Kap. 50 Společná neděle

V divadle na Malém náměstí zatím všichni na nedělní zkoušce čekali, až Tommy dorazí. Pedro, který opravdu nešel spát, opakovaně zíval a ani Duncan nesršel energií. Pierre byl klidný jako obvykle. A Diego, jenž byl ještě zmožený z náročného týdne, také využíval čekání, aby si zavřel oči a opřel unavená záda. Jen Octavio sršel rozzlobenou energií. Po zhruba půl hodině bouchl dlaní o pódium a rozkázal, aby začali bez Toma. Ovšem výkon kapely byl ještě horší než předchozí den. Nakonec to Octavio nevydržel a zkoušku předčasně rozpustil pro „všeobecnou neschopnost“, jak se vyjádřil.

 

Lili se probudila, když jí slunce zašimralo do očí. Postavila se a protáhla. Tommy ještě spal. Zadívala se na něho. Připadal jí rozkošně bezbranný. Potichu se vznesla a vyletěla ústím laguny nad moře, podívat se, jak to vypadá kolem.

Břeh okolo byl nepřístupný. Přímo od moře se zdvihala skaliska, maximálně bylo sem tam trochu písku mezi balvany. Neviděla nikde žádnou stezku ani další anděly. Laguna byla vskutku nádherně skrytá. Vrátila se do ní. Slunce už ji skoro celou ozařovalo, takže si okolí mohla dobře prohlédnout. Okolní skály v pruzích nabývaly všech představitelných odstínů od bílé, přes béžovou a žlutou, po okrovou. Dělaly vskutku čest jménu místního pohoří. Jejich pruhovaný vzor přerušovala jen jeskyně, a několik keřů na skále.

Slétla zpátky k černé zídce. Tommy tam nebyl, ale když se otočila, aby se po něm rozhlédla, došel už skoro k ní. „Už jsem myslel, žes mi utekla,“ usmál se.

„Letěla jsem se jen podívat, jak to vypadá z venku.“

„Pěkné co?“ posadil se Tommy zpátky do černé ohrádky na deku a párkrát si prohrábl rozcuchané vlasy.

„Nádherné. A úplně nepřístupné.“ Všimla si, že si uvolnil křídla.

„Vadí ti to?“ zeptal se jí, když zachytil její pohled.

„Ne.“

Opřel se o zídku. Přisedla si k němu, ale kameny ji tlačily do zad. „Já netlačím,“ mrkl na ni lišácky. Přesedla si mezi jeho nohy a zády se opřela o jeho hruď a břicho. Projížděl jí prsty dlouhé lokny. Předklonil hlavu a líbal ji do vlasů. Najednou, aniž by nad tím přemýšlel, mu ujelo: „Vážně voníš po konvalinkách.“ Posadila se a otočila se k němu s tázavým pohledem. „Já…,“ nevěděl, jak to zaobalit, „Diego se trochu chvástal, že s tebou chodí do školy… a že krásně voníš po konvalinkách.“

„Cože? Jak ten to může vědět?“ podivila se.

Tommy mírně pokrčil rameny: „To je asi jedno.“ Přitáhl si ji zpátky na sebe.

Chvíli mlčeli a on ji dál hladil. „Kdo je vlastně ta Katy?“ zeptala se Lili na otázku, která jí od úterka ležela v hlavě.

„Katy?“ zeptal se Tommy, jako by se nemohl rozvzpomenout, koho myslí.

Znovu se na něho otočila: „Ta malinká bílá andělka, cos jí říkal Kity a mi cariňo.“

Tommy se začal smát. „Ty moje malá,“ políbil ji na čelo, „přemýšlela jsi nad tím celý týden?“ Lili se na něho přísně podívala. Kdyby stála, asi by si i dupla.

„Katy je moje sestra,“ vysvětlil chlácholivě.

„Říkal jsi, že tvoje sestra je léčitelka a jmenuje se Mariana,“ zamračila se Lili.

Tommy se znovu rozesmál. „To je pravda, to je moje starší sestra, ale ještě mám Katy, moje dvojče.“ Lili zrudla a rychle se na něj zase položila, aby jí neviděl do tváře. Nyní jí došlo, co Evu tak pobavilo. Znovu ji políbil do vlasů.  

