Kap. 52 Silio pokračuje v putování

Centrální Město získalo svůj název podle svého umístění uprostřed západní části Kontinentu, tedy mezi Křišťálovou řekou a Obsidiánovými horami. Sídlo se rozprostíralo nejen na zemi, ale také na ostrůvcích Velkého jezera, což vytvářelo určitou odlišnost obou částí.[1]

Silio pokračoval do suchozemské, usedlejší, poloviny města. Procházel křivolakými uličkami. Až došel na jedno z nesčetných malých náměstíček, kde na jednom z dřevěných průčelí byl z namalovaných výhonků růže napsán nápis ‚U Růži‘. Silio se na něj zálibně podíval a již vzal za léty užívání nablýskanou kliku.

Vstoupil do lokálu, který svým růžovo-zeleným zařízením korespondoval s barvou natřeného průčelí. Uvnitř to vypadalo jako u někoho v obýváku.

Vzduch uvnitř voněl kuchyní, přesně jak si to Silio pamatoval ze svého dětství, jež prožil spolu se svou matkou v domku nedaleko odtud.[2]

Jako pokaždé, když tu Silio byl, se dal do prohlížení předmětů kolem.

Z kuchyně vyšla zhruba 65letá korpulentní žena s šedými vlasy učesanými do velkého drdolu, v nařasené sukni se zástěrou, do níž si utírala ruce, v bílé košili a živůtkem, který podpíral její mohutná ňadra. „No ne,“ spráskla ruce, „jestli tohle není Silio! Pojď ke mně, ty zlatíčko,“ usmála se široce a rozpřáhla ruce, aby ho objala. „To je dost, že jsi zase přišel. Už ani nevím, kdy jsem tě viděla naposled. Povídej, jak se ti daří? Netrápí tě moc ten morous?“

Usadila Silia ke stolu a přisedla k němu. Silio jí odvyprávěl, co mu zrovna přišlo na mysl. Žena přikyvovala a pak ho pohladila po tváři. „Nemáš to jednoduché. Říkala jsem tvojí mámě, aby tě tam nedávala, ale ona si to nenechala rozmluvit. Inu, co se dá dělat, každý máme nějaké poslání. Nicméně u Růži se budeš mít vždycky dobře. Co by sis dal? Určitě máš hlad.“

Silio zářil blahem. Opravdu mu tady bylo vždy příjemně. Chvíli přemýšlel, načež polknuv sliny, povídá: „Růžo, nemáš játra na česneku s těmi malými kulatými knedlíčky?“

„Ty jsi štístko,“ praštila ho bodře po paži, „zrovna dneska jsem je po dlouhé době udělala, jako bych to tušila, že přijdeš. Jen si udělej pohodlí, hned ti jednu porci donesu.“ Silio jídlo se silných česnekovým odérem s chutí snědl, zapil je pivem a spokojeně se uvelebil v křesílku.

Do lokálu se začali scházet hosté na večeři, z nichž mnozí se s ním dali do přátelské řeči, neboť leckterý ho znal. Silio si užíval vřelost toho večera, jenž se snad ani víc od jeho současného chladného domova nemohl lišit.

„Silio, přespíš u mě nebo máš domluveno jiné spaní?“ zeptala se Růža poté, co mu k druhé večeři donesla uleželý romadúr prokládaný domácími suchárky a pikantní zeleninou.

„Vlastně bych už asi měl jít,“ zaváhal, vzpomenuv si na svůj úkol.

„Ale kam bys na noc chodil. Pojď ustelu ti v jednom z pokojů a zítra po snídani můžeš vyrazit.“ Silio souhlasil. Pro Zlenu se mu nechtělo a v noci už vůbec. Růža mu připravila jeden pokojík a Silio v něm spokojeně usnul.

Ráno mu Růža naservírovala lívance s borůvkami a než se najedl, dosmažila několik koblížků, které mu nabalila s sebou. „Tak šťastnou cestu a brzy zase přijď,“ rozloučila se s ním. Měla Silia ráda, ostatně jako všechny dobré strávníky.

Silio si spokojeně vykračoval nedělním městem. Se stejným zájmem, jako když byl malý, si prohlížel domovní znamení, na nichž si místní obyvatelé vskutku zakládaly, a jež vlastně tvořila nejcharakterističtější rys zdejšího osídlení. Tu ho zaujal červený rak, vedle se zahleděl černého orla se zlatým zobákem, pobavil ho svazek ředkviček, a jako vždy nesměl minout zlatou cibuli. Pohled na toto znamení Siliovi připomněl, že nedaleko odtud má obchůdek Jánoš, který prodával nejlepší klobásy na celém Kontinentě. A taková klobása na cestě se nikdy neztratí. Rychle zahnul do boční uličky a pak ještě za dva rohy a už vstupoval do krámku zapuštěného mírně pod úrovní chodníku.

