Rýha v diamantu- ukázka č. 3

                                   

 

                                    Rýha v diamantu ukázka č. 3

 

Právě včas.

Režisér udílel poslední pokyny účinkujícím i publiku a pak, nakonec: „Tak pozor, panstvo, začínáme!“ odstartoval představení.

Následující hodinu a půl, prožíval Jindra cosi jako euforii. Vnímal krásné melodie, svižné i tklivé, bouřící krev i vhánějící slzy do očí, obdivoval úžasné, skvěle se doplňující a báječně souznící vokály, žasl nad virtuózním projevem obou kytaristů, bratrů známých z písniček snad od každého táborového ohně i s dávkou závisti naslouchal dokonalým textům. Sám už párkrát zkusil „něco napsat“- na cizí melodii, ovšem. Vyšly mu z toho dvě, tři písničky, které byl ochoten zlostně nezmuchlat a nezahodit do koše. Jednu z nich dokonce považoval za „docela dobrou“, ovšem jen do chvíle, kdy společnost, které s velkým sebezapřením své „dílo“ prezentoval, na jeho výtvor nijak nereagovala.

Věděl proto, jak těžké je napsat nějaký text a zmíněná závist se rychle měnila v lítost a něco jako pocit nespravedlnosti, proč právě jemu není shůry dáno.

Nejvíc však, nemohl si pomoci, takový už prostě byl, ho zaujaly dvě příslušnice něžného pohlaví, takto jediný ženský element v účinkující kapele.

Obě byly krásné, přitažlivé, a přesto se sobě podobaly jako voda a oheň.

První, o níž věděl, že je manželkou vedoucího skupiny, byla jako ta voda, voděnka, lehce plynoucí stinným údolím, tajemně stojící v zadumaných tůních či rozverně poskakující, když se jí do cesty postaví kamenité dno, svými kapkami osvěžující okolní ovzduší i tělo znaveného poutníka a nabízející chladivý a úlevný doušek žíznivým, rozpraskaným rtům.

Druhá, evokující oheň už jen záplavou temně rudých vlasů, tenhle dojem umocňovala výbušným pojetím zpěvu, do kterého se pokládala, jak se zdálo, veškerou svou silou a razancí, čímž připomínala bouřící, nezkrotný a ničivý živel, působící však při vší té zkáze přece jen očistně.

Snad právě tahle dravá divokost Jindru čímsi přitahovala. Ačkoli mělo děvče oči barvy prvních pomněnek, kdesi za nimi, blíž k jejímu nitru cítil žhnoucí uhlíky, schopné zapálit i spálit. Všechno i každého. Všechno, co by se jen přiblížilo a každého kdo by jen pomyslel na jakýkoli, třeba jenom letmý dotyk. Ten tajemný, neidentifikovatelný žár mu imponoval. Přestože byla velmi pohledná, tohle na ní upoutávalo nejvíc.

Tak s takovou jsem tedy ještě nechodil, pomyslel si a vzápětí se sám sobě vysmál. A taky nikdy chodit nebudeš, co si to o sobě vlastně myslíš?

Tohle uvědomění si sebe sama, ho sice vrátilo na zem, ale tu okouzlující zrzku nepřestal sledovat upřeným pohledem.

Třikrát, či čtyřikrát mu během vystoupení pohlédla přímo do očí, nezdálo se však, že by ho jakkoli vnímala. Po publiku ostatně bloudili očima neustále všichni účinkující.

A pak Jindru náhle napadla ta bláznivá myšlenka. Vyvést tu rudou a jistě i pyšnou krásku z míry. Ukázat jí, že jeho nespálí, jeho tedy ne! A kdyby snad přece, tak ať!

Ponořil proto vzápětí pohled do jejích očí a po zbytek koncertu neucukl zrakem ani o píď.

Marně.

Zrzka nevypadla z rytmu, či tempa ani na okamžik; snad byla na podobné provokace zvyklá.

Ačkoli se postupem času začínal za svou klukovinu čím dál víc stydět, vydržel s ní až do konce.

