Drakobijci - Záhadná úmrtí (2. kapitola)

Zabili mi už tři prvotřídní koně,“ stěžoval si rančer William Donovan. „Vysáli z nich život, jako šťávu z pomeranče. Jsou seschlí a kosti jim vystupují skrze kůži, jako by pod nimi nic nebylo. A rozkládají se velice pomalu. Odolávají zubu času, brání se mu. Taky ztěžkly jako by se změnily v obrovské kameny.“

Jesse Kennedy zamyšleně poslouchal, ruce zaháknuté za revolverový opasek a oči modré jako hladina ledovcového jezera. Upřeně sledoval drobného mužíka s plešatou hlavou a kulatýma brýlemi před sebou. Vypadal spíše jako úředník, který stáda počítá a archivuje než jako rančer, který je krotí a žene na pastviny, načež je prodává na trzích. Zdání klame. Ti nejvíce nebezpeční lidé v celém Malosvětě se obvykle tváří jako neškodní, zamlklí či snad dokonce neschopní. Přimějí tak své protivníky, aby je podcenili, získávají tím důležitou výhodu. Obchody mnohdy bývají smrtonosnější než přestřelky. Drakobijce však nikdy nikdo nepodcení. Nás si lidé zaškatulkovali jako vrahouny, jako zákonem posvěcené bandity, jako šílence s divokou dračí krví, která jim zatemňuje rozum a vede je k záchvatům zuřivého běsnění.

„Potřeboval bych ta zvířata vidět,“ řekl Kennedy. „Kde jste je našli?“

„Ve stájích,“ vysoukal ze sebe rančer, zpocený od hlavy až k patě. Očividně mu bylo nepříjemné mluvit s Drakobijcem, nicméně momentálně jej potřeboval, a tak se snažil své pocity skrývat. Moc se mu to nedařilo. „Tedy, vlastně na pastvinách. První dvě ta bestie zadávila na pastvinách. Rozestavili jsme hlídky, ale nepomohlo to. Našla si cestu skrze ně. I za bílého dne. Chlapi to nechápali. Přísahali, že byli pozorní a že si nevšimli ničeho podezřelého. Tak jsme je odvedli do stájí a několik dní panoval klid. Pochopitelně i tam jsme je nechali strážit, jenomže když jsme za úsvitu otevřeli vrata, našli jsme další mrtvolu. Proto jsem vás nechal zavolat, ctěný pane, abyste tu záhadu vyřešil.“

„Nejsem ctěný pán, jsem Drakobijec. Mohu ta těla tedy vidět?“

Rančer potřásl hlavou. „To nepůjde, ctěn…pane Kennedy. Zakopali jsme je, pochopitelně. Netušili jsme, že je důležité ponechat je vytažené na čerstvém vzduchu.“

Jesse si zapálil cigaretu a zahleděl se ke stájím. Jakýsi honák do ní právě přiváděl šlachovitého koně, jiný zametal před vchodem, štětiny kartáče syčely jako klubko hadů. Vzadu v ohradě kovboj krotil divokého hoogartského čtvernožce, zpod kopyt vyletovaly menší kamínky i obláčky prachu. Dva jeho kolegové stáli na dřevěných bidlech a povzbuzovali ho slovy i občasným tleskáním. Slunce na západě zbarvovalo krajinu do oranžova, příjemná barva přetékala přes kopce a snažila se dosáhnout i do toho nejzapadlejšího koutu této části Sjednocené Konfederace.

Vedle stáje se nacházelo skladiště se zásobami, pící pro koně, municí, semeny k zasetí či nástroji ke správě ranče. Z druhé strany ji dělala společnost obdélníková budova sloužící jako ubytovna pro zaměstnance Donovanova ranče. Před ní stála trojnožka a na ní zavěšený zvonec, vedle něj se táhl do dáli jídelní stůl obklopený dvojicí stejně dlouhých lavic.

