky, jež přes den stínily stolovníky. „Juan! Dones kytaru, dnes bude veselo!“ křikla někam dozadu.

Juan byl muž o trochu starší než Esmeralda. Snědý obličej mu rámovaly šedivějící černé vlnité krátce střižené vlasy, jež u uší přecházely v krátké tmavě šedé kotlety. Pod nosem se mu černal hustý knír. Stejně jako ona měl velmi tmavé, skoro až černé oči. Oblečený byl do černých rovných kalhot, bílé košile, přes níž nosil vestu, vzadu z černé látky, zatímco vpředu hrála tkanina snad všemi barvami, co existují.

Tommy předal Juanovi koně, který jej odvedl dozadu ke svým. Tommy usedl k ostatním.

Esmeralda už nosila na stůl mističku za mističkou a stavěla je mezi ně doprostřed stolu. Potom před každého pokládala rovný talíř. „Jeden pro mého stálého zákazníka Pedra. Jeden pro klidného obra Duncana, jeden pro Pierra s něžnou duší. A kdopak si to k vám dnes přisedl?“ přitáhla si trochu lampu, jež visela, aby si víc posvítila na dalšího hosta. „…Můj ty světe! Jestli tohle není el Guapo!“ vykřikla. „Tebe jsem, kluku, neviděla snad půl života!“

Tommy se usmál svým nesmělým úsměvem, kterým dokázal odzbrojit leckterou ženu: „¿Hola, Esmeralda, como estás?“(2)

„Bien, bien. Ale, kohopak sis to s sebou přivedl?“ posvítila si nyní lucernou zase na Lili.

„To je Lilibeth. Lilibeth, to je Esmeralda, majitelka místního podniku a tam přichází její manžel Juan,“ představil je Tommy navzájem. Esmeralda si Lili pečlivě a dlouho prohlížela, načež se na ni nesměle usmála, ale nic k ní nepromluvila.

„A ty jsi která?“ otočila se místo toho na Evu.

„Eva,“ odpověděla dívka vesele.

„Pedro, tak hádám, že tahle bude tvoje,“ zavolala Esmeralda přes stůl k Pedrovi.

„Proč ne, jestli bude chtít,“ zazubil se Pedro.

Všichni si nabírali různé pokrmy, jedli a vesele se bavili. Lili se občas Toma šeptem ptala, co to vlastně v některé mističce je, ale on se jen smál a řekl jí, ať si užije dobré jídlo a zbytečně nepátrá po podrobnostech. Když dojedli, vytáhli si všichni své nástroje. Duncan si od Esmeraldy, jež obsluhu hostů střídala s tancem, půjčil buben. Juan se svou černou kytarou zastoupil chybějícího Diega.

Živá hudba a rozjařenost skupiny brzy strhla i ostatní stolovníky a na nábřeží před tavernou se vesele tančilo a pělo. Dokonce i obvykle stydlivá Lili se přidala k veselí a spolu s Pierrem zpívala ostatním.

„Tommy, to ses nepochlubil, že Lili je tak dobrá zpěvačka,“ naklonil se Duncan k Tomovi.

„Mm, já myslel, že už to vyzvonil Diego,“ mrkl na něj Tommy, aniž by přestal hrát, přičemž však Lili pyšně sledoval.

A stejně se tvářil i když si odskočil pro něco k pití k pultu, jenž odděloval vnitřní a vnější část taverny. „Pěkná,“ přitočila se k němu Esmeralda, hlavou pokynuvši směrem k smějící se Lilibeth.

„Nádherná,“ nespouštěl z ní Tommy oči a napil se nápoje, co mu Esmeralda podala. Esmeralda se opřela vedle Toma o bar: „Zřejmě to o sobě ještě neví, ale má v sobě sluneční auru,“ po očku Toma sledovala, „muž, kterého si vybere, hodně získá.“

„Zatím to vypadá, že si vybrala mě,“ sebevědomě se Tommy usmál a znovu napil.

„Hm. Ale vidím v ní ještě něco,“ zvážnělým hlasem pokračovala Esmeralda.

„A co?“ zeptal se Tommy tónem, jenž značil, že se ptá spíš ze slušnosti, než že by Esmeraldiným řečem přikládal nějaký význam.

„Je kolem ní bílý, zlý oheň, Tommy, dej si na něj pozor. Jak lákavá je pro muže sluneční aura, tak destruktivní je pro vás aura ohnivá, a tyhle dvě aury nikdy nestojí moc daleko od sebe.“

Tommy se podíval na Esmeraldu, ovšem v jeho pohledu bylo jen pobavení a žádný strach. „Tak to je štěstí, že jsem z jihu, tady jsme na sluníčko zvyklí.“

V ten moment k němu přiběhli Pedro s Evou, kteří si už delší dobu něco špitali, a odtáhli Toma k Lili.

„Lili, tys ještě ani nezkusila, jaký je náš benjamínek tanečník,“ přistrčil Pedro Toma k Lili. Eva pošťouchla zase Lili a hudebníci jim začali hrát. Tommy chytil Lili a vedl ji v rytmu hudby.

Noc pokračovala a hudebníci se střídali v hraní a tančení. Kolem druhé hodiny ranní navrhl Tommy Lili, že by mohli vyrazit někam sami dva. Když souhlasila, poprosil Esmeraldu o dvě plněné tortilly na cestu a s Juanem se vytratil někam dozadu. „Kam půjdem?“ zeptala se Lili, když se k ní Tommy vrátil.

„Na východ,“ odpověděl.