Když pak při děkovačce znova pohlédla jeho směrem a dokonce se-zdálo se mu to, nebo ne; jistě ano-přitom nepatrně pousmála, náhle věděl, co udělá. Zajde za ní, omluví se a na vysvětlenou udá, že ho natolik zaujala, že si prostě nemohl pomoct. Vlastně, nebude ani lhát!

 

Fronta táhnoucí se k podiu (zvláštní, většina lidí, co si v počátečním nadšení řeknou o autogram, ho stejně za pár dní zahodí, nebo si už ani nevzpomene, kam vlastně přišel; byl v tomhle stejný, ale teď se mu žádost o podpis zdála být velmi dobrou záminkou) se rychle krátila a s ní stejným tempem ubývala jeho kuráž.

Dřív, než si však stačil vše rozmyslet natolik, aby ze studia zmizel volně zívajícími dveřmi, byl na řadě. „Snad bude, mladý muži, lepší tohle,“ položil vedoucí souboru v reakci na Jindrou nabízený kousek papíru, vyštrachaný spěšně odkudsi z náprsní kapsy, úhlednou fotografii, ze které se usmívala celá skupina, „ten váš už asi hodně pamatuje,“ pousmál se ještě zlehka a jako první se rozmáchle podepsal.

Obě ženy ze souboru krátce pohlédly na Jindru i na sebe a trochu spiklenecky se zasmály.

„Bude to taková malá náplast na to vaše vstupní extempore,“ pravila Voda-Voděnka. „Nemyslete si,“ dodala rychle tlumeným hlasem během podepisování, „my ho,“ pohodila hlavou směrem k režisérovi, prohlížejícímu si s několika spolupracovníky zaujatě záznam koncertu, „také zrovna nemusíme!“

Zalapal po dechu: „Tak vy jste si toho také všimla?“

Obě si znovu vyměnily rozesmáté pohledy.

„A kdo by si toho, prosím vás“ ozvalo se děvče-Oheň stěží zadržující smích, „nevšiml! Vždyť vy jste nám prakticky ukradl koncert!“

Po téhle větě už se smála celá kapela a s ní i zbytek publika postávající kolem.

Atmosféra se uvolnila.

Jen zdánlivě.

„Klid, prosím!“ ozval se od stolku se záznamovým zařízením opět ten řezavý hlas, na který už Jindra málem zapomněl, „my tady, když dovolíte, ještě pracujeme! Byl bych vám vděčný, kdybyste to tam ukončili a rozešli se. Někteří,“ neodpustil si poznámku, „do lesů, jiní do civilizace. Těšilo mě!“ dodal rázně a otočil se zpět k monitoru.

„Blbec!“

Jindra tuhle poznámku přijal s potěšením. Hlavně proto, že ji pronesla právě ústa majitelky ohnivých vlasů.

„Tak to byste mi měla dát část svého honoráře,“ navázal na její poznámku o ukradeném koncertě, „nebo,“ zaváhal na okamžik nad svou troufalostí, „se dát pozvat. Na něco...“

Její pomněnky se na okamžik zastavily v jeho očích; uhlíky za nimi nebyly náhle skoro patrné.

„A víte, že jo?“ pravila po chvíli zamyšleně a vzápětí pokračovala poněkud záhadně: „Stejně u mě máte vroubek a měl byste ho napravit.“

 

Poněkud rozladěně míchal kouřící nápoj nevalné chuti.

Uražený okraj porcelánového hrnečku s ohmataným emblémem Československé televize, stejně jako poškrábaná umakartová deska či prošlapané linoleum jeho rozmrzelost jen umocňovaly.

„Tak copak copak, mladíku?“ zasvítila na něj od protější strany rozviklaného stolu řada bělostných zubů v temně červeném úsměvu, „nějak vám došla řeč. I to kafe vám nějak nejede…copak se stalo?“

Mohl svou nenáladu sice svést na mizernou kvalitu té černé břečky před sebou; ostatně, kávu nikdy moc nepil, spíš výjimečně, ale o to tu přece vůbec nešlo. Zároveň si ovšem uvědomoval, že jestli povede tuhle naprosto neuvěřitelnou, přímo fantastickou „schůzku“ takhle dál, má za chvilku po ní.

