Kap. 51 Ultimátum o Octavia

Tommy dojel k otcovu domu za necelou hodinku. Zavedl oba koně do ohrady a odstrojil je. V domě se svítilo. Předpokládal, že rodina už nejspíš ví, že nebyl na zkoušce, ale dobrá nálada z víkendu s Lili mu ještě proudila v žilách, tak si z toho málo dělal a vesele vešel do hlavních dveří. „Hola vespolek,“ zavolal ještě z předsíňky a pak svižně vešel do salonu. Seděly tam jeho sestry, otec s Danielem stáli.

„Hola,“ odpověděli mu i ostatní, i když zdaleka ne s tak lehkým tónem.

„Co se stalo?“ zeptal se Tommy doufaje, že se stísněná nálada netýká jeho.

„Co se stalo?“ ozval se zprava hluboký hlas. Tommy se za ním otočil.

„Hola, Octavio,“ pozdravil skladatele a už mu začínalo být jasné, odkud vítr vane.

„Víš, co je za den?“ zeptal se ho Octavio temně místo odpovědi.

„Neděle?“ zeptal se Tommy, jako by se nechumelilo, odložil futrál a vzal si z mísy, co byla na stole, podzimní jablko, do kterého se s chutí zakousl.

„Tak neděle,“ zavrčel na něj Octavio, „a víš, co se koná v neděli dopoledne?“

Tommy dožvýkal sousto z jablka, načež drze odpověděl: „Co já vím, nejspíš spousta věcí, svatby, slavnosti, sousedské návštěvy.“ Znovu si kousl do jablka, ale na Octavia se přímo nedíval.

„A co takhle zkoušky s kapelou?!“ nevydržel to už Octavio, přiskočil k němu a zakřičel na něj, až to se všemi cuklo.

„Tak samozřejmě,“ přehodil si Tommy v ústech sousto, když se trochu vzpamatoval z toho úleku, „jak vám to šlo?“

„Co myslíš?! Chyběl nám jeden houslista!“ Bylo patrné, že Octavio se sotva drží, ale Tommy byl pořád ještě příliš nadšený z Lili, než aby si uvědomil, že tohle je ten okamžik, kdy by se měl začít kát a jen si znovu zakousl do jablka. „Tak kde jsi sakra byl?!“ popadl ho Octavio a zalomcoval s ním, když se Tommy neměl k odpovědi.

„Byl jsem s Lili,“ vyškubl se mu Tommy a vypadal, jako by to tímto považoval za vyřízené.

„Erhmm, tak on byl s Lili,“ parafrázoval ho skladatel, „a užil si to?“

„Mm,“ odpověděl Tommy s přihlouplým úsměvem a okousal zbytek jablka.

„A že tam na tebe ostatní čekali, to ti nevadí?!“ znovu s ním zalomcoval Octavio. Miri se zvedla z křesla.

Tommy se skladateli opět vytrhl, opojení bylo pryč a místo toho se na něho začala přenášet Octaviova nálada: „Tak jsem jednou nepřišel. To se snad tolik nestalo. Říkal jsem Pierrovi, ať mě kdyžtak omluví, kdybych nedorazil.“

„Jednou nedorazíš, jednou zkolabuješ, jindy je ti zle. Jak myslíš, že se s tebou spolupracuje?!“ soptil Octavio a znovu chytl Toma za pevně nadloktí.

„Tak za to, jak mi je, asi těžko můžu,“ najel už Tommy plně na skladatelovu vlnu, vyškubnuv mu svou ruku ze sevření. Ostatní v místnosti se přiblížili na dosah k nim.

„Ale za to, jestli si vybereš kapelu, nebo nějakou nánu, ano!“

„Nevybral jsem si žádnou nána,“ postavil se Tommy čelem přímo proti Octaviovi, „vybral jsem si sebe!“

Než se Octavio nadechl, aby odpověděl, uchopil ho Carl rukou kolem ramen a vytočil ho směrem od Toma: „Octavio, pojďme se projít,“ vedl ho směrem ze dveří. Miri ukázala posunkem Katy, že s Tomem tohle pořeší ona a také si ho odvedla – do kuchyně.

