Kap. 54 Úkol pro Zlenu

Malévolo pověsil bičík na stěnu, posadil se do židle za stolem a prstem ukázal, aby Zlena vešla. Okno se nehlučně otevřelo a Zlena čekající venku vlezla do místnosti. Malévolo se opřel o opěradlo, ruce si lokty položil na polstrované opěrky židle a prsty zapřel bříšky o sebe.

„Ve věži tu má pokoj jedna dívka,“ začal tiše, „tu budeš sledovat a řekneš mi o každém muži, se kterým si bude blízká.“ Zlena se svou malou pusou zle usmála. „Jenže kvůli tomu vašemu zpoždění budeš muset počkat do konce týdne, než se vrátí,“ pokračoval Malévolo podrážděně.

„Můžu ji pro tebe vyhledat, ať už je kdekoliv,“ vlichocovala se Zlena.

„Mm, sebevědomí. Jak rozkošné. Je na Čedičovém pásu,“ škodolibě se pousmál Malévolo, vychutnávaje si Zlenin vyděšený výraz. „Zjevně sis svůj návrh rozmyslela,“ dodal ironicky, „teď jdi a prohlédni si zatím její pokoj. Dveře budou odemknuty. Lilibeth se vrátí zpátky v pátek, do té doby o tobě nemusím vědět.“ Máchnul rukou, že má démon jít.

Zlena přikývla, zamaskovala se a jen podle pohybu dveří bylo zjevné, kudy odešla. Malévolo s hlavou zapřenou o vztyčené prsty se znechuceně díval do pohodlného světlého ušáku, na který si nikdo nesměl sedat. Vypadal přitom, jako by poslouchal něčí argumenty, až nakonec jen nespokojeně fouknul nosem a utrousil: „To je jedno, že to byly jenom čtyři dny, a ne celý týden. Ta jeho pomalost mě bude stát další čekání. A já mrhání mým časem nesnáším.“  

Zlena vlezla Lili do pokoje. Vnímala všechny vůně a pachy. Když si vše pečlivě prozkoumala, sešla do síně, otevřela jedno z oken a neviditelná přelezla po fasádě domu za komín vedoucí od Malévolovy pracovny, kde spokojeně usnula.

Spala až do odpoledne. Pak se protáhla, odrazila se a vyletěla směrem na východ. Měla namířeno do Severního Města na Mys Rozloučení. Ráda sem chodívala. Žal a zoufalství, které se tu od pozůstalých neslo vzduchem, jí dělaly dobře.

Snesla se na jeden z ohlazených balvanů. Chtěla si vybrat nejzoufalejší skupinku a na té se začít živit. Ovšem tento den zde bylo něco jinak. Něco, co jí lezlo na nervy. Zaposlouchala se a vyrazila za protivným zvukem, od něhož cítila pro ni hořkou chuť úlevy a dávivého usmíření. Zamaskovaná se tiše připlížila až k poměrně početné skupině andělů, kteří mlčky stáli čelem k moři.

Mračíc se přelétla tiše zástup, aby se podívala, co se to tu děje. Spatřila mladého anděla, jak hraje na jakýsi nástroj. Pochopila, že zvuky, které ta zlatavá věc vydává, ostatní utěšují, ale nechápala proč. Její citlivé uši, které dokázaly zachytit každičký šepot a šustnutí, přenášely do mozku směsici zvuků, ale ten tuhle změť vibrací nedokázal rozluštit.

Opatrně se přiblížila k mladíkovi. Nasála jeho pach, který se jí v mozku spojil s nepříjemnými pocity, jež zde zažívala. Nejraději by ho popadla a hodila do moře, aby toho hraní nechal, ale byla dost chytrá a měla dost velké sebeovládání na to, aby věděla, že se nesmí prozradit. Proto se raději sebrala a odletěla.

Zamířila do Severního Přístavu, aby tam nasála pro ni příjemnou vůni Slepé řeky. Když se dostatečně uklidnila, rozletěla se nad Kontinentem. Nastala už noc a ona si užívala svobody pohybu.

Středu prolenošila na střeše, ovšem ve čtvrtek se znovu vydala na Mys. Tentokrát byla se svou návštěvou spokojená. Užila si spoustu cizí bolesti a zármutku. Posilněná se celou noc proháněla po nebi, aby v pátek ráno zase zalezla za komín, kde částečně spala a částečně čekala na Lilibeth, již měla od toho dne začít sledovat.