Kap. 55 Tommy v Severním Městě

V pondělí ráno Tommy osedlal oba koně a vyrazil do Jižního Přístavu vrátit Juanovi koně. Po návratu se zavřel u sebe v pokoji. Cesta tam a zpět ho zmohla, navíc se předchozí týden poučil a snažil se uvolnit křídla, kdykoli to šlo, ačkoliv zatím necítil žádnou bolest. Doufal, že takto mu leknínový elixír vydrží déle. Opojení ze včerejška ustoupilo a on mohl konečně začít s čistou hlavou uvažovat nad tím, co se kolem něho děje.

„Dobrá, mám sotva pár dní, než přestane ten leknín účinkovat. Pokud se do té doby zbavím toho bahna na křídlech, tak by mohlo být všechno v pořádku. Ten oheň vynechám, to nehodlám riskovat. Potřebuji zjistit, jak se dostat k Severním perlivým pramenům. Miri to neví, ale otec hodně cestoval, mohl by vědět o někom, kdo by znal cestu. Možná by bylo něco v jeho cestopisech? Má přeci spoustu deníků,“ seběhl k otci do pracovny a v knihovně začal hledat nějaký popis cesty na severu.

Tommy věděl, že než se jeho otec usadil s jeho matkou, cestoval několik let po Divočině. Když byli ještě malí, otec jim před spaním někdy vyprávěl své zážitky, jenže Tommy vždycky vrzy usnul a příliš si z toho nepamatoval. Rychle listoval deníky, aby našel části s mapami, jenže na žádné z nich neviděl název pramenů, které hledal. „Budu se ho muset zeptat.“

Vrátil knihy zklamaně zpátky a uvažoval dál. „Možná by bylo něco v knihovně v Severním Městě. Severní prameny, to je sever. Mm. Navíc, určitě by tam bylo něco i o nápravci. Je to sice jistě celé nesmysl, ale tak… proč bych si o tom něco nepřečetl…“ Na jednu stranu nechtěl o údělu nápravce nic slyšet. Připadalo mu to příliš – děsivé. Pak si zase říkal, že když o tom zjistí víc, tak se jistě ukáže, že se ho to netýká a že se Abdul jenom pořádně spletl. Nakonec z toho všeho přemýšlení byl tak rozhozený, že si vzal raději housle a začal hrát. S prvními tóny z něho úzkost a obavy spadly a on cvičil, dokud neuslyšel zvenku kroky vracející se Katy.

Po večeři se zastavil u otce, aby zjistil, jestli nezná cestu k Severním perlivým pramenům, ale jeho odpověď ho neuspokojila. Stejně jako Miri byl přesvědčený, že se nacházejí pouze na kraji Neutrální zóny a nedá se k nim nijak jednoduše dostat. Nevěděl ani o nikom, kdo by třeba tu vodu dokázal dovézt. „Co naplat. Budu muset do knihovny,“ pomyslel si Tommy, než v noci usnul.

V úterý ráno Tommy vstal s ostatními a sešel na snídani. „Brýtro,“ pozdravil rozespale a přisedl k rodině. Zůstali na něho zaraženě zírat.

„Co, že sis dneska tak přivstal?“ zeptal se trochu jízlivě Daniel.

Tommy zívl a mazal si pečivo s marmeládou. „Říkal jsem si, jestli bys mě vzal do Severního Města,“ odpověděl bratrovi.

„Cože? A proč? Co tam chceš dělat?“ pohlédl Daniel na Toma poněkud podezřívavě.

„Nevím, ještě jsem tam pořádně nebyl. Chtěl bych se tam podívat.“

Daniel se rozhlédl po ostatních. Obě sestry však jen pokrčily rameny, že také netuší, co za tím vězí. „No… dobrá tedy. Tak si ale koukej pospíšit. Nebudu tu na tebe čekat,“ souhlasil nakonec Daniel, „a vem si na sebe něco teplejšího. Je tam sice léto, ale trochu chladnější, než na jaké jsi zvyklý.“

„Jasně,“ odpověděl Tommy s plnou pusou. Už se probral a rychle do sebe soukal co největší kus snídaně.  Vyběhl nahoru, vzal si jeden lehčí kabátec, ze salonu housle a vyběhl ven za bratrem.

„To potáhneme i housle?“ zděsil se Daniel.