Katy a Daniel osaměli v salonu a ze dvou stran k nim zaznívaly útržky dvou hovorů. „Nic mu po tom není!“ z kuchyně. „Nezodpovědný!“ z venku.

Miri s Tomem se do salonu vrátili jako první. Tommy se zpupně díval do protějšího okna, než z jakého bylo vidět na otce tiše hovořícího s Octaviem. Nakonec se vrátili i oni dva. „Máš štěstí, že si tak vážím tvého otce,“ oslovil skladatel Toma. Bylo patrné, že jeho sebeovládání visí na vlásku. „Takže se tě ještě jednou zeptám, jestli chceš hrát s kapelou na slavnosti.“

Tommy sice stál čelem k němu, ale nepodíval se na něho. „Jo, chci,“ zadrmolil nakvašeně Tom.

„Dobrá, takže poslouchej,“ kázal mu Octavio ukazováčkem, „přijdeš na každou jednu zkoušku a budeš makat, co ti síly dovolí, a pak tam hrát budeš. Ovšem jestli jednou nedorazíš, tak jsi u mě skončil. Navždycky. Rozumíš?!“ Tommy něco zamumlal. „Rozumíš?!“

„Jo, rozumím,“ procedil skrz zuby Tommy, překříživ ruce na hrudi. Octavio se na něho ještě chvíli díval, ale Tommy se stále díval směrem z okna.

„Carle,“ otočil se Octavio na Carla, „ten kluk má štěstí, že má za otce zrovna tebe, ale to ti povídám, zbytečně ho rozmazluješ.“

„Možná,“ odpověděl Carl mírně, usmál se na přítele a šel ho ještě vyprovodit. Když Octavio odletěl, atmosféra se uvolnila. „Tak si dáme pozdní večeři?“ vyzval ostatní otec, když se vrátil z venku.

Jedli nejprve v tichosti, ale pak to Katy nevydržela: „Myslela jsem, že ti na tom vystoupení opravdu záleží. Chodil jsi přeci na zkoušky, i když ti bylo zle.“ Tommy žvýkal a mlčel. „A teď tam pro nic za nic nedorazíš. Víš přeci, že tě tam potřebují. Zkoušíte už tak dlouho.“

„Jednou,“ zamračil se na ni Tommy, „nebyl jsem tam jen jednou. A přesně jak jsi řekla, byl jsem tam, i když mi bylo zle. Dokonce jsem jim i vzkázal, že nepřijdu. Nechápu, proč z toho musí být takový humbuk.“ Zvedl se. „Jdu pro šťávu, chce někdo další?“ zeptal se podrážděně.

„Udělej celý džbánek,“ vyzval ho otec.

Katy nevěděla, co říct. Stále nedokázala pochopit, že by její Tommy vyměnil hudbu za nějakou – holku. „Katy, už Toma netrap,“ promluvila tiše Miri, jako by četla její myšlenky, „už se přeci s Octaviem dohodli na pravidlech. Prostě musíš přijmout, že tvůj milovaný bratříček věnuje své city i někomu dalšímu než jen tobě.“

„Ale já přece ─,“ chtěla se ohradit, jenže Tommy byl již zpátky. „─ nežárlím,“ dokončila v duchu Katy. Zbytek večeře už proběhl v klidu.

Po večeři začal Tommy sklízet nádobí ze stolu. „Pomůžu ti,“ nabídla se Miri. „Tak co? Prozradíš mi něco z romantického víkendu?“ začala vyzvídat, zatímco utírala umyté talíře, které jí podával Tommy. Tommy mlčel, ale spokojeně se usmál. „Snad bys mi aspoň mohl říct, jak vypadá,“ zkoušela to Miri dál. Tommy se začal usmívat tak zamilovaně, že se musela v duchu uchechtnout.

„Je moc krásná,“ začal.

„Tak to přece bylo jasné,“ zasmála se už nahlas.

„Katy ji viděla,“ dodal, ani přesně nevěděl proč.