„Ale nic se neděje,“ snažil se o co nejpřívětivější tón, a ještě příjemnější úsměv, „jen jsem z té situace poněkud zaskočený; nikdy by mě totiž nenapadlo, že já…s vámi…“

Blbě žvaníš, pomyslel si vzápětí, vždyť sis o to sám řekl!

„A pak,“ pokračoval po krátké pauze, „to prostředí tady a to kafe…“ rozhodil ruce v bezradném gestu.

„Hrozný, co?“ uchechtla se zrzka, „no jo, když ale v tomhle příšerným baráku kromě týhle kantýny nic jinýho není!“

Nadechl se, aby jí odhodlaně odpověděl, že tady sice nic lepšího není, ale že pod nimi leží celá, do dlouhé noci se právě probouzející Praha, kde by se už jistě něco našlo, když na jejich stůl dopadl stín.

„Tak Ivano…“ oba vzhlédli; nad nimi stál vedoucí skupiny a jeden z bratrů-kytaristů. „…my jsme hotovi. Můžem.“

Dívčin pohled sklouzl zpět k Jindrovi, levá ruka sáhla automaticky po kabelce, ale vzápětí zaváhala a po chvilce se stáhla zpět.

„Hele díky, kluci,“ opětovně pohlédla na Jindru, „já se ještě chvilku zdržím.“

Vedoucí téměř neznatelně pozvedl obočí, kytarista se ušklíbl.

„Zítra v deset máme zkoušku, tak nezapomeň!“ podotkl první.

„A pozdravuj Fredyho! Už jsem ho dlouho neviděl,“ dodal s patřičnou dávkou ironie druhý. „Prosím tě,“ zamyslel se na okamžik a pokračoval sarkasticky, „chodíte vy spolu ještě vůbec?“

„Budu ho pozdravovat, neboj,“ pohlédla mu pevně do očí, aniž by odpověděla na jeho uštěpačnou otázku, „ahoj,“ utrousila ještě na půl úst a ostentativně se otočila zpět ke stolu.

 Ačkoli pochopil, že byla předchozí otázka, adresovaná jeho spolustolovnici, určena především jemu, tvářil se Jindra naprosto nezúčastněně.

Oba muži stojící nad nimi se vzápětí jako na povel otočili: „Tak ahoj,“ a vyrazili k východu, kde netrpělivě přešlapovala „Voda, Voděnka“.

Ivana jí krátce zamávala a přidala bezhlasné „Čau!“

„Ahoj!“ odpověděla jí brunetka stejným způsobem a káravě na ní pohrozila prstem.

„Tak kde jsme to…“ otočila se dívka zpět ke stolu.

„No,“ vyhrkl Jindra, notně posílen předchozí scénou, „říkala jste, že…“

„Počkej!“ položila mu na okamžik dlaň na hřbet ruky spočívající volně na stole (popálit, či spálit, pomyslel si při jejím doteku-dlaň měla opravdu horkou-ať, klidně třeba shořet) „mohli bychom si snad tykat, když už jsem tady…zůstala, co říkáš? Jednak jsem žena,“ omlouvala spěšně svou nečekanou nabídku, „a za druhé taky o dost starší, než ty…“

 „No,“ skočil jí spěšně do řeči, „dáma sice bezpochyby jste,“ jen s velkým úsilím udržel svůj pohled v očích děvčete a nesklouzl pohledem k partiím, které jeho konstatování bohatě dokazovaly, „ale starší? Starší tedy určitě ne!“ dokončil rozhodně, ačkoli si sám všiml maličkého otazníku, který z konce věty docela neochotně vykoukl.

