Rýha v diamantu- ukázka č. 2

                                  Rýha v diamantu, ukázka č. 2

 

Konečně! Konečně ty nejsilnější reflektory, které kromě prudkého, oslnivého světla, dráždícího oči, produkovaly téměř nesnesitelné vedro, takže v nicotném televizním studiu bylo na padnutí, osleply.

„Tak panstvo, končíme!“ ozval se ještě jednou, snad naposled, nepříjemně řezavý hlas; režisér pořadu nazvaného „Hudební studio M“, v té době dost populárního, se otočil k malému podiu, kde sedmičlenná kapela začínala balit za pomoci zvukaře své nástroje, „děkuji účinkujícím, a taky vám.“ upřel na okamžik poněkud nepřítomný, notně přeslazený a profesionálně neupřímným úsměvem vyšperkovaný pohled do publika.

Jindrovi se ten chlap z duše protivil, ačkoli, to musel uznat, v tom bylo hodně osobního. Ostatně nápad, vzít si na natáčení koncertu folkové kapely lesnickou uniformu (nosil ji teď prakticky pořád a byl na ni náležitě hrdý), se ukázal být hodně pošetilým, a tak si za problémy tím vzniklé mohl vlastně sám.

Přestože už cestou do Prahy začal mít určité pochybnosti stran svého rozhodnutí, plně si pochybení uvědomil až na chodbě před studiem, kde v záplavě barevných triček a svetrů působil, řečeno s notnou dávkou taktu, značně neotřele.

Pohledy ulpívající na něm ze všech stran, se rozhodl ignorovat. Marně. Nebýt to právě tahle kapela, na kterou se tolik těšil, mávly by nejspíš zelené šosy jeho sáčka všem těm čumilům už dávno mezi dveřmi na rozloučenou.

Takhle tu stál poněkud stranou ostatních, s předstíraným zájmem studoval vývěsku protipožárních předpisů a mimoděk vnímal ten mix nevěřícího údivu, překvapení i škodolibé radosti.

S určitým povděkem a lehkým zadostiučiněním zaznamenal v budoucím publiku jeden naprosto nepadnoucí oblek neuvěřitelné a nedefinovatelné pastelové barvy a – světe, div se, – i jednu uniformu. Co na tom, že vojenskou; stejnokroj, jako stejnokroj utěšoval se, ovšem pouze do chvíle, než zjistil, že přítomní na vykuleného vojáčka základní služby hledí spíš s chápavým soucitem – i tohle znal ze svých nedávných vojenských časů.

Konec konců, uvědomoval si, co jiného tomu klukovi zbývá, nechce-li riskovat malér; chození v civilu během prezenční služby, bylo přísně postihováno.

A pak se náhle všechen zájem okolo stojících přelil jiným směrem. Oprýskané dveře studia se totiž pootevřely a do hloučku čekajících vklouzl mladík v džínách a svetru, s krátkým a poněkud řídkým plnovousem, představil se jako asistent režie a počal překotně organizovat věci příští.

Nejdřív nespokojené hlučící skupince vysvětlil, že na skutečnosti, kdo kdy přišel, nezáleží a jedině on teď rozesadí obecenstvo podle určitých pravidel, která blíže nespecifikoval. Poté rozevřel obě křídla dveří, počal diváky postupně pouštět dovnitř a zároveň je dirigoval na místa, která jim přidělil.

Pozornějšímu pozorovateli nemohlo ovšem uniknout, že do prvních řad pod mladíkovým vedením usedají především oku lahodící dívky, či mladí muži. I vojáček měl to štěstí, ale v jeho případě to Jindra přisuzoval spíš jeho současnému stavu.

Sám se ovšem nikam nehrnul, protože jaksi podvědomě očekával problémy ve chvíli, kdy na něj přijde řada a tenhle pocit se proměnil téměř v jistotu, jakmile bylo pastelové kvádro nemilosrdně odesláno do jednoho z nejzazších koutů studia.

Mělo však být ještě hůř.

Stačilo jen vkročit dovnitř a: „Rejžo,“ zahulákal asistent a samozvaný rozhodčí, sotva spočinul na Jindrovi pohledem a několikrát ho nevěřícně přejel zrakem od hlavy až k patě, „tady toho zeleného pána si asi budete muset usadit sám! Tedy něco takovýho jsem ještě neviděl,“ dodal s ironickým úšklebkem.

Celá společnost, rozrostlá teď už i o štáb a účinkující, ladící na podiu své nástroje, přijala s povděkem právě začínající druhé kolo trapnosti, ve kterém hrál opět hlavní roli ten vyčouhlý „mysliveček, v kamizolce zelený“.

Nastal čas začít uvažovat o ústupu.

Jindra se napůl otočil ven z místnosti, ale jen proto, aby se přesvědčil o bezvýchodnosti své situace.

Ležérně opřená pravým ramenem o veřeje, stála totiž za ním mladá žena, jejíž krásný obličej, usmívající se v té době z kdejakého plakátu, společenského časopisu, přebalu elpíčka, či dokonce televizní obrazovky, okamžitě poznal. Nová, vycházející hvězda na poli populární hudby, kytarová virtuoska, která se teprve nedávno vrátila ze studií v Paříži a jejíž první dlouhohrající deska „Zamilovaná“ teď dobývala přední příčky hitparád.

Jindrovi imponovala nejen svým vzhledem, ale také příjemně posazeným, lehounce zastřeným hlasem a virtuózní hrou na kytaru.