Jesse se zahleděl k příjezdové cestě, kterou lemovala alej rozkvetlých třešní a která v člověku vzbuzovala zdání, že se ocitl v nějaké romantické pohádce, takže co nevidět musí dorazit onen šťastný konec.

„Máte to tu vskutku líbezné, to musím uznat,“ řekl Kennedy, zatímco vyfoukl obláček dýmu. „Takové hravé. Barevné. A hlavně rozlehlé. Nevadí, že vám tu kouřím, že ne? Dobře. Nuže, vykopejte je, musím si je prohlédnout.“

Rančer vytřeštil oči. „Cože? To…to není možné.“

„Mít barevný ranč? Ale je. Tohle místo je toho zářným příkladem.“

„Ale ne!“ odsekl plešoun a zlostně mávl rukou, jako by odháněl neviditelnou mouchu. Jesseho smysl pro humor nijak neocenil. „Vykopat ty zdechliny. Vždyť já už si nepamatuju, kam jsme ty potvory odnesli. Přikázal jsem chlapům, aby to bylo co nejdál od ranče. Bál jsem se, aby tu ty prokleté bestie třeba nezačali strašit.“

„Mrtvola nikomu neublíží,“ opáčil Drakobijec. „Ledaže by se dostala do rukou člověka praktikujícího Nekromancii, ale takový Čarostřelec se neobjevil už celé desítky let, navíc je tahle dovednost zakázána jak ve Svobodných zemích, tak i ve zbytku Malosvěta.“

„Už se někdy stalo, že zákaz člověka odradil od spáchání zločinu?“ kontroval rančer a tentokrát trefil hřebík na hlavičku. „Pokud je to tak jednoduché, proč se prérie hemží bandity a psanci, když je jejich profese nelegální?“

Jesse se chytil do vlastní pasti. Lidé skutečně považovali zákony spíše za přítěž než podstatný prvek pro kvalitní život ve společnosti. Každé větší společenství potřebuje konkrétní pravidla, jinak se vymlátí mezi sebou, dokud nezůstane poslední živý člověk. Historie Malosvěta pamatuje spoustu příkladů, kdy se muži, ale i ženy rozhádali kvůli zdánlivě podřadným věcem a skončilo to vyhlazením celých vesnic, šikováním armád na horizontu, lektvary posilněnými zabijáky střílející po všem živém, ale také obchodníky, kteří se vždycky vyrojí doslova odnikud, aby si namastili kapsy na lidském utrpení. Smrt je totiž tragická věc, ale zároveň nejvýnosnější obchod pod sluncem. Teprve nedávno skončil konflikt zvaný Bratrská válka, ačkoliv probíhal mezi dvěma sousedícími zeměmi a nikoliv mezi vlastními občany. Technologicky silné, ale rozlohou malé Východní impérium se rozhodlo nárokovat si jeden z dvaceti států Sjednocené Konfederace a přestože vlastnilo několik pokrokových zbraní, vylámalo si zuby na Rudé kavalerii, neboť co té chybělo do techniky, to nahradila vysokými stavy. Impériu navíc scházel dostatek pohonných hmot, které většinově přivážela právě z Konfederace. Kouzelnické Svobodné země žádnými nalezišti této hmoty nedisponují a protilehlý Webard jich naopak nenašel tolik, aby tím pokryl vysoké nároky Impéria. Na hranicích to však i dvacet let po konci války stále vřelo a nebylo bezpečné se k nim přibližovat.