„Kolik vás tedy vlastně je?“ zeptala se, aby se přestala cítit tak trapně.

„Daniel, můj starší brácha, šedý anděl, Miri a pak jsme Katy a já. A otec ovšemže. To je vše. Každá další, kterou se mnou uvidíš, je samozřejmě moje milenka,“ dodal se smíchem.

„Ty!“ plácla ho po stehně.

„A co ty?“ zeptal se pro změnu Tommy.

„Já… nikoho nemám,“ odpověděla prázdně.

„Jak to? Každý má přece minimálně nějaké rodiče, pokud tedy nejsi hvězda z nebe, což bys klidně mohla být,“ zalichotil jí. „S kým jsi žila v Divočině?“

„S otčímem a malým bráškou,“ řekla vzdáleně.

„A oni sem nešli s tebou?“

„Ne… oni… oba i s mou lidskou matkou zemřeli,“ odpověděla smutně.

„To mě moc mrzí,“ objal ji.

„Mě taky.“

„Jak se to stalo?“

„On… zabil… zabil je… i moji matku v lidském světě,“ ukáply jí slzy, „před čtyřmi měsíci… Nechci o tom mluvit.“

„Nemusíš,“ zašeptal jí a znovu ji políbil. Chvíli panovalo ticho, které rušil jen pravidelný šum vln.

„Zabil je můj lidský otec, od kterého předtím moje máma utekla k mému otčímovi, když mi byl sotva rok.“

Znovu mlčeli, než se ozval Tom: „Musí to být pro tebe teď těžké, přijít o celou rodinu, a ještě skončit u Malévola.“

S Lili to škublo a opět se podívala na Toma. „Odkud tohle víš? To Diego? Nebo Eva?“

Tommy chvíli přemýšlel, jestli to na Diega nemá hodit, ale pak si řekl, že už mu tenhle týden zavařil dost. „Ne, to Katy s tím přišla.“

Lili se otočila a opřela se o svá kolena. Měla na jazyku, že to je tedy dost drbna, ovšem spolkla to a jen chladně pronesla: „Ona mě nemá moc ráda, co?“

„Ne, to tak není, Katy je hodná. Spíš… je opatrná, bojí se o mě,“ dodal v tónu, který měl Lili usmířit.

„Takže která část báchorek by vás tedy zajímala? To, jestli jsem anděl století, nebo jestli je Malévolo můj otec, nebo se povídá ještě něco dalšího?“ podrážděně se zeptala.

„Vlastně… asi žádná,“ pohladil ji po rameni.

Odvrátila hlavu ke druhému rameni, ale nechala se hladit. „Opatrovník,“ řekla po chvilce potichu.

„Prosím?“ nerozuměl jí Tommy.

„Je to můj opatrovník. Moji rodiče nebyli andělé, to jenom můj otčím, který se o mě v Divočině staral. Po jeho smrti mě dali k Malévolovi. Proč, to se mě neptej, mě se taky nikdo neptal,“ vysvětlila mu odosobnělým hlasem.

„Mrzí mě to. Tohle asi nebude zrovna supr bydlení.“

„To ne. – Ale je tam Silio, ten je moc milý. Bez jeho dobré nálady bych tam byla dost… zoufalá.“ Odmlčela se, ovšem nechala se stáhnout znovu na Toma.

Hladil ji po vlasech a po tváři. „Z které části lidského světa jsi?“ zeptal se po chvilce. „Z Nového Světa.“

„Vážně?“ vydechl překvapeně. „A odkud?“

„Z jihu. Proč?“

Tomovi se rozbušilo srdce: „Já taky. Bydlíme na hranici.“

„Páni,“ vydechla překvapeně.

„Lili,“ uchopil ji rozradostněn pevně za ramena, „já tě najdu.“

„A jak? I kdybychom se potkali, ani mě nepoznáš,“ usmála se smutně.

„Tebe bych poznal, i kdyby sis oholila hlavu a pomazala se celá blátem,“ řekl rozhodně.

Lili se tomu obrazu musela zasmát: „Tak fajn, jestli tohle někdy udělám, jako že to nemám v plánu, a ty mě poznáš, tak se vezmeme,“ smála se, až jí tekly slzy.