„No co,“ bránil se Tom, „když tam na tebe budu čekat, tak se aspoň zabavím. Počítám, že mě neodneseš hned, jak budu chtít.“

„Tos uhod správně. Tak si to prosím tě pořádně drž, nehodlám pak létat křížem krážem nad krajem a hledat rozbitý futrál,“ vzdechnul Daniel. Chytil Toma pevně pod pažemi kolem jeho trupu, odrazil se, vznesl, a když byli dost vysoko, ohnul prostor a skočil. Dopad na cestu, jež vedla do města, byl trochu tvrdší, přeci jenom Tommy už nebyl peříčko. Šli rychle mezi domy směrem k náměstí před Soudní čtvrtí. [1]

I přes svou severní polohu mělo město spoustu předpokladů pro to být příjemným místem k životu. Nicméně v době, kdy tudy procházeli Daniel s Tomem působilo navzdory příjemnému letnímu dni ponuře a smutně.

„Proč jsou ty domy tak rozbité? Proč si je místní neopraví?“ nechápal Tommy.

„Protože nemohou,“ děl trudně Daniel.

„Jak to?“

„Protože v Imperio Obscuro jsou duše, které nebyly spravedlivě souzeny, a dokud nebude tato křivda napravena, nesmí být město soudců opraveno,“ vysvětloval Daniel dál.

„Proč tedy soudci chybné soudy nenapraví?“ zeptal se Tommy, ale v duchu tušil, že to je práce pro někoho jiného.

„Protože nemohou. Každý zemřelý je souzen za své činy po smrti soudcem, případně skupinou soudců, pokud si soudce není jistý, jaký ortel mrtvému přiřknout. Pokud šedí udělají chybu, bere se to tak, že není v jejich silách porozumět lépe osudu mrtvého a opravit chybu vlastními silami. V této situaci vstupuje do procesu el coregidor, aby nám ukázal naši mýlku, a my mohli vynést správný verdikt.“

„Nápravce,“ vydechl tiše Tommy. Tohle zrovna nechtěl slyšet. Daniel se na něj překvapeně podíval, že zná oficiální název. Z jeho výrazu však usoudil, že to je tak všechno, co asi o nápravci Tommy ví.

„Nápravce, je anděl, který napravuje naše pochopení Knihy života, protože když nepochopíme správně činy a motivaci člověka, nemůžeme vynést správný soud. Problém je, že za posledních necelých sto čtyřicet let nebyl ani jeden nápravce, který by fungoval. Dva zemřeli, dokud byli ještě mladí, a jeden z nich se po celý život skrýval, aby nemusel začít plnit svoji funkci.“

Tommy nasucho polkl: „Šedí ho nehledali?“

„Hledali, ale ono není moc jasné, kdo se jím stane, protože dědictví tohoto údělu nejde v jedné linii kvůli počátečnímu provinění bratra první a kletby jediné nápravkyně. Za ta staletí je větví potomků strašně moc, prakticky každá rodina na Kontinentu má nějaké propojení k nějakému nápravci. Vhodně starých mužů tak může být více a není jasné, který z nich je ten jeden, který se stal novým nápravcem.“

„Aha… a nejsou ani nějaké tipy, kdo by to třeba mohl být?“ opatrně se ptal Tommy, zatímco kráčeli dál.

„Ani ne. Všichni tady doufají, že se brzy někdo objeví. Od smrti posledního nápravce uplynulo již 17 let, takže nový nástupce musí být už dost starý na to, aby měl křídla a mohl být poznán.“

„Takže nápravce se pozná podle křídel?“ překvapeně se zeptal Tom.

„Ano.“

„Takže všichni nápravci mají stejná křídla?“

„Víceméně,“ pokývnul Daniel, „sytostí se mohou lišit, ale každý z nich má nějaký odstín stříbrné. To proto, že stříbrná se podobá šedé, na znamení, že patří k soudcům, a samozřejmě stříbrná na znamení čistoty, klidu a toho, že přichází až po soudcích.“

„Myslel bych, že nápravce patří ke speciálním andělům,“ opáčil Tommy na základě toho, co si přečetl v knize od Lili.

„To ano, řadí se k nim, protože svou podstatou k nim skutečně patří. Nápravci pracují jinak než my, soudci, ale přece jenom má k šedým blízko, nemyslíš? Kromě toho, sami nápravci se vnímali různě. Někteří měli křídla více do šeda a sami sebe vnímali jako jakousi podskupinu šedých andělů. Jiní měli křídla spíš do stříbrna a rozuměli si více se speciály.“

„A tedy nápravce začne svou práci dělat hned, jak se mu objeví křídla?“ zjišťoval Tommy dál.