„Nezavolal jste mě, abychom spolu filozofovali o právu a pořádku,“ zahodil Kennedy špaček cigarety, aniž by se zeptal rančera na svolení. Ten při jeho neomaleném gestu zaskřípal zuby. „Jsem tu, abych vypátral tu bestii, díky níž vám řídne stádo koní. Poslyšte, jestli se máme pohnout z místa, musím ta zvířata vidět. Podobným způsobem zabíjejí asi tři nestvůry, potřebuju zjistit, která z nich se ochomýtá kolem vašeho ranče.“

Rančer zblednul. Představa, že těch potvor, které mají zálusk na jeho zvířata, by mohlo být více, mu vyhnala barvu z tváře. Vzpamatoval se však obdivuhodně rychle. Ostatně, řídil tohle hovězí království už přes deset let, a kdyby se nechal zaskočit každou patálií, jež se mu připlete pod nohy, už dávno by ho semlela konkurence a on by odcestoval za prací v některém z velkých měst na severu. Byl zvyklý před problémy neuhýbat, spíše se jim zahleděl do tváře a přinutil je odkráčet pryč a najít si někoho slabšího než je on. S monstry se však prozatím nesetkal, alespoň tedy ne při řízení ranče.

„Davide!“ houkl na kovboje, který zrovna procházel kolem ranče. „Kdo zakopával mrtvoly těch koní?“

„Frederickson, pane,“ odvětil kovboj, stahující si z rukou žluté rukavice. „A spolu s ním Barker, Green a Smith. Teda, trvalo jim celé hodiny, než je vůbec naložili na vůz. Vážili snad tunu. Jako by po smrti ještě něco přibrali.“

„Řekl bych, že už mám určitou představu,“ zamumlal Jesse, tak aby ho nikdo neslyšel. Poté se obrátil k plešounovi. „Můžou mě ti chlapi doprovodit?“

„Všichni čtyři?“ znejistěl rančer. „Víte, do setmění sice zbývají tak dvě hodiny, přesto je třeba dokončit spoustu práce. Nemůžu si dovolit postrádat čtyři kovboje.“

„Stačí jeden z nich.“

Rančer si povzdechl. „Dám vám Barkera. Ten je z nich nejméně zdatný. Skoro mám pocit, že je tak trochu líný a snaží se z práce vyvléct. Vsadím se, že navrhl ostatním, že by ty koně mohli shodit z útesu a nezdržovat se kopáním. Jednou jsem ho našel, jak spí na seně místo, aby uklízel ve stáji. Kovbojové jsou v tomto kraji bohužel nedostatkovým zbožím, a tak ho prozatím nemohu vyhodit. Když mi ale na pár hodin zmizí z očí, alespoň nebude kazit ostatní hochy těmi svými zlomyslnými nápady.“

 

***

 

Jedson Barker nezavřel klapačku a Jessemu začal brzy lézt na nervy. Drakobijec se potřeboval soustředit, vnímat zvuky okolí, snažil se v šumu listí rozeznat melodii, která do něj nezapadala, nutil svůj bystrý zrak objevit stopu, kterou ostatní přehlédli nebo vodítko, o němž nevěděli, že ho mají hledat. V žilách mu kolovala dračí krev, předurčujícího k tomuto zvláštnímu druhu řemesl. Díky ní vlastnil Šestý smysl – schopnost vnímat nejrůznější podněty silněji než obyčejní smrtelníci. Aby ho však mohl využít, musel se maximálně soustředit. Jakékoliv rozptýlení, příliš velký objem nervozity, únava či vyčerpání toto spojení přerušovalo. Potřeboval tedy zastavit ten příval řečí, který se hrnul z Barkerových úst jako voda z proražené přehrady.

„Toho dne jsem vyhrál tři sta dvacet Zennarů,“ chlubil se zrovna svým vítězstvím v ruletě. „Říkám vám, pane Kennedy, jsem hotový mistr v obírání lidí o peníze. I když je pravda, že jsem si pomohl takovým menším trikem. Neřeknete to nikomu, když vám ho prozradím?“

„Neřeknu, protože mě to nezajímá,“ odsekl Jesse a rozhodl se ubalit si další cigaretu. Ocenil bych trik, který způsobí hluchotu vůči tvém otravnému hlasu.