Ale Tommy se tvářil vážně a odhodlaně: „Dobře, vezmu tě za slovo, až se to stane.“ Byl rád, že už Lili nepláče. Znovu se na něm pohodlně uvelebila. Opět se zaposlouchali do harmonie vln.

Slunce už vystoupilo dost vysoko a svítilo jim přímo do tváří. „Nespálíš se?“ zeptal se jí.

„Asi ano.“

„Tak se přesuneme tamhle do jeskyně. Bude tam stín a chladněji.“ Tommy vzal obě tašky a odnesl je do jeskyně, ze které vycházelo koryto potoka. V měkké skále bylo vytesáno pohodlné sedátko. Sedli si vedle sebe. Tommy vyndal ze své tašky dvě tortilly a lahev s vodou.

„Zkouška!“ vykřikla najednou Lili. „Vždyť tys zapomněl jít na zkoušku.“ Uvědomila si, že je vlastně neděle.

„Nezapomněl,“ řekl klidně a vybalil první tortillu, „prostě jsem tam nešel.“

Podívala se na něj nevěřícně. „Kvůli mně?“

„Mm,“ pokýval hlavou, „zkoušek je fůra. Ty jsi jenom jedna,“ mrkl na ni významně.

Nemohla se ubránit polichocenému úsměvu. „Nebudeš z toho mít u Octavia průšvih?“

„Budu,“ odtušil suše.

„Takže mám čekat, že si mě přijde podat?“

„Ne, na ženské si nedovolí. Kromě toho, brzy ho to přejde. Je to pruďas, ale ve skutečnosti je to měkkota.“

Lili si o tom pomyslela své, ale nechtěla si dohadováním kazit příjemnou chvilku. Tommy jí podal její porci. Chvíli jedli.

„Co to vlastně máš v tašce, že je to tak těžké?“ zeptal se jí s pusou napůl plnou.

Lili zaskočilo. „Úplně jsem zapomněla. Vzala jsem jednu knihu z Opatrovníkovy knihovny. Myslím, že je… určitě je důležitá.“ Odložila oběd a podala mu knihu z tašky.

Tommy také dal jídlo na stranu a podíval se na desky. „Nejpopulárnější recepty Centrálního Města – detailní postupy?“ přečetl a napůl tázavě, napůl pobaveně se na Lili podíval. „Páni, slyšel jsem, že láska prochází žaludkem, ale ty na to jdeš pěkně zostra,“ rozesmál se.

„Musíš to otevřít. Vyměnila jsem obálky, aby Opatrovník nic nepoznal. Nesmím si jen tak něco půjčit a o tomhle jsem mu nechtěla říkat,“ vysvětlila Lili a vzala si zase tortillu.

„Aha, tomu tedy říkám konspirace,“ mrkl se na Lili spiklenecky. „Speciální andělé s údělem blízkým k úkolům Imperio Obscuro N-Ž,“ poněkud pateticky opět vyřknul název. „Mm,“ zhoupl se mu hlas a Lili se na něho vyděšeně podívala. „Co je?“ pohlédl na ni nechápavě.

„Nic, jen ten tvůj tón…“

„Tak promiň, nechtěl jsem se tě dotknout. Proč je tedy ta kniha tak důležitá?“

„Protože ve všech knihovnách chyběl díl Speciální andělé M-N,“ řekla zcela vážně.

Zvedl obočí a pokýval. Viděla, že z toho má pořád legraci, ale začal listovat svazkem. Rychle otáčel listy a četl v duchu jednotlivé nadpisy. Náhle mu ironický úsměv zamrzl. Zarazil se a zůstal zírat na jednu stranu. Lili si rychle přečetla nadpis z té stránky: ‚Nápravce‘. „Říká ti to něco?“ zeptala se.

„Ani ne,“ zavrtěl hlavou.

„Ne, počkej, řekni mi to, třeba to je důležité.“

„To pochybuju, spíš je to humorné,“ škubl trochu ramenem.

„Tak já se ráda zasměju,“ nedala se odbít.

„Mm, slyšelas někdy o Líném kopci?“ začal. Zavrtěla hlavou. „To je takový zamlžený kopec ─“

„Počkej, myslíš bludný kopec?“ přerušila jej.