„To ne, většina z nich začíná, až když jsou plnoletí. Jde o to, že oni sami většinou neví, jak svůj úděl plnit, takže na to musí přijít, a to jim obvykle pár let trvá. Ale ano, jakmile se podle křídel nápravce pozná, snaží se mu soudci dát podporu, aby svou práci mohl vykonávat.“

„Takže šedí ho to naučí?“ vystřelil Tommy další otázku.

„Ne, to ne. Každý nápravce si na to musí přijít sám. Oni… jak jsem pochopil, mají prostě různé metody, podle toho, jací jsou.“

Toma bratrova odpověď neuspokojila. „A nemůže jim tedy poradit nějaký speciál?“

„To nevím, možná se někteří s nějakým speciálem radili, ale nefunguje to tak automaticky.“

Chvíli šli mlčky, než Tommy opět promluvil: „Jak to, že toho o nápravcích tolik víš?“

„Všichni to tu víme. Je to pro nás velké téma. Jsem již šestou generací, která doufá, že se fungující nápravce objeví. Zároveň je tu velká obava, že se ztratí vědomosti o tom, jak to s nápravcem vlastně funguje, protože už nežije žádný anděl, který by zažil skutečně pracujícího nápravce. Proto se to všichni pořád dokola učíme.“ Daniel se odmlčel, než zamyšleně dodal: „A přitom už prošla celá řada andělů, kteří prožili celý život, aniž by se kdy dozvěděli, jak dobře vlastně soudí. Je tu z toho velká nervozita.“

„No a nemůžete se s Malévolem nebo Bondadosou domluvit nějak jinak?“ přemýšlel Tommy nahlas.

„Rada starších už to zkoušela, ale neuspěla. Podle nich je systém s nápravcem dobrý. Jen prý musíme počkat. – Víš, pro ně sto let nic neznamená.“

Došli k Soudní čtvrti. „Já budu tady,“ ukázal Daniel k budovám na mírném vršku, „kdyžtak si mě můžeš nechat zavolat hlídačem, kdybys něco potřeboval, ale spíš bych byl rád, kdybys to vydržel sám a vyzvedl mě tady až na oběd.“

„Jasné,“ přikývl Tom, „jenom mě ještě nasměruj ke knihovně a můžeš jít.“

„Ke knihovně? Jsou tu dvě, jedna s osudy lidí, tam tě pustit nemůžu a druhá školní, tamhle naproti přes náměstí,“ ukázal Daniel na velikou klasicistní stavbě.

„Aha, tak já půjdu tam,“ otočil se Tommy na podpatku a štrádoval si to přes plac. Daniel zavrtěl trochu hlavou, co může jeho divoký bráška chtít dělat v knihovně. Ovšem neměl čas nad tím spekulovat, takže se obrátil na druhou stranu a vstoupil do Soudní čtvrti.

Tommy vešel do velkých těžkých dřevěných dveří knihovny. Všechno kolem působilo tak vážně a zadumaně. Knihovník u stolku vlevo ho pozdravil jen mlčky pokývnutím hlavy. Vpravo u stolků vyrovnaných do pravidelných řad seděli různě staří andělé a něco si četli v knihách.

Tommy přistoupil ke knihovníkovi a zašeptal mu, co by potřeboval. Ten přikývl a mlčky ho vybídl, aby jej následoval. Šli mezi regály, až dorazili k jednomu nazvanému ‚Zeměpis severních krajů‘. Byl to poslední regál v řadě a Tommy se nemohl zbavit dojmu, že tohle není zrovna obvykle vyhledávané téma. Naštěstí na této straně sálu byly také stolky a naštěstí u nich nikdo neseděl, takže si tu nepřipadal tak nepatřičně.

Knihovník mu vyndal svazky, v nichž se objevoval pojem Severní perlivé prameny a odešel. Tommy je začal jeden po druhém prohlížet, ale ve všech, v nichž bylo něco relevantního, se dozvídal stále to samé. Severní perlivé prameny ležely nedostupně za Obsidiánovými horami na nejsevernější hranici Neutrální zóny a dojít se k nim dalo jen kolem Obscuro Imperia, anebo nebezpečnou plavbou proti proudu Slepé řeky.