Barker však jeho ironickou narážku ignoroval. Nahnul se v sedle blíž ke Drakobijci a zašeptal:

„Pomazal jsem okýnka rulety Sullivanovým olejem. Znáte ho, pane Kennedy?“

„Jak by ne.“

Jedson usoudil, že by bylo dobré Drakobijce i tak poučit. „Je to kouzelná voda, která dokáže probudit v magických nerostech či jiných předmětech čarovnou moc, případně se používá jako přísada do lektvarů nebo jako životabudič magických kamenů zvaných Schránky. Tak jsem si ho obstaral na Trhu, protože ta herna se nacházela ve státu Maylow a tam je všechno nadpřirozené zakázané. Díky oleji a kuličce ze speciálního materiálu mi padala taková čísla, která jsem potřeboval. Všechno tohle jsem si přečetl v jedné zvláštní knížce při návštěvě jednoho stejně zvláštního knihkupectví v Johnstownu. Znáte Johnstown, pane Kennedy?“

„Opravdu si myslíte, že ve Sjednocené Konfederaci žije člověk, který nezná naše hlavní město?“

Kennedy pojal podezření, že si Barker vymýšlí, aby upoutal jeho pozornost. Jelikož neměl příliš zajímavý život, musel si ho náležitě přikrášlit. Většina lidí se domnívala, že cesta Drakobijce je plná dobrodružství, hrdinských činů, odvážných kousků a získávání trofejí, ve skutečnosti je to stezka lemovaná utrpením, bolestí, sebezapřením, potlačování vlastních tužeb a snů. Je dlážděná především nesvobodou a nemožností se rozhodnout dle vlastního uvážení. Redlandský řád Drakobijců dělil lidi na dvě poloviny. Jedna je zarytě nenáviděla, dštila vůči nim síru, pomlouvala je a poštvávala proti nim zbytek lidu, ta druhá sice využívala jejich služeb, ale nijak to na veřejnosti nezmiňovala a objednávala si je pomocí dopisů či telegramů. Někde mezi nimi se nacházelo promile lidí, kteří nespadali nikam; bavili se s Drakobijci bez předsudků nebo se štítivostí člověka, který se bojí jedovatého pavouka. Barker patřil do této nepočetné družiny, což bylo v tomto případě ke škodě. Hezké holky si zakrývají oči, když projíždím kolem, ale užvaněný a nabubřelý náfuka se snaží na mě zapůsobit. Jak komické.

„Johnstown je naším hlavním městem?“ zazubil se Barker. Jeho vtip se minul účinkem. Opět. Nebo to tentokrát nebyl žert a ten hoch skutečně neví, kde sídlí vláda tří Guvernérů? „Samozřejmě si dělám legraci. Vím, že je. To neví jenom úplný idiot, a to já teda rozhodně nejsem. Chodil jsem totiž do školy. Sice jen dva roky, ale za tu dobu jsem se naučil číst, psát a počítat, znám kousek historie naší země a vyjmenuju vám tři nejvyšší konfederační hory.“

„Je to ještě daleko?“ vpadl mu Drakobijec do řeči. Kdyby to neudělal, nikdy by nepřerušil tu průtrž slov pršící z mladíkových úst.

„Vidíte ten smrk támhle u té skály?“ ukazoval Jedson horlivě prstem. Kennedy musel přimhouřit oči, neboť slunce se stihlo ještě více schovat za obzor, než když ho oslňovalo na verandě honosného ranče.