S Jánošem byla vždy dobrá zábava, znal spoustu vtipů, které sice Silio ne všechny pochopil, ale vždy se našel nějaký, kterému se zasmál. Zdržel se tam až do poledne. „Á, čas na oběd,“ řekl si Silio pro sebe, když vyšel do poledního sluníčka. Chvíli rozmýšlel, kam zajde, až ho napadl jeden podnik se severskými specialitami.

S plným břichem se spokojeně posadil na sluníčko na lavičku u jedné fontánky, aby mu trochu slehlo. Zurčení vody jej brzy uspalo.

Vzbudil ho výskot dětí, které se honily kolem kašny. Dal se s nimi do řeči. Pak si s kluky zahrál kuličky.

„Abych si našel nějaký nocleh,“ pomyslel si po odpolední svačině vážně Silio, který už úplně zapomněl, proč vlastně do města přišel, a kam vůbec šel.

Hlavu nakonec složil v hostinci U Dubu, jenž provozoval sympatický mladý pár, který Silio sice neznal, ale velmi rád se s nimi seznámil.

Po pondělní snídani se Silio vypravil do velkého parku na jihu města, v němž andělé právě připravovali tamní venkovní podium s parketem na podzimní slavnost.

Silio však pokračoval k vodě pozorovat a krmit kachny a zlaté karasy. Slunce hřálo, vlnky na hladině se blýskaly, rybky pod ní se legračně naháněly. Silio se na tu krásu díval a bylo mu dobře na světě.

V parku bylo několik míst, kde se dalo sehnat něco k snědku. Jedním takovým byla cukrárna U Fontány, kterou vlastnil již dlouhé roky Nicolas, který také patřil mezi Siliovy známé. Silio tedy vyrazil tam.

„Vítám tě, Silio,“ oslovil Silia břichatý muž s bílými vlasy a dlouhým bílým plnovousem, „přišel jsi na oběd?“

„Ano,“ řekl způsobně Silio. Silio pojedl, a když viděl, že Nicolas má plnou cukrárnu lidí, pomohl mu s roznášením občerstvení hostům.

Po skončení poledního návalu mu pak pomáhal utírat stoly. Povídali si, když tu se ho Nicolas zeptal: „A Silio, kam tys to vlastně šel? Jen tak do města?“ Silio se zarazil, zamyslel a najednou úzkostně kňournul. „Copak, copak,“ ustaraně se zajímal Nicolas.

„Já jsem měl zajít do Imperia Oscuro pro Zlenu a nějak jsem na to zapomněl a už je to tři dny,“ rozplakal se Silio.

„Nono, snad nebude tak zle,“ těšil ho Nicolas. „Víš co? Dnes odpoledne jezdí do Západního Města s ovocem a zeleninou Verna. Když hned vyrazíš, jistě se s ní potkáš na cestě. Ona tě sveze na voze.“

„To je dobrý nápad,“ souhlasil Silio otíraje si slzy, „hned vyrazím,“ přikývl a skutečně se rychle vydal směrem na jihozápad.

Nicolas se za ním díval a mračil se. „Zlena, to nám tady tak chybělo. Zajímalo by mě, co má ten čerchman zase za lubem. Raději o tom řeknu doma Angelice, aby zaletěla za sestrou do Přístavu.“

Silio chvátal, co mu nohy stačily. Došel na cestu, chvilku váhal, co dál, ale naštěstí téměř okamžitě uviděl na obzoru povoz, jak přijíždí od Centrálního Města. Vyběhl Verně naproti, odvykládal jí, kam potřebuje, načež si ona poposedla a pustila ho k sobě na kozlík.

Překonali mírné kopečky a dál pokračovali otevřenou zatravněnou krajinou, kterou tu a tam zpestřila políčka a domky.

Verna jela pomalu. Na rozcestí, kde se cesta rozdělovala na tu vedoucí do Severního Přístavu a tu do Západního Města, dojeli až v podvečer. Siliovi se moc nechtělo pokračovat dál pěšky. Věděl, že do Přístavu by dorazil až za tmy.

„Tak pojeď se mnou do Západního. Přespíš tam a pro Zlenu vyrazíš až ráno. Vždyť jak by on mohl vědět, jak dlouho jsi ji hledal?“

Siliovi se ten nápad zalíbil: „To je pravda, můžu přeci říct, že jsem ji nemohl najít. Pojedu tedy s tebou dál.“ Verna pobídla koně a pokračovali po jižní cestě. Silio vystoupil na jednom náměstí a vydal se do taverny Casa de Simona, kde si dal večeři a s plným břichem usnul spánkem spravedlivých.