V úsměvu, jakým se prezentovala zde, nebyla však – kupodivu – ani stopa po výsměchu, který Jindra ještě před okamžikem četl ve většině ostatních tváří. Naopak, za tím temně oříškovým pohledem cítil něco jako podporu, nebo snad účast. Ohromeně zíral několik vteřin do jejích očí a pak se nepřítomně obrátil zpět.

Asistent zpěvačku poznal rovněž, ale na rozdíl od Jindry na něj její přítomnost neudělala zvláštní dojem. Ostatně, takových tváří už viděl…

Jen poněkud strnule ukročil stranou a ve zvoucím gestu pokynul paží: „Račte, slečno!“

Dívka krátce, ale rázně zavrtěla hlavou, až se nápadné a pro její tehdejší vzhled tak typické náušnice bláznivě rozkývaly a na okamžik Jindrovi, bůhvíproč, připomněly Heleniny culíky z dětských let.

„Ne, díky,“ pravila odměřeně a přívětivý úsměv častující před chvílí Jindru, jí jako mávnutím proutku zmizel z tváře, „točím vedle ve dvojce. Jdu právě kolem a nemohla jsem neslyšet vaši předposlední větu. A to mě tedy fakt zaujalo,“ - Jindra se začínal znovu utápět v trapnosti, ovšem jen do chvíle, než zaznamenal dovětek – „to takhle jednáte s každým?“

Pokud na osloveného její otázka zapůsobila, nedal to na sobě nikterak znát, dokonce se nadechoval, aby té „hvězdičce“ pádně odpověděl, ale: „Tak co se tady děje?“ právě dorazil režisér a svým řezavým hlasem v mžiku ovládl pole. Podstatnou část rozhovoru zaslechl, zbytek si pak bleskově domyslel a promyslel. Byl zvyklý jednat s lidmi, řídit je, říkat jim nepříjemné věci i řešit jejich spory. Rychle a s konečnou platností. A především rád hrál první housle.

„Slečna jistě dovolí,“ převzal okamžitě iniciativu, „a pochopí, že nás tlačí čas,“ pronesl se znatelným despektem, „sama to coby profesionálka dobře zná a ví, že kdybychom se tady utápěli v samých komplimentech, nic bychom neudělali.“

Po celou dobu na dívku prakticky nepohlédl, a nakonec se k ní otočil napůl zády, jako by jí dával najevo, že tímto považuje tu záležitost za vyřízenou.

„Ták a teď tady pána,“ pohlédl na Jindru, „hm, ano,“ přiložil si přemýšlivě ukazováček pravé ruky na ústa, palcem si podepřel bradu a na okamžik se odmlčel.

„Tak nic, no,“ ozval se za Jindrou ještě jednou zpěvaččin příjemný hlas, „tady, asi se slušností člověk nepochodí!“

Na okamžik děvče položilo ruku s elegantními, štíhlými prsty Jindrovi na rameno: „Nic si z toho nedělejte! Pokud chcete, máte u mě volňáska na můj recitál,“ usmála se ještě povzbudivě.

Nadechl se: „Moc děku…“

„Ano, ano,“ procitnul náhle ze zamyšlení režisér, „to tady pán jistě ocení a někdy v budoucnu rád využije, že? Ale teď vám, slečno, poděkujeme za hezké gesto a vrátíme se k práci. Tahle vsuvka nás už stála spoustu času!“

Poslední věta patřila prázdným veřejím, ve kterých děvče zmizelo.

Jindra měl tisíc chutí udělat totéž, ale to už ho režisér držel pevně za obě ramena: „Tak, mladíku, vy si teď pěkně sundáte to sáčko a kravatu, ták – no vidíte, to už je mnohem lepší – a sednete si támhle dozadu. To místo je pro chlapa vašeho vzrůstu, jako dělané! Tam,“ vykázal mu velitelským gestem sedadlo v poslední řadě, hned vedle pastelového kvádra.

Jindra, vnímající rozradostněné pohledy publika, teď obzvlášť nelitujícího vynaložených prostředků, a považujícího právě skončenou scénku za jakýsi bonus k očekávanému vystoupení, se cítil hrozně. Kdyby však zaznamenal pokyny, kterými režisér počastoval štáb, sotva dorazil zpět k podiu: („Pánové, ty dva kašpary vzadu nechci vidět na jediném záběru! Rozumíme si, doufám!“ střelil ještě pohledem po hlavním kameramanovi. Ten, aniž by zvedl oči od monitoru, pohodil hlavou: „Hm!“) bylo by mu ještě hůř.

Takhle se po chvíli uklidnil, rozepnul si horní knoflík u košile a pohodlně se uvelebil.

Poslední řada mu vyhovovala; nebyl tady tolik na očích, a tak se zvědavé a poťouchlé obličeje od něj postupně odvrátily.

Na rozdíl od souseda, vynikajícího kromě neskutečného obleku i značně podprůměrnou postavou, měl, díky svým centimetrům, báječný přehled.

Na okamžik mu hlavou proletěla vzpomínka na doby, kdy svým vzrůstem mohl směle konkurovat muži po své levici, i pocity, jaké při tom tenkrát prožíval, včetně strachu, že to tak zůstane napořád.

Nezůstalo, uvědomil si slastně a s poněkud škodolibou radostí natáhl své předlouhé nohy ostentativně před sebe, zavrtal se hlouběji do křesílka a s potěšením zaznamenal zleva cosi jako závistivý pohled. Roztržitě se ještě na jeho majitele usmál a pak už stočil svůj zrak k jevišti.