„Jo, něco zeleného tam vidím,“ přitakal Jesse. „Tam to je?“

„Ne, tam uhneme doleva, objedeme tu skálu a za ní stojí tři kříže ve tvaru koňských hlav. To byl Fredericksonův nápad, projevit jim takovouto úctu. O ty koně se staral především on. Je to Hítr, pochází z jihu, mluví divným přízvukem a věří, že zvířata v sobě obsahují duše pradávných bohů, a tak bychom jim měli projevovat náležitou úctu. Taková pitomost! Jsou to přízemní a zabednění lidé, tihle Hítři. Z pálícího slunce jim šplouchá na maják.“

Kennedy usoudil, že nemá smysl cokoliv říkat. Snažil se proto Barkerovy samozápaly vnímat jako přirozenou součást okolní přírody, jako takový hlasitější šum větru nebo hýkání osla. No, vlastně nejsem tak daleko od pravdy. On je to doopravdy osel. A taky opice. Krákorající vrána. Od každého trochu.

Cesta ke skále byla útrpná a stejně namáhavá jako by člověk projížděl údolím Ohně, kde ze země stoupal horký vzduch a jindy zase extrémně hořlavé plyny. A když se potkaly, aby se vzájemně políbily, do vzduchu vyšlehl oheň tak vysoký, že by mu záviděla i kavaleristická strážní věž. Jesse se přistihl při škodolibé myšlence, že by mu ani za mák nevadilo, kdyby do tohohle žhavého proudu strčil Barker jazyk a osmažil si ho v něm. Jedson však byl natolik neodbytný, že by si nejspíše vystačil i s huhláním.

„Tak tady to je, pane Kennedy,“ kývl mladík hlavou směrem ke třem křížům zabodnutým do země v řadě vedle sebe.

Když Jesse spočinul zrakem na hrobech, pomyslel si, že nic ošklivějšího ještě neviděl. Jestli se Frederickson pokusil z klacků vyřezat koňské hlavy, pak to vypadalo spíše jako boule se sosáky a čtvernožcům se to vůbec nepodobalo.

Drakobijec přivedl koně k nedaleké jedli s větvemi roztaženými a korunou připomínající dívčí sukénku, uvázal k němu své vlastní zvíře a požádal Barkera, aby mu pomohl s kopáním. Ten s sebou vezl dvě lopaty, jednu hodil Jessemu a poté si otřel pot, jež se mu ve světle slunce perlil na čele.

„Musíme je vyhrabávat všechny tři?“ zpochybňoval Jedson Drakobijcovi úmysly. „Za chvíli padne tma a jestli tu řádí nějaká bestie, neměli bychom se tu zbytečně zdržovat, aby si na nás neudělala zálusk.“

„Snad se nebojíš?“ vychutnal si Kennedy svou chvilkovou převahu. „Ty, které jsi údajně bojoval s říčními ďasy při plavbě parníkem. Monstrum zaměřující se pouze na zvířata by ti přece nemělo činit sebemenší potíže.“

„Taky že ne,“ holedbal se Jedson. Narovnal se a předstíral, že ho náhle zaplavila bezbřehá odvaha. „Jezdit po setmění je však nebezpečné i z jiných důvodů. Tenhle kraj je sice na indiány skoupý, žádní tu nepobíhají, ale občas se objeví tlupa zlodějů koní a proti tuctu ostrostřelců bychom měli jen málo šancí. Koně by navíc mohli špatně šlápnout, zlomit si nohu a vyhodit nás ze sedla. Co bychom dělali pak?“

„Počkali do rána,“ odbyl ho Kennedy. „Když mi pomůžeš, budeme to mít rychleji za sebou. A neměj strach, všechny tři vyhrabávat nemusíme. Jeden postačí.“

Drakobijec se pustil do práce a Jedson se neochotně přidal. Rančer měl pravdu. K práci se příliš nemá, mnohem raději o ní mluví nebo ji pozoruje. Párkrát zabodl lopatu do země, odhodil hromádku hlíny, načež se opřel o násadu a zaujatě si Kennedyho prohlížel. Ten si vypomáhal Šestým smyslem, neboť odtušil, že Jedson mu příliš nepomůže a on nehodlal ztrácet čas doprošováním se.