„Ano, to je jeden z nich. Akorát tenhle už skoro dvě desítky let stojí na stejném místě a nikdy se z něj nezvedla mlha, takže se mu začalo říkat Líný nebo taky Zapomenutý kopec,“ vyprávěl.

„Aha, a co na něm tedy je?“ zajímalo jí.

„No, to právě nikdo neví. Nikdo tam nikdy nic nenašel.“

„Aha, a co je na tom vtipného?“ nechápala.

„No, já jsem tam právě že něco našel.“

„Vážně?“ zvědavě poposedla.

„Jo. Ten večer, když jsme se potkali. Omylem jsem tam zabloudil a našel jsem tam tvrz i s takovým bláznivým chlápkem uvnitř.“

„Počkej, počkej. Říkáš mi tady, že jsi jediný, kdo tam něco našel?“ zírala na něho.

„Jo… aspoň tak to ten sluha říká.“

„Počkej, sluha? On je sluha? Jako skutečný sluha? Alma-Espíritu bez těla?“ nemohla tomu uvěřit Lili.

„Jo, akorát on tělo má, akorát… no, prostě je to složité, každopádně on je dost pošuk. Snažil jsem se mu vysvětlit, že si mě s někým plete, protože on mi pořád říká ‚pane‘, víš. Jenže on si to nenechá vymluvit, a… no, prostě… on taky něco vykládal o nápravcích…“ Tomův projev tak nějak samovolně utichnul bez závěru a on si pomyslel, že to vlastně opravdu není vůbec zábavné. Tak si raději zakousl do své svačiny a zůstal mlčet. Lili se na něho chvíli dívala a pak se začetla do odstavců v knize. Tommy si nemohl pomoct a četl s ní. Oči jim letěly po řádcích, dokud nepřečetli celou část.

„No, tak vidíš, nedává to smysl,“ vyjádřil se poté, co dočetli.

„Proč myslíš?“ nesouhlasila.

„Píší tady, že úděl nápravce se nedědí v přímé linii, takže o tom dědicové často neví. To by klidně mohlo sedět. Že často pochází z dvojčat, to sedí vyloženě. A že jsou často stíháni kletbou, která je má přinutit přiznat své dědictví. To by klidně mohla být ta tvá křídla.“

„Heleď,“ rozmrzele děl Tommy, „když se mě zeptáš, kdo je na Kontinentu nejlepší houslista, tak ti bez uzardění řeknu, že já. Jo? Ale jinak nejsem žádný myslitel. Daniel je šedý anděl a je fakt chytrý. Neumím si představit žádnou situaci, kdy by on rozhodl při posmrtném soudu špatně a já jsem to dokázal správně opravit. Takže tohle je prostě nějaký šílený omyl. Shoda náhod. Jasný?“ Tommy nebyl vůbec nadšený, že se musel takhle před Lili odprezentovat. „Za pár týdnů je podzimní ples. Já tam půjdu, budu tam hrát, potom se s tou lapálií přiznám Miri. Ona s tím něco vymyslí, protože je taky chytrá, anebo sežene někoho jiného, kdo s tím něco udělá a pak bude všechno normální a my se tomu celému skutečně zasmějeme,“ dodal rozhodně.

Lili si tak jistá nebyla, ale nechtěla Toma už dál rozčilovat. Zadívala se na jeho křídla. „A vydržíš to s těmi křídly?“

„Ano, už jsem to vydržel rok a půl, těch pár týdnů to ještě dám a pak to začnu řešit. Chci jít na ten ples. Když to vybalím teď, nebudou mě tam chtít možná pustit. Katy rozhodně ne. Takže nezbývá než to ještě chvíli ustát.“

„Tak dobrá,“ kapitulovala.

Listovali ještě knihou, jestli jim nepadne do oka něco jiného, ovšem žádný z nadpisů už Tomovi nic nepřipomněl. Slunce opět postoupilo, stejně jako teplota okolí.

„Není ti horko?“ zeptal se Tommy.

„Jo, docela jo.“

„Tak se vykoupáme?“ navrhl. „Ta laguna není hluboká, nemusíš se bát.“

„Nemám s sebou plavky,“ zavrtěla Lili hlavou.

„Já taky ne, ale plavat se dá i bez nich,“ mrkl na ni.

„Ty!“ začervenala se.

„Tak co chceš dělat? Odpoledne bude ještě dlouhé, bude tu fakt horko,“ pokrčil rameny.