Když vyčerpal téma pramenů, řekl si, že by mohl zkusit ještě nápravce. Nechtělo se mu však říkat knihovníkovi, a tak začal pátrat mezi regály sám. Přišlo mu neuvěřitelné, jak velká knihovna je. Procházel sem tam. Nápravce sice nemohl najít, ale občas ho zaujala nějaká kniha prostě svým obalem, takže si ji vyndal a začetl se namátkou do obsahu. Nakonec během tohoto průzkumu úplně zapomněl na čas.

„Kde jsi?“ zašeptal najednou někdo za jeho zády. Tommy se s leknutím se otočil, div že nepustil svazek, který si zrovna prohlížel. Byl to Daniel, který se bratra, jenž ho v poledne nečekal před budovou, vypravil hledat. „Proč jsi nepřišel, jak jsme se domluvili?“

„Zapomněl jsem na čas. Je to tu obrovské,“ přiznal Tom.

„To ano,“ pyšně pravil Daniel, „sice se říká, že v Centrální knihovně jsou všechny svazky, ale myslím, že si to jen namlouvají. Spíš tam nemají náležitý pořádek, aby se to dalo spočíst.“ Tommy se tomu zasmál. „Ššt!“ ozvalo se okamžitě zpoza regálů. „Pojď, jdem se najíst,“ vybídl ho bratr. Tommy si vzal housle, jež si odložil na stůl. Vyšli ven a Daniel zamířil Toma do jedné z bočních ulic.

„Tady mají skvělé ryby,“ vedl Daniel Toma do jednoho podniku.

„Danieli, ráda tě vidím. Kohopak jsi nám to přivedl?“ zeptala se jich milá statná žena středních let s vlasy zlatými jako sláma a modrýma očima.

„Lotto, to je můj mladší bratr Tommy. Tommy, to je Lotta, nejlepší kuchařka široko daleko.“ Lotta se zasmála a praštila Daniela něžně po rameni.

„Ty lháři! Ale je pravda, že mám dneska výborné sledě. Od Björna.“

„No, tak jestli jsou od Björna, tak není co řešit. Dáme si je.“ Lotta odešla pro pokrmy.

„Zdá se, že sem chodíš často,“ oslovil Tommy bratra.

„Vcelku ano, přijde mi to tu nejpříjemnější a na oběd nejpraktičtější.“

„Cos dopoledne dělal?“ zajímal se Tom.

„To, co jindy.“ Lotta přinesla dva talíře, které před ně položila, vedle nich přidala každému po džbánku teplého nápoje. Tommy se podíval na Daniela, jestli bude pokračovat. „V mém ročníku se učíme tak, že dostaneme nějaké osudy a snažíme se je rozsoudit. Pak si svůj verdikt porovnáme s ostatními a pak s verdiktem, který k případu udělal soudce před námi. Hloupé je, že protože už tak dlouho nevíme, který rozsudek byl správně, musíme se dívat jen na velmi staré případy.“ Chvilku jedli.

„Počkej,“ vyhrkl Tom, když mu to celé došlo, „ale když tu žádný nápravce tak dlouho nefungoval, tak vy vůbec nevíte, kolik chybných soudů se za ta léta nasbíralo?“

Daniel zavrtěl hlavou: „Ne. Můžou jich být desítky ale taky tisíce.“

Tommy chvíli zaraženě seděl. „Nechápu to úplně. Nápravce tedy neřekne, jak zní správný soud?“

„Co jsem viděl na ukázkových případech, tak byla označena místa, kde byly chybně vzaty v potaz motivace zemřelého k nějakému činu, čímž došlo k chybnému spočtení rozsudku. Tohle musí poznat a zaznačit nápravce. Nicméně, znát váhu, kterou přisoudit jednotlivým činům, to je věcí soudců. Nápravce to vědět nemusí. On jenom musí najít místo nebo místa, kde došlo k omylu,“ trpělivě vysvětloval Daniel.

Tomovi svým klidem připomínal otce. Zato on začínal být už hodně frustrovaný: „Ale jak to může udělat? Je to přeci cizí život.“

„To nevím,“ pokrčil rameny Daniel, „jak jsem říkal, metody mají prý různé, ale nakonec to prostě každý nápravce nějak dokáže.“

Tommy se tvářil dost nedůvěřivě. „Dobře, a když to dostanete označené zpátky, tak pak se stane co?“ ujasňoval si Tommy další postup.

„Svolá se soudní konsilium a vynese se nový rozsudek.“

„A to už je dobře?“

Daniel se zasmál: „No, mělo by.“ Tomovi ta odpověď nepřišla moc uspokojivá.