„Víte, že jsem si vás představoval úplně jinak?“ prohodil Barker po chvíli. „Ve městě se povídá, že prý ta dračí krev, která vám koluje v žilách je jen pověra. Prý vás odebírají od rodičů v útlém věku, protože vás posedli démoni a ti ve vašem těle zůstávají až do smrti. Jste šílení a tváře máte zkřivené temnou mocí. Vy ale vypadáte jako docela obyčejný chlap. Rád bych s vámi zašel na panáka whisky, kdybyste nebyl proti.“

Jesseho zvládlo vyděsit máloco, ale představa, že by seděl u jednoho stolu s mladíkem, který by dovedl vymluvit díru do hlavy i Siréně, způsobila, že mu po těle proběhly stovky ledových nožiček. Zarazil se, ztuhnul a rychle se snažil vymyslet přijatelnou výmluvu.

„Hele, já mám spoustu práce a ty ostatně taky. Rančer říkal, že jste ve skluzu. Já jsem navíc svázaný Redlandským kodexem a rozkazy vrchního velení. Věnujme se proto každý své vlastní práci a zachovejme si profesionální odstup.“

„Cože to?“

„Profesionální odstup. Vezmi si zase tu lopatu a kopej!“

Nejradši bych tě zakopal do toho hrobu místo toho ubohého zvířete. Kennedy si na chvíli představil, že by se tak stalo. V té zlé myšlence sice Barker ležel šest stop pod zemí, ale hlína se přesto vlnila pohybem jeho úst a mezi kamínky probublávalo jeho huhlání. Toho by nezastavila ani rána bleskem. Jen by se otřepal a považoval by to za Stvořitelovo požehnání.

Barker se připojil ke kopajícímu Drakobijci, zatímco oranžová záře zeslábla a obloha ztemněla nastávající nocí. Barker zvládl na chvíli zavřít zobák a nemluvit. Jesse blahořečil všem svatým za minutu ticha, přerušovanou pouze pronikavým voláním orla horského, stížností větru a škrábání lopaty o hlínu.

Když pak Jedsonova lopata narazila na něco tvrdého a sklouzla po tom, zavýskl jako dítě, které nalezlo dlouho pohřešovanou hračku.

„Hele, tady je ta zkamenělá mrška!“

Drakobijec se zarazil, když si všiml zaoblené koňské hlavy a jal se odhrabávat z něj zbytek hlíny rychlostí blesku. Barker opět přestal pracovat a pouze Kennedyho upřeně sledoval. Nechápal, proč mladého člena redlandského pistolnického řádu, posedl takový amok a hrabe se v zemi jako veverka snažící se nalézt ztracený žalud.

Drakobijec měl ke spěchu důvod.

Všiml si totiž podivně zkrouceného jazyka, bílých očí a rozemletých zubů. Původně se domníval, že se kolem ranče plíží Krvesaj, který si občas smlsne na prakticky bezbranných zvířatech, jenomže ten upřednostňuje lidskou krev, takže tahle varianta se mu nezdála moc pravděpodobná. Krvesajovi tesáky však zanechávají typický obtisk zubů na kůži a také nezabrání rozkladu těla, pouze ho o několik hodin pozdrží. Koňská kůže byla netknutá a odmítala se podrobit působení času a návratu v prach, z něhož zvíře vzešlo.

Krvesaj tedy nepřipadal v úvahu. Ochromit člověka či zvíře zvládl ještě Bělovous, jenomže ten se vyskytoval pouze v severozápadním cípu Sjednocené Konfederace, kde převládalo chladnější počasí, neboť tahle žhavá výheň by z něj vysála život rychleji než ze zabitých čtvernožců. Žabí muž pak žil převážně v močálech, občas ještě v hlubokých, studených řekách a nevzdaloval se dál než půl míle od svého podvodního hnízda. Svou kořist zpravidla utopil, načež ji vyvrhl zpět na břeh, ztuhlou a s podobnými projevy jako u vyhrabaného zvířete. Potíž však spočívala v tom, že mrtvoly obvykle pokrýval jakýsi podivný sliz, byly vlhké, kluzké a mazlavé. A taky si málokdy vybíral za své cíle takováto velká zvířata. Zaměřoval se spíše na neopatrné tuláky, trampy nocující na březích nebo kovboje brodící se přes vodu. Kůň byl suchý, jako by byl vycpaný a tvrdý, jako by mu někdo do těla nakladl kupu kamení.