„Tak dobře,“ kapitulovala, „ale nebudeš se dívat.“

Tommy se zasmál: „Já neumím plavat poslepu.“

„Ne, myslím, až půjdu do vody.“

„A pak už se dívat můžu?“ zazubil se.

„Jenom nad hladinou,“ pedantsky dodala.

„Dobrá, pokusím se,“ uličnicky se pousmál.

„Tak běž! Tady se převlékám já,“ vyhnala ho z jeskyně. Tommy zaběhl ke břehu a svlékl se tam. Oblečení složil na hromádku a pomalu vešel po pás do vody. Lili si mezitím vzadu v jeskyni krytá příšeřím také odložila. Černé krátké kalhotky zdobené mašličkami z černé saténové stužky si však nechala.

„Otoč se!“ zavolala. Tommy se otočil směrem k širému moři. Slyšel ji, jak vstoupila do moře a brodila se směrem k němu. „Jdi ještě dál,“ nařídila mu. Popošel ještě o dva kroky. Poslouchal, jak se osměluje a pak se objevila vedle něho již plavajíc.

„Ty švindluješ. Nechala sis kalhotky,“ postěžoval si.

„Ty taky. Díváš se pod hladinu.“ Cákla na něj a plavala rychle pryč. Otřel si oči a vyrazil za ní. Lili na něho naschvál cákala nohama. On se jí snažil nohy chytit a přitáhnout si ji k sobě.

Zastavila se pár temp od něj na dno a zavolala: „Hej ty! Oči mám tady,“ ukázala na obličej nad vodou. Ovšem pro Toma to byl nadlidský úkol. Letmo se na ni sice podíval, ale pak mu pohled zase sjel dolů, kde se snažil proniknout rozvlněnou hladinou a zachytit tvary jejích ňader. Chtěla mu ještě něco říct, když tu se jí něco otřelo o nohu a pak zase trochu výš, a dokonce jí přišlo, že se to na ni přisálo.

„Jej!“ vykřikla a snažila se zjistit, co to je. Pod hladinou se míhalo cosi černomodrého, dlouhého.

„Co se děje?“ ptal se Tom.

„Něco kolem mě plave. Aá! Huš!“ kopala pod vodou.

„Počkej, ať to nerozdráždíš. Podívám se, co to je.“

„Ne, já se podívám, co to je,“ odmítla. Nadechla se, a už měla hlavu pod vodou. Tommy si zakryl rozkrok, ovšem Lili zajímal jen ten divný tvor.

„Tak co to je?“ zeptal se, když se vynořila.

„Nevím, ale jsem si jistá, že se to na mě snaží přisát. Aj! Už zase! Myslíš, že je to nějaká mořská pijavice?“ točila se kolem své osy, jak se to snažila setřást.

„To těžko. Stůj, podívám se.“ Nyní se ponořil on. „To je jen štítovec,“ vyplaval hned vedle ní, „chudák asi ztratil nějakou velkou rybu nebo želvu a teď by chtěl plavat s tebou.“

„Ale já s ním ne. Nemůžeš ho zahnat?“ zaprosila.

„Můžu ho zkusit nalákat na sebe, ale na jeho místě bych se taky raději nasál na tebe,“ zazubil se na ni, „neboj on nás opustí, jakmile vystoupíme na břeh.“ Chytil ji kolem pasu.

„Zdá se, že teď se na mě nalepil někdo další,“ strčila mu hlavu rychle pod vodu a uplavala mu. Ještě chvíli se dovádivě naháněli.

„Už musím ven, aby mi stihly uschnout vlasy,“ zamířila Lili směrem ke břehu. Tommy ji následoval. „Otoč se zase,“ vybídla ho.

„A proč? Snad se nechceš celá mokrá oblékat, měla bys nejdřív trochu oschnout.“ Plaval stále vedle ní, až už byli téměř na břehu.