„Nevím, jestli zvládnu letět takhle pozdě v noci podél koně,“ zaváhala Lili.

„Já vím,“ řekl, zatímco ji vedl do boční uličky. Hvízdl. Ihned k nim přiklusali dva koně. Jeden jeho a jeden od Juana. „Proto jsem ti půjčil od Juana koně. Umíš přeci jezdit?“

„Jistě, jsem z Divočiny,“ přikývla.

„Tak jedem?“ vyzval ji rozhodně. Nasedli a vyrazili směrem na severovýchod ke školnímu areálu. Jakmile projeli kampusem, zahnuli na východ a zrychlili tempo.

Ostatní pokračovali ve veselí až do svítání, kdy se začali pomalu rozcházet. „To už skoro ani nemá cenu jít spát, za chvilku abychom vstávali na zkoušku,“ protáhl si záda Pedro. „Já myslím, že na prospání je to ještě dost,“ zívl Duncan a spolu s Margaret odletěli. Pierre se také rozloučil. Pedro se podíval na Evu, co ona na to, a veselé ohníčky v jejích očích mu naznačily, že se spánkem by klidně ještě počkala. Chytil ji tedy kolem pasu a promenádou kolem moře vyrazili k jednomu z mnoha altánků.

Tommy s Lili pokračovali rychle krajinou. Na Suchou planinu se dostali ještě před svítáním, ovšem Tommy nezahnul směrem k domovu, nýbrž je vedl stále podél Pruhovaných skal.

„Kam jedeme?“ zeptala se zvědavě Lili.

„Co bys řekla tomu vyspat se trochu na pláži?“

„Na Suché planině přeci není žádná pláž,“ nevěřícně se usmála Lili.

„Tady ne, ale dole ano,“ mrkl na ni Tommy a pobídl koně.

Nad nimi již začínal nový den, když Tommy odbočil na jih jedním z kaňonů. Cesta byla úzká. Tommy jel první, Lili ho na koni následovala. Po několika minutách se stezka ještě zúžila a začala klesat víc strmě. Sesedli a dál pokračovali za sebou, vedouce koně. Šli asi tak půl hodiny, když se kolem nich začala objevovat suchá vegetace, jež po několika metrech zezelenala. Došli k malému prostranství mezi skalami.

„Tady necháme koně,“ rozhodl Tommy. Sundal koňům sedla a položil je na baňatý zbytek jedné z erodovaných skal. Do dutiny nedaleko uložil svoje housle. Vzal svoji i Liliinu cestovní tašku a deku, již měl srolovanou za sedlem.

Lili si všimla, že tu ze skal vyvěrá malý pramínek, který plnil malé jezírko, nyní na konci léta spíš jen velkou kaluž. Napili se z pramene a Tommy doplnil cestovní lahve. Postupovali dál po dně vyschlého potoka.

„Můžeš ještě?“ zeptal se Tom starostlivě, protože chůze po nerovném dně plném různých kamenů byla vcelku náročná.

„Ano,“ odvětila Lili klidně. Náhle koryto zmizelo v díře ve skále, jež jim zahradila cestu. „Ale tohle je slepá cesta,“ zarazila se Lili.

Tommy se však jen usmál. „Ty to přeletíš a počkáš na mě na druhé straně. Já to přelezu.“

„Jsi si jistý? Vypadá to dost neschůdně,“ pochybovala Lili.

„Neboj, znám to tu jako své boty. Vezmeš zavazadla?“ Lili si převzala brašny a deku, vzlétla a přeletěla skálu.

Ze vzduchu uviděla, že na druhé straně se skutečně nachází nádherná uzavřená malá laguna s průzračně tyrkysovou vodou a bílým pískem. Než se stihla pokochat tím pohledem, postavil se vedle ní na skále Tommy a začal sestupovat po druhé straně dolů. Lezl rychle, bez zaváhání. Bylo vidět, že skaliska opravdu dobře zná. Slétla dolů a počkala, až k ní seskočí. V jednom místě byla ve skále jeskyně, z níž v zimě vytékal potok, jehož koryto sledovali.

Tom vedl Lili k podivné stavbičce v písku. Bylo to jakési velké „C“ z černých lávových valounů plných děr. Zídka byla vysoká asi půl metru a obepínala prostor tak velký, aby se do něj pohodlně vešli tři dospělí lidé. Vchod byl otočen směrem ke skalám. „Kde se to tu vzalo? A ty kameny,“ podivovala se Lili.

„To postavili otec s matkou. Nanosili sem ty šutry z jednoho lávového ostrova. Tam je takových balvanů spousta. Občas tady fouká od moře, tak jsme se tam vždy schovávali před větrem, když nás sem jako malé brali.“

Tommy rozprostřel do céčka deku a brašny položil na zídku. Lili vešla za ním dovnitř. „Máš hlad?“

Zavrtěla hlavou. „Spíš bych se potřebovala trochu prospat,“ zívla.

„S tím se počítalo,“ vyvalil se Tommy na deku a ukázal jí, že vedle něj je ještě místo. Lehla si na záda vedle něho. Tommy si ji přitáhl: „Aby nám nebyla zima,“ zazubil se, „sluníčko sem ještě chvíli nezasvítí.“

Položila si hlavu k němu na hruď. Slyšela rytmický tlukot jeho srdce a jeho dýchání ji brzy ukolébalo ke spánku. Chvíli po ní usnul i Tommy.

--------------------------------------------

(1) Odstín růžové barvy

(2) „Ahoj Esmeraldo, jak se máš?“