„Proč tam vlastně ty chyby děláte? Nemůžete si to po sobě nějak kontrolovat?“

„Víš, kolik denně zemře lidí?“ zeptal se ho Daniel. „Samozřejmě se každý snaží chybu neudělat. Když si nějaký soudce není jistý, zeptá se dalšího na jeho názor. Všichni si tu navzájem pomáháme. Ale – prostě i anděl je jen člověk, a lidé nejsou neomylní. Tak se prostě chyba občas stane.“

„Pořád nechápu, proč to prostě obecně neřeší Bondadosa s Malévolem?“ mračil se Tom.

„Protože je to nezajímá. Pro ně je dobro a zlo dvojí obraz téhož. Oni jen namíchají nadání lidí a pak sledují, jak s nimi lidé naloží. Navíc se dívají na naše činy v širší souvislosti. Co je dobré pro jednoho, může být zlem pro druhého. Jak by oni pak určili, kdo má být potrestán, když jim jde o celkové skóre. Kromě toho mají k dobru a zlu pro nás jiný postoj. Pro ně je zásadní celkový pohled. Když zabiješ zvíře nebo rostlinu proto, aby ses nasytil. Je to dobré nebo zlé? Ty díky tomu přežiješ, takže bys řekl, že je to dobré, ale z pohledu té rostliny nebo zvířete, to je zlo. A to je přesně proč Bondadosa ani Malévolo nesoudí lidi ani anděly, protože pro ně má rostlina stejnou hodnotu, jako my. Proto soudy nad ostatními vykonáváme my šedí z našeho pohledu,“ pokrčil rameny Daniel a pokračoval, „toto jsou přeci hlavní premisy. Vážně by sis měl přečíst alespoň nejdůležitější mýty o stvoření světů. Ať nerosteš jako dříví v lese.“ Podíval se vážně Daniel na bratra. Pak se ale usmál a jelikož již dojedli, vyzval Toma k odchodu.

„Půjdeš zase do knihovny?“ zeptal se Toma, který přikývnul. „Dobře, vyzvednu tě tam, až skončím.“

„Jasné.“

Rozešli se na rohu náměstí. Daniel zamířil do Soudní čtvrti. Tommy šel pomalu směrem ke knihovně. Jakmile uviděl, že Daniel zašel do vstupní budovy, otočil se a vyrazil do města. Jednak si ho chtěl víc prohlédnout, jednak si potřeboval utřídit myšlenky.

Potloukal se ulicemi, díval se na staré, omšelé a zakouřené domy. Některé byly opuštěné, sem tam už z některého zbyly jen ruiny nebo prázdné místo, když majitel domu zemřel, aniž by někomu své sídlo odkázal. Neviděl žádné nové stavby, takže usoudil, že se zřejmě také nesmí budovat.

Tommy přemýšlel, jestli to je ten důvod, proč Daniel stále bydlí u otce, ačkoliv už dosáhl plnoletosti a mohl by si tedy postavit svůj dům.

Myslel na délku života andělů, která se neliší od lidského, a na to, že mnozí ze soudců prožili celý svůj život, aniž by se dozvěděli, jak dobře dokázali rozsoudit lidské osudy. Přemítal nad tím, jaký život asi prožili nápravci, kteří svůj osud nepřijali a jaký jejich rodiny. A uvažoval nad sebou a nad tím, co o něm říkal Abdul.

„Jsem to já? – Jsem skutečně nápravce? Ale jak bych jím mohl být? O souzení nic nevím. Dědiců je přeci spousta, proč bych to měl být zrovna já?“

Díval se na anděly kolem sebe, zdáli se být všichni milí. Několik se ho dokonce ptalo, jestli se neztratil a nepotřebuje pomoc. A přesto, ze všech měst na Kontinentu na něj toto působilo nejvíc smutně, dokonce i Severní Přístav mu připadal šťastnější.

„Každý nápravce na to nějak přijde,“ znělo mu v mysli, „počítá se s tím, že se to musí teprve naučit.“ Šla mu z toho hlava kolem. Nakonec se rozběhl, jako by mohl myšlenkám utéct.

Hnal se ulicemi s futrálem na zádech, co mu dech stačil, až doběhl na mořské pobřeží. Rozhlédl se na obě strany podél břehu. Zdejší pláž se lišila od té, kterou znal z jihu. Nebyl tu přístav, ani písčitá pláž, jen dlážděná cesta podél pobřeží a za ní malé i velké šedočerné kameny, které zadržovaly vlny, aby nezalily budovy na pobřeží.