Sedla si na dně s nohama před tělem. „Tak se přece otoč,“ pohlédla na něho káravě. Uvelebil se na dno vedle ní, ale k otočení se neměl. Sevřela rty, pak si rozdělila vlasy na dva velké prameny a přehodila si je dopředu přes ramena, aby jí zakrývaly ňadra a vystoupila na břeh. Otočila se k němu: „Tak, jsi na řadě. Jsem zvědavá, čím se zakryješ ty.“ Vyzývavě se na něj zadívala. Jenže Tommy se prostě zvedl z vody a zcela beze studu došel k ní. Lili zrudla a nevěděla, kam s očima. „Dones deku, ať nejsme celí od písku,“ napadlo ji a strkala ho pryč od sebe.

Tommy skočil deku a rozprostřel ji na sluníčku. Lehla si na ni na břicho, načež si začala složitě vytahovat přilehnuté vlasy. Pomohl jí je vytáhnout a rozprostřít, ale dal si záležet, aby zůstaly vedle jejího těla. Sedl si k ní a něžně ji hladil po zádech až k mokrým kalhotkám. „Takhle ti neuschnou,“ zarazil prst u lemu.

„Dobrá ─ tak doneseš mi je támhle na ten kámen na sluníčku?“ ukázala mu Lili mírně se nadzvednuvši.

„Proč ne. Chceš pomoct je sundat?“ nabídl se. Souhlasila. Tommy jí je stáhnul a odnesl na kámen.

Lili si přehodila vlasy přes záda, aby jí zakryly nahé hýždě. Avšak Tommy ji začal opět hladit a vlasy jí shrnul stranou. Něžně jezdil bříšky prstů od krku až k hýždím a pak po jejich křivce pokračoval dál mezi nohy. Lili váhala, ale nakonec ho zastavila: „Asi bychom už měli pomalu jít.“

„Mm, ještě ti neuschly kalhotky,“ zkusil Tommy oddálit odchod.

„Mám ještě jedny,“ řekla s klidem.

„Mm, černé andělky, ty jsou připraveny na vše,“ vydechl Tommy a lehl si vedle ní na břicho. „Teď jdeš první ty,“ vybídl ji. Zvedla se směrem dozadu a odběhla do jeskyně.

Tommy chvíli počkal, až se situace u něj uklidní a pak se také odešel obléknout.

Sbalili věci. Tommy ukryl křídla. „Vezmu to a počkám na druhé straně,“ řekla. Přeletěla skaliska, za chvíli ho uviděla slézat k ní. „Zlobíš se?“ zeptala se nejistě, když slezl k ní.

„Co? Proč?“ zmateně se na ni podíval, než mu to došlo. „Ovšem že ne,“ políbil ji na ústa. Vzal si od ní obě tašky do jedné ruky a druhou ji objal kolem pasu. Deku si nechala Lili. Takto došli až k pramínku, kde zanechali koně. Oba se napili a Tommy doplnil cestovní lahev. Osedlal koně, připnul brašny i deku, na záda si nasadil futrál a vyrazili do strmého krpálu.

„Ukážeš mi, kde je ten kopec?“ zeptala se.

„Proč ne, není to velká zacházka.“

Nasedli na koně a jeli za sebou, dokud se cesta nerozšířila natolik, aby mohli jet bok po boku. Lili smutně přemýšlela, že za chvíli už bude muset letět za Evou, aby se zeptala, co vlastně to spolu o víkendu dělaly. „Eva!“ došlo jí najednou. „Tommy.“

„Mm?“

„Myslíš, že by se Pierre hodil k Evě?“

„Myslíš Pedro,“ opravil ji.

„Ne, myslím Pierra, toho hubeného, co hraje na harfu a zpívá.“

„Myslím, že ne. K Evě by se hodil spíš Pedro,“ odtušil Tommy bez valného zájmu.

„Že jo,“ souhlasila entusiasticky, ale pak opatrně pokračovala, „jenže jí se líbí Pierre.“

„To má blbý,“ odpověděl Tommy stroze.

„Myslíš, že on by o ni tedy neměl zájem?“

„Ne.“ Lili jela zamlkle dál. Tommy se na ni párkrát úkosem podíval, než to vzdal: „Myslím, že Pierre by měl zájem spíš o mě, ale nemusí to zítra vědět celý Kontinent.“

Lili na Toma vyvalila oči: „To jako vážně?“ Tommy jen pokrčil rameny.