Zato Stymhagger by zvládl svou oběť znehybnit, vysát z ní život pomocí malého chapadla, které měl místo tlamy, a zároveň jim změnit oči v bílé důlky, rozmělnit jejich zuby a zkroutit jazyk. Všechno ukazovalo právě na řádění tohoto dvoumetrového tvora. Stymhaggerova loviště ležela po celé délce Sjednocené Konfederace, ale ve státě Brannigan byli spíše vzácností. I tak se občas někde objevil, udeřil a zase zmizel. Jednalo se o potulné netvory, jakési ohavné poutníky, neustále měnící místo svého pobytu, a tak jsou těžko k dopadení. Málokdy udeřili na tom samém místě vícekrát. Pokud tak učinili, muselo to být kvůli nesnesitelnému hladovění.

Zádrhelů se Stymhaggerem však bylo více.

Z devadesáti procent tvořili jeho jídelníček lidé. Obsahovali totiž více životní síly nezbytné pro jeho přežití. Jednalo se o bystrého tvora, který sice nedosahoval úrovně člověčího rozumu, přesto se jim lstivostí a vypočítavostí někdy zvládl vyrovnat. Zdržoval se převážně ve skalních průsmycích, průrvách či roklích, s oblibou přepadal nic netušící oběti ze zálohy, k lidským obydlím se přibližoval málokdy. Až moc dobře si uvědomoval hrozbu, kterou představovali moderní ručnice pro jeho vláčné tělo. I když sám vlastnil silnou mentální zbraň, znehybnit dokázal nanejvýš dva lidi zároveň. Kdyby ho kovbojové a pistolníci obklíčili, neubránil by se. Obvykle farmy, ranče, usedlosti či stanice sledoval z dálky, snažil se vypozorovat vzorce chování jejích obyvatel a poté je vlákal do oblasti, kterou znal lépe než špičku vlastního ocasu.

Drakobijec nadále ohledával mrtvolu, doufajíce, že nalezne něco, co rozptýlí jeho domněnky o řádění tohoto nebezpečného netvora. Vše však nasvědčovalo tomu, že jeho odhad je správný.

„Už víte, kdo to udělal?“ zaslechl za svými zády Jedsonův změněný hlas. Nyní už nezněl tak rozverně, spíš opatrně až číhavě. Jako hlas někoho, kdo očekává konkrétní odpověď a pokud ji obdrží, zareaguje podle předem připraveného scénáře.

Drakobijec vyvolal svůj Šestý smysl, napnul ho jako strunu od kytary. Potřeboval být ve střehu. Snažil se však nedat najevo, že si té změny všimnul a dál předstíral plnou zaujatost ohledáváním mrtvoly.

