Kap 53 Příchod Zleny

Mladý černý anděl, který vezl Silia k Imperio Obscuro, se díval k přibližujícímu se břehu. Poněkud severněji nich vybíhal ze západního břehu do Slepé řeky dlouhý ostroh s vysokou skálou. Co o tom mladý věděl, za ostrohem byla ve skále propusť, do níž padala voda z řeky, již pak využívali v Imperiu.

Poněkud níže po proudu uviděl skrz věčně přítomnou štiplavou žlutavou mlhu zbytky přístavu a mostu, které tam kdysi před necelými dvěma tisíci lety vystavěli andělé.

Když se ještě více přiblížili, ukázaly se chatrče, vklíněné mezi řeku a skaliska, která z této strany obepínala úpatí vysoké zdi, která obklopovala celé Imperium. V těchto rozpadajících se obydlích pobývali démoni a jiní odporní tvorové, pokud zrovna nebyli v Imperio Obscuro, anebo když se netoulali po světě, hledajíce nebohou oběť.

Od břehu se klikatila do kopce úzká cestička, jež se ztrácela v jakémsi tunelu či jeskyni. Mladý anděl věděl, že vede až ke vchodu do Imperia, do jehož útrob se z živých dostal jen málokdo, a ještě míň z nich, pokud vůbec někdo, se tam dostat chtěl. Neboť z těch, co se tam vydat museli, se část zbláznilo nadobro a zbytek se změnil k nepoznání. Tedy kromě Silia, ten se vrátil stejně pozitivní, jako tam vstoupil. Ovšem ani on ani nikdo jiný nikdy neřekl, co přesně tam viděl.

Loďka přistála. Mladý anděl ji uvázal, vystoupil na souš a pomohl Siliovi udělat totéž. „Tak jdeme,“ popoháněl Silia netrpělivě. Silio se nešťastně šoural po pěšině směrem k otrhaným domkům. Doufal, že Zlena bude tady.

Silio klopýtal přes kameny a bláto od ruiny k ruině, nahlížel do nich a opatrně šeptem volal: „Zleno? Zleno!“ Ale zpátky se ozývalo jen syčení, vrčení nebo škodolibý smích a ozvěna v pitoreskním napodobení: „Zleno, Zleno, hledá tě tu lejno.“ A zase ten zlý smích.

Černý anděl musel několikrát odtrhnout démona, který na Silia z legrace skočil, aby ho vyděsil. Silio fňukal a stěžoval si černému: „Proč je tady vůbec necháváte? Démoni mají být zavření v Imperio Obscuro a nemají tady co bydlet v domech. Tohle tady nedává žádný smysl.“

„Proč se tak ptáš? Cožpak zlo dává smysl?“ ponuře a neochotně mu odvětil černý, který se tu také necítil dobře. Silio mu na to nedokázal odpovědět, a tak jen dál prolézal každý kousek té prokleté země a hledal svého démona.

„Ach jo,“ vzdechl, když došli na konec vesnice, „není tady. Budu muset jít k bráně. A možná i dovnitř.“

Černý nespokojeně vydechl. To znamenalo, že na něho bude muset čekat, dokud ho někdo nevystřídá: „Co se dá dělat, pojď, doprovodím tě k ústí tunelu.“

Šli zpátky. Silio si utíral rukávem slzy a nos. „Jsem já to ale chudák,“ politoval se aspoň sám, když pro něj černý měl tak málo pochopení.

Silio se nadechl a vkročil do temného otvoru. Po pár krocích tmu vystřídal mdlý jas vycházející v různých místech ze stropu jeskyně. Některá světla protivně rychle a nepravidelně blikala. Kolem to otravně monotónně bzučelo, a navíc se tu a tam ozvalo tenké sotva slyšitelné pískání, které působilo na člověka nepříjemně rušivým dojmem. Jeskyní se nesly jeho kroky. A všechny tyhle zvuky v nečekaných okamžicích rozřízl extrémně hlasitý zvuk, který člověka ohlušil a vylekal, načež se opět rozhostilo nepravé ticho pokažené zvuky na hranici slyšitelnosti.

Silio došel k železným dveřím, jež zabíraly celý prostor tunelu. Chvíli se odhodlával a pak s nešťastným výrazem na vrata zabouchal. Dveře se nehlučně pootevřely a z ledové tmy za nimi se ozval zlobný hlas: „Co tu chceš?!“

„Já hledám Zlenu,“ špitl Silio.

„A co já s tím?!“ odsekl mu hlas.

„Poslal mě pán,“ promluvil zase Silio, doufaje, že tento argument přinutí cosi ve tmě, aby bylo ochotnější.

„No a?! To ti ji snad mám naservírovat na stříbrným podnose? Tady není!“ A dveře se s bouchnutím zavřely.

Silio zůstal celý zkoprnělý, s tím nepočítal. Nevěděl, co má teď dělat. Ovšem to už se za ním ozval skřehotavý smích. Otočil se. Hned za jeho zády se odmaskovala zrůdná postava Zleny, která se smála, až se lámala v pase. „Tyss mě hledal?“ smála se, až se zajíkala. „SSSilio mě hledal. Ale že je sslepý jak patrona a hloupý jak balvan, tak mě nenašel.“ Píchla mu do břicha a vyplázla na něj svůj dlouhý černý špičatý jazyk.