„Já vím, ale Katy ohledně Lilibeth není zrovna sdílná.“

„Myslíš, že jí pořád zazlívá ten pád?“ zeptal se trochu ustaraně. „Protože Lili za to opravdu nemohla.“

„Myslím, že spíš neví, jaké je teď její místo, když máš nyní plnou hlavu jiné dívky,“ odvětila Miri.

„Je to přeci pořád moje malá sestřička,“ podíval se Tommy na Miri zmateně.

„No, to jí právě asi nepřijde. Ale to jsme odbočili. Tak jaká je ta tvá lilie?“

„Spíš konvalinka.“ Trochu se zarazil: „Víš, voní po konvalinkách.“

„Podle toho ji tedy asi nepoznám,“ pomyslela si Miri pobaveně. „Tedy konvalinka, takže vlasy má bílé, nebo zelené?“

Podíval se na ni nechápavě. „Vlasy má nádherně měděné… a hodně vlnité, po sem,“ ukázal si pod zadek.

„No, tak to už je poznávací znamení,“ poslouchala dál. „Ale zelené má oči, jako dva smaragdy. A bílou sametovou pleť.“

Při vzpomínce na bělost Liliina těla se mu rozbušilo srdce a vehnalo mu do tváře trochu víc barvy, což neuniklo Miriině pozornosti. „Ehm,“ zdvihla významně obočí. Tommy si nervózně odkašlal a dělal, že se potřebuje strašně soustředit na pulírování hrnce. „Štíhlá a vysoká, nebo kyprá a malá?“ zeptala se znovu Miri.

„Ne, štíhlá a vysoká zhruba jako já.“

„No vidíš, ani tě to nebolelo, a já si ji teď aspoň umím představit,“ poplácala ho po tváři. Miri zjistila, co potřebovala a nechala Toma, ať si se zbytkem nádobí poradí sám.

Tommy dokončil, co bylo třeba a vyrazil k sobě do pokoje. Cestou se však zarazil a odbočil přes potemnělý salon k otcově pracovně. Viděl, že se v ní svítí. Opatrně otevřel dveře.

Otec nechtěl, aby klepali, protože ho to vyrušovalo ze soustředění. Často ve večerním tichu ještě jeho duše putovala po světě a naslouchala ostatním duším, zda je netrápí vnitřní démoni.

Tommy potichu přišel k otci, jenž seděl u stolu s pohledem upřeným do dáli. Bylo patrné, že Carl je někde na cestách. Tommy si potichu odkašlal a čekal, až se otec ‚vrátí‘. „Co potřebuješ, Tommy?“ zeptal se ho otec.

„Jen jsem chtěl… díky, že ses mě proti Octaviovi zastal,“ řekl Tommy nervózně.

Otec přikývl: „Musíš s ním mít trpělivost, je to horká hlava.“

„Mm,“ neurčitě souhlasil Tommy.

„Stejně jako ty,“ podíval se na něj otec laskavě, „ale až se Octavio uklidní, tak bude zase všechno v pořádku, není to zlý člověk.“

„Mm,“ znovu stejně odpověděl Tommy, „tak já už půjdu k sobě.“

„Dobře,“ odvětil otec, a když Tommy odešel, ponořil se zase do své práce bílého anděla.

 

Lilibeth letěla od Toma přímo k Evě. Jednak potřebovala zjistit, zda se nepřihodilo něco, o čem by měla vědět, kdyby se jí Opatrovník ptal, jednak se chtěla svěřit se svým víkendem. Ovšem jakmile ji Eva uviděla, nepustila ji ke slovu.

„Holka, já ti musím něco říct. Já jsem zamilovanááá,“ padla na postel, sotva za Lili zapadly dveře od pokoje. „Představ si, byli jsme spolu až do rána, pak mě doprovodil, ale než odešel na zkoušku, tak mi ještě pod oknem zahrál serenádu.“

„Kdo, Pierre?“ nechápala Lili.

„Pedro přeci,“ podívala se Eva na Lilibeth jako na vrchol nechápavosti. „A pak jsme se sešli po zkoušce a celé odpoledne jsme strávili v parku na pikniku. Představil mě všem svým známým, které jsme tam potkali.“ Eva si přivoněla k růži, kterou měla na stolku vedle postele ve váze.