Na východ od něho vybíhal do moře nevysoký mys. Tommy se na něho díval. „No ovšem, to je přeci Mys Rozloučení,“ došlo mu najednou. Rozběhl se směrem k němu.

Na začátku výběžku, tam, kde se napojoval na pevninu, stála kamenná brána zdobená vzorem propleteného hada. Prošel jí a pokračoval na sever po ose výběžku. Z hlavní cesty odbočovaly malé cestičky mezi plochými zbroušenými šedými balvany. Na skalách i krajích cest ležely různě staré květiny a zbytky svíček. Na konci pěšinek občas viděl truchlící anděly. Šel a hledal jednu z nich. Tu, na níž se kdysi vydali, když se šli rozloučit s matkou. Nedokázal ji však poznat. Hodně tenkrát plakal. Nakonec se rozhodl pro jednu odbočku, kde v nejbližším okolí nikdo nebyl. Došel až ke břehu moře. Vyndal si housle, doladil je a začal hrát.

Smyčec sklouzal po strunách a Tommy nevnímal, jak plyne čas, ani to, že za jeho tóny přišli i další truchlící, kteří jej slyšeli.  Rozliční andělé stáli a poslouchali jeho píseň. Neznámí, rozdílní, ale ve svém žalu, tak stejní.

Až po dlouhé době hraní cítil, že může píseň ukončit. Nechal sklesnout ruce s nástrojem a otevřel oči. Najednou ho kdosi uchopil kolem ramen. Mírně rozladěn se otočil. Uviděl však svého bratra, který stál vedle něho a díval se směrem do moře. Objali se.

Teprve teď si Tommy uvědomil, že už se velmi připozdilo a na východě se již zvedá noc. „Asi bychom měli letět,“ promluvil Tommy po chvilce. Daniel otřev si oči přikývl. Otočili se a Toma překvapilo, kolik za nimi stojí lidí. S otázkou se podíval na Daniela, co to znamená.

„To je dobré, jenom poslouchali,“ řekl mu ještě sevřeným hlasem. Odcházeli kolem nich, někteří plakali a někteří Tomovi i Danielovi podávali ruce.

Tommy si oddechl, když se přes ně konečně dostali ven. Těšilo ho hrát lidem, ale pro potěchu. Hrát jim ve smutku mu nebylo příjemné. Když prošli bránou na kraji mysu, tma je již skoro obklopila.

Daniel popadl Toma a vyletěli domů. Přistáli tentokrát kousek dál od domu. Oba potřebovali ještě krátkou procházku na to, aby se vzpamatovali.

„Jak jsi mě vlastně našel?“ zeptal se Tommy po cestě.

„Knihovník v knihovně mi řekl, kam jsi šel,“ odpověděl suše Daniel. Toma to zarazilo, ale mlčel.

Daniel zakroutil hlavou. „Hledal jsem tě všude možně, ty truhlo,“ ťuknul Daniel prstem Toma do čela, „nakonec mě napadlo, že bys mohl jít na mys a tam jsem zaslechl, jak hraješ. Takže jsem tě objevil, i když jsi přes ty lidi nebyl vidět. Taky jsi mi mohl nechat zprávu u knihovníka nebo vrátného, kam půjdeš.“

„Nevěděl jsem, jak dlouho tam jsem,“ řekl omluvně Tommy.

„To nic,“ mávnul rukou Daniel. Odmlčel se a dodal: „Také se mi po ní stýská.“ Tommy sklopil hlavu. Zbytek cesty ušli mlčky.

„No, kde se touláte?“ uvítala je Katy, když vstoupili do stavení. „Už jsme mysleli, že jsi Daniela nakazil nechozením domů.“

„Byli jsme ještě na mysu,“ odpověděl Daniel. Víc říkat nemusel.

Otec jim přinesl večeři, kterou jim schovali a Katy se zatím snažila rozveselit Toma. Vyptávala se ho, co dělal a viděl. „A co zítra? Poletíš znovu s Danielem?“ zeptala se bratra, když přešli do salonu.

„Proč ne, tamní knihovna je vskutku bezedným zdrojem vědomostí,“ odpověděl Tommy lehce, že to všichni vzali jako žert.

 

-------------------------------------------------------

[1] Více viz Apendix 2 – Severní Město