„Hm, no, móc hezký pokus, jak ze mě vymámit věk,“ zasmála se, „ale uděláme to jinak. Ty,“ přešla plynule a bez okolků na tykání, „mi řekneš, kolik je ti let a já ti pak prozradím, jestli jsem se zmýlila, nebo ne. Fakt,“ dodala honem, když zaznamenala jeho pochybovačný pohled, „čestně!“ olízla si lehounce prostředníček a ukazováček pravé ruky a slavnostně je vztyčila. Pak se zaklonila dozadu, složila ruce na prsou a pohodlně překřížila natažené nohy; Jindra marně a zmateně uvažoval, kam dřív s očima.

Je to jako sen! Před dvěma hodinami přemýšlel, kudy z toho domu hrůzy co nejrychleji ven a teď v téže budově „randí“ se známou zpěvačkou a mámí z ní věk.

„Tak co,“ její hlas zněl netrpělivě.

„Promiňte, co, co?“ zeptal se přihlouple, ale hned navázal, „jó, už vím; ten věk, že?“

Přimhouřila oči na důkaz souhlasu. Jako kočka, pomyslel si. Jako kočka, našlapující opatrně na rozpálené střeše jeho představ. Co, jako-dodal v duchu spěšně-úplně!

„No,“ začal rozvláčně; lidi mu vždycky hádali míň a byl si proto téměř jist, že ho děvče v tomhle směru podcenilo. Co bylo po léta a v pubertě hlavně, zdrojem četných mindráků, zdálo se teď jako jasná výhoda. „No,“ opakoval, „bylo mi už třiadvacet,“ napřímil se a vítězoslavně na ni pohlédl v očekávání údivu.

V jejím následném pousmání cítil kus vítězoslávy, ale zároveň i smutku, v tak zvláštní, pozoruhodné směsici, že nevěděl, co si z něj vybrat; o to netrpělivěji vyhlížel odpověď. S tou však dívka naproti němu nikterak nespěchala. Ledabyle sáhla po šálku a zlehka se z něj usrkla: „Brr,“ otřásla se trochu přihraným odporem, „to kafe je fakt děsný!“

„Hm, no, móc hezký pokus,“ napodobil tón, jakým ona před chvílí ironizovala jeho snahu vytáhnout z ní věk, „zkusit se z toho-pardon-vylhat, pořád ale nic nevím. To bylo přísah…!“

Energicky postavila hrneček zpět na stůl: „Máš pravdu,“ sjela po něm rozpustilým pohledem, „ale netěš se, vyhrála jsem já! Jmenuju se,“ natáhla přes stůl ruku, „Ivana.“

Vděčně uchopil její stále ještě teplou dlaň; z Heleniny, či Hedvičiny měkkosti neměla vůbec nic, naopak, byla energicky pevná, stejně jako její stisk: „Ale to já přece vím, kdo by vás…hm…tě neznal…!“

Ušklíbla se: „No, no, jen abys to s těmi komplimenty nepřehnal…počkej, promiň,“ vyhrkla hned, jak si všimla rozpačitého výrazu jeho tváře, „jsem jen obyčejná holka z Mejta a na tohle jsem si pořád ještě nezvykla …“

„…z Mejta?“ skočil jí do řeči a sám nevěřil, že by mohl mít takové štěstí, „nemyslíš snad, abych se vyjádřil přesně, Mýto v Čechách…?“

„…jistě, ale jak to, ty ho znáš…?“

Jindra se musel v duchu zasmát i zajásat. Zasmát nad jejím upřímně překvapeným výrazem a zajásat nad tou neuvěřitelnou náhodou, která mu s touhle podivuhodnou dívkou, jak teď skálopevně věřil, pomůže.