V úterý ráno, hned po vydatné snídani, samozřejmě, zamířil na sever do Přístavu. Moc se mu nechtělo, a tak nešel moc rychle, i tak však před polednem stanul na náměstí. Odbočil doleva kolem Strážnice, což byla veliká čtyřpatrová budova táhnoucí se od náměstí podél řeky směrem na jih. V rohu u řeky měla baštu, jež převyšovala zbytek budovy o jedno patro. Ostatně takových obraných věží stálo podél řeky několik.

Silio sešel pár schodů, jež v uličce vedoucí k řece byly. Ocitl se na šedivými kameny vydlážděném nábřeží, z něhož do řeky vybíhala lávka široká tak pro dva muže a dlouhá tak, aby překlenula ostré kameny vyčnívající z vody. Z lávky  odbočovala do stran čtyři dřevěná mola, u nichž se pohupovaly různě velké loďky. Před touto lávkou stála na břehu malá budka, tak pro jeden stůl a dvě židle, s okny do všech stran. Po proudu se podél břehu dalo jít ještě asi deset minut k dalšímu osamocenému malému molu, které však bylo zanedbané a opuštěné.

Silio zamířil k domku. Jeden mladý anděl vyšel z budky a přísně si Silia prohlížel. „To nic, to je jen Silio,“ ozval se za ním hlas a z budky vyšel muž středního věku. „Vítej Silio, zase tě pro něco poslal?“

„Zdravím tě, Eriku,“ pokýval Silio hlavou a zatvářil se ještě smutněji než doposud. „Mám přivést Zlenu.“

„Neříkej,“ zvážněl Erik, „a proč, to ti neřekl?“ Silio zavrtěl hlavou. „Nu, co se dá dělat, když musíš, tak musíš.“ Pokýval Erik chápavě hlavou, položil mladému andělovi ruku na rameno a pokračoval: „Tuhle mladej tě tam zaveze a pomůže ti hledat.“

„Ale já,“ protestoval mladík, „máme tu přece být minimálně dva.“

„O to se nestarej, to si zařídím,“ odmítl jeho námitku Erik, „aspoň máš záminku, proč se tam porozhlédnout. Ještěs tam přeci nebyl, ne?“

„Uvnitř?“ vyděsil se jinoch upřímně.

Erik se rozesmál: „Ne, na protějším břehu. Dovnitř by se přeci žádný rozumný anděl nevydal. Tedy kromě tady Silia, že,“ otočil se na Silia, „tys tam už párkrát byl, pokud se nepletu.“

Silio se celý oklepal: „To ano, ale doufám, že ji najdu v Opuštěné vesnici.“ Erik pokýval chápavě hlavou a ustoupil, aby mohli projít kolem něho.

Mladý anděl sestoupil do malého plavidla pro čtyři pasažéry. Počkal, až k němu Silio sleze, odvázal loďku, vytáhl bidlo a vyrazili. Silio, jenž seděl zády ke směru jízdy, viděl, jak ze Strážnice přišli dolů další dva andělé a Erik s nimi něco řešil. Jakmile pramice nabrala směr k protějšímu břehu, ozvalo se z té strany protivné ostré zatroubení. Bylo jasné, že z tamního břehu bylo přístaviště neustále sledováno.

Silio smutně hleděl za vzdalujícím se břehem. U domů podél břehu bylo těžké určit, kde přesně jeden končí a kde začíná budova další, neboť všechny byly těsně u sebe a plnily vlastě funkci hradby. Jejich západní stěna byla totiž zesílená a malinká okna připomínala spíš střílny než cokoliv jiného. Navíc, až na jedinou výjimku, byly tyhle průzory až v posledních dvou patrech.

Tím domem, který se lišil, bylo sídlo starého Obchodníka, které mělo jedno malinkaté okénko, do něhož by se sotva vešla hlava, asi metr nad vodní hladinou. I pod ním však bylo vidět z vody vyčnívající ostré břitvy obsidiánu, jež lemovaly celý břeh. Říkalo se, že tohle obydlí tu stávalo ještě předtím, než vznikl Severní Přístav, v dobách, kdy vesnici na západním břehu řeky obývali andělé. Ale Siliovi to přišlo jako hloupost, aby nějaká stavba stála někde takto dlouho.

---------------------------------------------

[1] Více viz Apendix 2 – Centrální Město

[2] Více viz Apendix 2 – Hostinec u Růži