„Zkusím to Evě nějak citlivě vysvětit a nasměrovat ji na Pedra,“ pronesla Lili po chvíli přemýšlení. Znovu pokračovali bez mluvení, když Lili přerušila ticho: „A ty?“

„Co já,“ nerozuměl Tommy otázce. „Jestli bych měl zájem o Evu?“

„Ne, o Pierra.“

Tommy se hlasitě rozesmál, až koně trochu poskočili. „Co myslíš po dnešku?“ zeptal se.

„A… o Evu?“ váhavě zjišťovala Lili dál. Tommy chytil uzdu jejího koně a oba zastavil. „S kým jsem odjel na pláž?“ zeptal se. „Proč bych tu byl s tebou, kdybych měl zájem o Evu?“ seskočil a natáhl ruce, aby pomohl Lili sesednout. „I když… pokud Eva touží i po mně, bylo by asi velmi neslušné ji odmítnout a zřejmě bych se musel obětovat.“

„Ty! Jen si nefandi, o tebe zájem neprojevila,“ plácla ho něžně po hrudi.

„Tak to se budu muset spokojit s tebou,“ objal ji a políbil.

Lili si všimla jemného oparu nedaleko od nich. „Tam je ten kopec?“ zeptala se. Tommy přikývl. Došli k němu pěšky. „Vypadá docela obyčejně, jako všechny ostatní bludné kopce,“ prohlížela si ho.

„Mm. Nechceš zkusit, jestli v něm něco nenajdeš?“ vyzval ji.

„Proč ne. Půjdeš se mnou?“

„Ne, pohlídám koně.“

Vešla do mlhy. Snažila se postupovat systematicky a být ve střehu, ale během chvilky ztratila orientaci. Byl to pro ni velmi nepříjemný pocit. Jako všichni černí andělé měla nadprůměrný orientační smysl. Ovšem tady ji náhle její instinkt opustil a ona si připadala strašně ztracená. Vznesla se, že to zkusí prozkoumat seshora, jenže jakmile jí mlha zastřela zem, pocit dezorientace se jen prohloubil, takže byla nakonec ráda, že se nějak dostala nad opar.

Snesla se k čekajícímu Tomovi. „Nic jsem nenašla, a navíc je to tam dost…,“ nemohla přijít na správné slovo, „připadala jsem si, jako bych tam překročila bludný kořen.“

Tommy jí nabídl ruku a vedl ji i koně na kopec. „Tady je ta brána,“ ukázal, když došli na vrchol.

„Já tu nic nevidím,“ nezdálo se jí to. Zkusila natáhnout ruku, ale pocítila odpor jakési energie. Tommy prošel skrz bránu. „Tommy,“ vydechla překvapeně.

„Jsem jen na druhé straně brány,“ odpověděl jí.

„Slyším tě,“ mluvila Lili do prázdna, „ale vůbec tě nevidím a nemohu za tebou.“ Tommy se vrátil. Tvářil se zklamaně, nekomentoval to však. Vyvedl je zase ven.

Slunce opět postoupilo. Lili se za ním smutně podívala: „Slunce zapadá, budu muset letět.“

„Doprovodíš mě ještě kousek?“ zeptal se jí. Přikývla. Vzal ji kolem pasu. Vyrazili.

„Do kolika máš zítra školu? Přijedu za tebou.“

Zavrtěla hlavou: „Tenhle týden tu nebudeme. Máme výcvik na Čedičovém pásu. Přivezli tam jednoho neobvyklého démona, co chytili na Rudých ostrovech, tak s ním budeme mít trénink.“

Tommy z toho neměl radost. „A kdy se vracíte?“

„V pátek.“

„Cože? Jak to tu mám bez tebe týden vydržet?“ Lili nevěděla, co odpovědět. Tommy však na odpověď nečekal, objal ji a začal ji líbat na ústa, přešel přes líc k uchu, odkud pokračoval k dekoltu.

Lili uchopila Tomovu hlavu do dlaní: „Už vážně musím.“

„Mm,“ smutně zaintonoval Tommy, „takže v sobotu po zkoušce?“ Lili přikývla. „To bude ale dlouhý a otravný týden,“ posteskl si Tommy.

„Můžeš si to se mnou vyměnit,“ zasmála se Lili. Políbila ho na rozloučenou a odletěla za Evou. Tommy nasedl na svého koně, uzdu druhého si zavázal na hrušku sedla a vyrazil také k domovu.