„Počkej, jak Pedro. Já myslela, že jsi zakoukaná do Pierra,“ snažila se ujasnit si to Lili.

„Pierre,“ mávla rukou Eva, „s tím se k sobě nehodíme. Zato Pedro – to je chybějící polovina mého srdce.“ 

„Tak s tím se nedá než souhlasit,“ přitakala Lili, když se vzpamatovala z rychlosti, s níž se Eva přeorientovala na nového muže.

„Že jo,“ usmívala se Eva blaženě, „představ si, přespříští víkend budou mít doma oslavu, jenomže my taky. Takže jsme museli strašně řešit, kdo ke komu půjde. Ale nakonec jsme to skvěle vymysleli. My oslavy spojíme. Jen ještě přemýšlíme, kde to uděláme, jestli u nich nebo u nás. Nejsme si jistí, že se všichni vejdou k nám, ovšem já už jsem se rozhodla, že to spíš uděláme tady, protože je ještě léto, takže u nás bude fajn, a až bude oslava zemřelých, tak to spíš uděláme u Pedra, protože to už zase bude zima a u nás by mohlo pršet, zatímco v Západním Městě bude určitě víceméně hezky, kromě toho oni bydlí úplně na západním kraji města, takže se budou dát vytáhnout stoly ven na planinu směrem k Obsidiánovým horám, ale ještě nebude tak dlouhá noc, aby stín dosahoval až k nim, takže to bude pořád ještě příjemné i večer…,“ Eva mluvila a mluvila. Lili se chvilku snažila vystihnout moment, kdy se nadechne a ona do toho bude moct vstoupit se svým zážitkem, ale Eva zřejmě uměla dodýchávat v průběhu výdechu, takže žádná pauza nepřicházela. Nakonec ji Lili musela zarazit, protože už bylo opravdu hodně pozdě a ona musela letět domů. „Dobře, co se dá dělat, když už musíš. Zítra ti to celé dopovím. Budeme na to mít dost času, když budeme skoro celý týden trčet na Čedičovém pásu.“

Rozloučily se a Lili vyrazila rychle domů. Při příchodu ji opět bedlivě pozoroval Opatrovník, dokonce se i zeptal, co dělala a jak se u Evy měla. Sice neměla potřebu mu cokoliv říkat, ale odvykládala mu část z toho, co si připravila. Bylo vidět, že to ho vůbec nezajímá, takže si řekla, proč se vlastně vůbec oba namáhají. Jakmile ji propustil, vyrazila ke kuchyni za Siliem, ale nenašla ho ani tam, ani v jeho komůrce. Zaraženě odešla k sobě.

Nemohla usnout. Jednak ze všech těch zážitků, ale také proto, že bez Silia byl dům až neuvěřitelně prázdný, tichý a děsivý. Nakonec si řekla, že si půjde dát ještě něco malého k snědku, že by ji to mohlo uspat. Potichu se po tmě plížila na schodiště, když tu klaply dveře od Opatrovníkovy pracovny, pruh světla osvětlil síň. Zarazila se a čekala. Uslyšela, jak vyšel z domu. Rychle seběhla k oknu ve věži a dívala se ven. Opatrovník se před domem zastavil, prsty levé ruky svěšené podél těla udělal několikrát pohyb, jako by chtěl zpomaleně lusknout, načež vykročil a druhým krokem zmizel ve tmě.

 „Teď, anebo nikdy,“ problesklo Lili hlavou. Rychle vyběhla zpátky do pokoje, vyndala knihu z tašky, vyštrachala lepidlo, zbývající pruh látky a s lampou puštěnou na nejmenší plamínek utíkala do knihovny. Chvatně našla správnou skříň a svazek, uvnitř něhož byla pořád Siliova kuchařka. Namazala látku, přilepila na něj svazek stránek, pak proužek na obou stranách zahnula a přilepila ke hřbetu. „Přitlačit. Vrátit knihu zpátky. A rozprášit trochu prachu, aby nebylo vidět, že se s knihou hýbalo.“ S bušícím srdcem se vracela zpátky k sobě. S úlevou padla do postele. „Štěstí přeje připraveným,“ pomyslela si ještě, než usnula.