Silio měl vztek, ale neměl odvahu ho dát najevo, tak jen řekl: „Máš jít za pánem.“

Zlena se dochechtala, otočila se a zavelela: „No tak, jde ssse.“

Vyšli z tunelu a sestoupili k lodi. „Á, odvoz,“ pronesla směrem k černému andělu, který slyše je sešel do plavidla. Zlena frivolně nastupovala. „A jaký křehoučký,“ přiložila mladíkovi pod bradu prst s ostrým drápkem místo nehtu a zdvihla mu trochu hlavu. Černý s ní ihned znechuceně ucukl.

Zlena se rozvalila doprostřed lodi, div, že se do ní Silio ještě vešel. Černý odrazil od břehu a napínaje svaly, bidloval mírně proti směru proudu, aby se dostal na úroveň přístavu u východního břehu.

Cestou si Zlenu nenápadně prohlížel. Hned na první pohled bylo patrné, že je to démon animální třídy, neboť její tělo bylo kombinací zvířecích a lidských prvků.[1]

Zlena byla velmi vyzáblá, šlachovitá a vysoká jako dospělý člověk. Stejně jako všichni démoni chodila nahá, neměla žádné vlasy ani jiné ochlupení. Její kůže byla tmavě šedé barvy, oči pak světle šedé bez viditelného odlišení duhovky. Hlavu měla jako člověk, ovšem v místech, kde by měl být nos, byly jen jakési útvary připomínající tykadla můry. Čelisti s ústy byly nepřirozeně malé. Uši měla netopýří, stejně jako obrovská blanitá křídla. Paže lidské, její dlaň však tvořily jen dva prsty a palec, každý s drápem místo nehtu. K hrudní kosti se upínaly kromě prsních ještě svaly ke křídlům. Nad kostnatým zadkem jí vyrůstal dlouhý tenký chápavý ocas. Od pánve dolů vedly nohy nahoře s krátkými lidskými stehny a lýtky, avšak chodidlo pod kotníkem bylo prodloužené jako u zvířat a Zlena chodila po bříškách špiček a prstů, přičemž oba prsty byly v posledním článku s drápkem zdviženy stejně jako u koček.

Zlena byla známý, nebezpečný démon. Měla vynikající sluch a čich. Její síla, navzdory její kostnatosti, byla nadlidská. A jak před chvilkou předvedla, dokázala se maskovat, takže byla pro andělské oči neviditelná.

Bezeslova dorazili k břehům Severního Přístavu. Černý anděl vyskočil na břeh a snažil se uvázat loď.

Zlena, která vypadala, že snad usnula nudou, se náhle vymrštila, popadla do kostnatých rukou Silia, roztáhla křídla, vyletěla prudce vzhůru nad město a ihned zamířila na sever podél skelně lesklého černého pohoří. Mladý anděl chtěl vyrazit za ní, ale Erik ho zadržel: „Ta poletí rovnou k Malévolovi, nech to na jiných. My hlídáme dnes tady.“

Zlena uháněla se Siliem povětřím. Byla zdatný letec a jako jeden z mála démonů dokázala zvládnout i skoky v prostoru. Sice je nemohla dělat tak rychle a tolikrát za sebou, jako andělé, ale i tak to byl na démona solidní výkon. Ovšem tentokrát neskočila. Bavilo ji pást se na Siliově hrůze, když ho nesla, a proto celou vzdálenost až k Malévolovu sídlu letěla. Na dohled od domu Silia z výšky, v níž byla, upustila.

Silio vykřikl, rozevřel svá oranžová křídla a nemotorně doplachtil k zemi. V létání nebyl nikdy sebejistý.

Zlena se mu seshora smála, až se překotila. Když přistál, máchla křídly, doletěla k domu, přeletěla střechu a po severní fasádě slezla k jednomu oknu v prvním nadzemním patře, na které lehce zaškrábala drápem.

Otevřít jí ho přišel Malévolo. „Kdes byla tak dlouho?“ osopil se na ni nespokojeně.

„Přiletěla jssem hned, jak pro mě ten šašek přišel,“ odpověděla Zlena přesvědčujícím tónem. Malévolo stáhnul nespokojeně jeden koutek úst a mávnul rukou, aby zmizela. Zlena vylezla z okna a zamaskovala se.

Silio dorazil k domu o několik minut později, celý utrmácený. Chtěl se jen tiše proplížit do kuchyně, dát si večeři a jít spát, ale sotva za sebou opatrně zavřel vstupní dveře, ozvalo se ze síně ostré: „Silio!“ Shrbeně tedy vyšel po schodech k čekajícímu Malévolovi, jenž stál v síni s ukrutným, vzteklým výrazem a bičíkem v ruce.

„Co jsem ti nakázal, ty zmetku?!“ přetáhl ho rovnou po zádech.

„Abych přivedl Zlenu,“ kryl se Silio rukama, „a to jsem udělal, už tu musí být.“

„A co ti na tom trvalo týden?!“ zařval na něj pán a dál Silia řezal.

„Au au,“ zanaříkal Silio, „nemohl jsem ji najít. A nebyl to celý týden.“

Malévolo mu znovu uštědřil několik ran. „I slepý a hluchý osel by to zvládnul rychleji než ty!“ švihnul nebohého Silia ještě jednou, otočil se a zašel k sobě do pracovny. Silio odcupital k sobě do komůrky, schoulil se na postel a hořce se rozplakal.

----------------------------------------------

[1] Více viz Apendix 3 – Temní tvorové aneb démoni a havěť