Dlaní čistil ztuhlou zvířecí srst od nánosů hlíny, když narazil na něco, co by u koně z jakéhokoliv chovu nečekal. Podivnou hmotu magického charakteru; sloučeninu, jež se používala jako návnada pro vylákání netvorů z doupat na předem určená místa. Jesse ji moc dobře znal. Malou ampuli s podobným lektvarem vozil v sedlové brašně. Jeho fialový odstín, hrudkovitou formu a typický zápach by si nespletl ani kdyby ji někdo přimíchal do týden staré žumpy. Rázem se přítomnost prchlivého, ale krvelačného Stymhaggera skvěle vysvětlovala. Ztracený střípek zapadl do mozaiky a ta tak byla kompletní. Někdo to na rančera narafičil. Chtěl mu uškodit, způsobit ztrátu. Ale proč? Z jakého důvodu? Kvůli osobní zášti, z vendety, z pomsty? Nebo kvůli vlivu? Někdo touží po tomhle ranči a Donovan mu ho odmítá prodat? Pátrání po netvorovi se tak změnilo ve smrtonosnou hru o život. Hru bez pravidel; partyzánskou válku se snahou oslabit Williama Donovana natolik, aby se změnil v umírající zvíře, kterému posléze zasadí poslední ránu. Stačí jeden chybný krok a lávka, na které stojí, se prolomí a Jesse se zřítí do propasti. Pokud se dostal do středu boje o moc mezi dvěma konkurenčními ranči, pak by měl rychle vycouvat a přenechat tuhle práci někomu jinému. Nechci se dostat do maléru. Co zmůže jeden Drakobijec proti armádě profesionálních pistolníků? Co když si do přestřelky přizvou magii? Stačí pár Amuletů a lektvarů, aby se obyčejný souboj změnil v krvavý masakr plný vyhřezlých vnitřnosti, kusů těl a vírů, které rozcupují každého, kdo se k nim přiblíží na deset yardů.

Boje mezi ranči o území, vliv či trh nebyly ničím neobvyklým. Soupeřili mezi sebou pomocí různých metod – přeplácení kovbojů, ničení pověsti, magických pastí, matení smyslů, Iluzí, ale i pomocí vražd, únosů, vydírání, pálení stodol a jiných provokací. Tyto půtky se však málokdy omezovaly jen na soupeřící strany. Obvykle se rozšířily do celého kraje a vtáhly do nich nevinné obyvatelstvo. Nejenže nikdo nevyhrál, ještě po bojích zůstala zpustošená, neúrodná a neobyvatelná země. Magie se nedala spoutat a vsadit za mříže, jakmile přestane sloužit svému účelu. Jakmile ji člověk jednou vypustí z láhve, musí počítat s tím, že se z plna hrdla nadechne čerstvého vzduchu a že jí ten pocit svobody zachutná.

Drakobijec ještě jednou přejel prsty po mazlavé hmotě a snažil se vybavit si, z čeho se skládá. Pochopitelně recepty na přípravu jednotlivých lektvarů neznal, věděl však, že jedna přísada je pro všechny společná. Sullivanův olej. A tenhle mladík tvrdil, že už s ním v minulosti pracoval a věděl tedy, jak ho použít. Za předpokladu, že nelhal. Ta jeho opatrná otázka však prozradila, že něco tají. Co konkrétně víš, hochu, a nechceš mi to říct?

Kennedy si uvědomil, že je pozdě vycouvat. Nemohl. Nešlo to. Drakobijci měli sloužit všem lidem v nouzi a rančer se právě v takové svízelné situaci ocitl. Zpočátku se činnost řádu omezovala pouze na vyhánění či likvidaci monster všeho druhu, ale když si Guvernéři uvědomili, že se jedná o vysoce kvalifikovanou útočnou sílu, rozšířili jejich působnost i na chytání banditů, lov indiánů či jiné vymáhání práva a pořádku.

Jesse by se měl správně vrátit do města, napsat Perogram do Redlandu a nechat si schválit další postup. Odtušil však, že by si velení vyžádalo další informace, a tak se rozhodl je rovnou získat.

„Má pan Donovan nějaké nepřátele, Jedsone?“ zeptal se napřímo. Nemělo smysl ztrácet čas kudrlinkami. Nejlepší je vždycky zjistit, na čem je a zač ta situace stojí.

Barkerova reakce ho však překvapila.

Typické cvaknutí kohoutku revolveru už slyšel za svůj život tolikrát, že by si ho nespletl s žádným jiným zvukem v Malosvětě.