„Jsem sice obyčejný kluk z Prahy,“ zvolil záměrně stejný obrat a podobný tón, které před okamžikem použila ona, „ale,“ pokračoval, jako by si nevšiml jejího udiveného výrazu, nepatrného zavrtění hlavy a posuňku směrem k té jeho nešťastné uniformě, „teď už rok bydlím na okraji křivoklátských lesů, ve tvém rodném okrese! Takže jsme si to takhle krásně prohodili, já odešel ze stověžaté matičky na venkov, ty naopak odtud do Prahy. Na okamžik se odmlčel, zapátral v jejích očích, snad aby v nich našel příslib očekávaného, pak odhodlaně pokračoval: „A to je náhoda, která se nemůže nechat jen tak, bez povšimnutí a já tě proto zvu, co zvu, já tě přímo vyzývám, abychom si šli někam sednout, protože tohle, tohle se prostě musí probrat! Zevrubně! Uf!“ oddechl si nahlas a poněkud teatrálně otřel neexistující pot s čela, ačkoli jen on věděl, že tolik hraného v tom jeho monologu zas nebylo. „Stejně se tě musím na několik věcí zeptat. Jo a jmenuju se Jindra. Tikal.“

Ivana sledující ohromeně příval slov tohoto, jak se dosud domnívala, tichého hocha se, ač jinak rozhodně nepřekypovala nesmělostí, musela podivit, jak otevřeně a samozřejmě jí právě navrhl schůzku. Ale tak rychlou a snadnou odpověď mu, přestože už se v duchu rozhodla, dopřát nechtěla.

„Tak ahoj, Jindro,“ podala mu, ještě jednou svou pevnou ruku.

Pak opět zkřížila paže na prsou a modře po něm blýskla očima: „To takhle děláš vždycky?“

„Hm?“

„Vždycky zveš holky, které sotva znáš na…“ zaváhala, „…rande?“

Trochu se zavrtěl, židle zaskřípala po dlaždičkách.

„Vždycky,“ prohodil schválně ledabyle a s jistým uspokojením pozoroval její lehounce tuhnoucí rysy, „vždycky, když mě zaujmou, jako ty. Takže,“ pokračoval po znatelné pauze, kterou si stačil náležitě užít, ponořen pohledem v jejích očích, „vlastně skoro nikdy,“ uzavřel překvapivě a jak se domníval, i velmi obratně a vtipně.

Tou větou totiž, jakkoli se rozcházela se skutečností, řekl o sobě vlastně vše podstatné. Je tichý, svým způsobem nesmělý hoch s velmi vysokými nároky, které jen málokterá splní. A mezi těmi nemnohými je právě ona. Perfektní!

No, hezky to řekl, připustila Ivana v duchu, ani na kompliment nezapomněl. Teď jde jen o to, jestli to nejsou jen takové ty řečičky. A vlastně, uvažovala dál, vlastně je to úplně jedno. Před chvílí zmíněný Fredy, je už pasé; pomyšlení na jeho zradu Ivanu pokaždé ještě píchne. Stejně jí ho ten Honza před chvílí připomněl jen a jen ze žárlivosti. Moc o mě stojí, moc, uvědomovala si, a vždycky stál, ale co naplat, já ne. I když je fajn. Fajn kamarád, do kapely ji vlastně přivedl on, na kytaru umí zahrát, že by to člověku vyrvalo srdce z těla a ty jeho písničky…

 Naproti tomu tenhle mladíček je, když nic jiného, aspoň docela zábavný, takže-proč nakonec ne? Vždyť opravdu o nic nejde! Zítra bude ona na zkoušce a on v tom svém lese.

Občas, jako právě nyní, prolétnou myšlenky hlavou rychlostí blesku, a tak už v příštím okamžiku zrzka: „Hm, dokonce galantní, no, to se dnes už jen tak nevidí…!“ zvesela reaguje.

„…takže?“ přerušil ji s netrpělivou nadějí.

„Berete to moc kvapem, mladíku,“ usmála se; ta hra ji začínala bavit a on je tak nedočkavý! „Dřív, než se rozhodnu,“-lež, jako věž- „mám na tebe minimálně jednu zásadní otázku.“

„Klidně, třeba tisíc,“ prohodil uvolněně, protože právě nabyl přesvědčení, že se už rozhodla a její odpověď bude kladná, „ale spěchej, prosím, rád bych už odtud,“ znechucený pohled kolem, „vypadnul.“

Potutelně se usmála: „Neřekla jsem, že půjdu,“ pohlédla na něj blankytně.