Rýha v diamantu- ukázka č. 4

                                   Rýha v diamantu ukázka č. 4

 

Znovu si potajmu prohlížel tu zvláštní dívku naproti sobě.

Ve světle titěrné stolní lampičky, ozařující matně útulný vinárenský box navržený architektem vždy jen pro dvě osoby, se odrážela její temně rudá hříva, sklenka vína podobné barvy i její modré oči, vytvářející neobvyklý, ale o to zajímavější a přitažlivější protiklad.

Tizián malující pomněnky, napadlo ho. Plamen a nebe. Plamen ve vlasech i v duši, nebe v očích.

Jen růže, se kterou si děvče pohrávalo v prstech, celý ten kontrast poněkud narušovala.

Co naplat, jinou než tuhle žlutou, čajovou, se mu na celém Václaváku, kam dorazili ve chvíli, kdy obsluha posledního dosud otevřeného stánku s květinami sklízela ubohé zbytečky svého sortimentu, sehnat nepodařilo.

„Když já mám ale zrovna tuhle barvu nejradši,“ utnula hned v zárodku jeho neobratné omluvy, že jinou už neměli, „a i kdyby ne,“ přivoněla si zamyšleně k jasně žlutému květu, „snaha se cení!“

Spolkl tedy námitku o tom, jak by rudá daleko víc vystihovala a doplňovala její vzhled i temperament; koneckonců její poznámka o snaze, pronesená před okamžikem, se mu víc, než zamlouvala a pouštět se do polemik na toto téma mu vzhledem k jejímu názoru nepřipadalo právě teď vhodné, a už vůbec ne taktické.

Přesto si po chvíli pro sebe povzdychl: „To jsem celý já!“ když zapadli do první vinárny (měli šťastnou ruku, podnik na ně dýchl tichou solidností a útulným prostředím jakýchsi velmi osobních lóží, kde si každá dvojice mohla hledět a většinou také hleděla jen svého) a jeho pohledu se naskytl obrázek obrovské vázy, plné tmavě červených růží, které by podle jeho představ dokonale pasovaly právě k ní.

Tvrdý, na půlku přeložený kousek čtvrtky, stojící na stolku vedle té přebohaté kytice a hlásající informaci JEDEN KUS 15 KČS, se pokusil nenápadně smést cípem bundy tak, aby si ho dívka nevšimla a snad se domnívala, že se jedná o stylovou výzdobu; snaha mu vyšla jen napůl, protože cedulka se po jeho ataku jen překlopila na stůl, nápisem vzhůru, ovšem.

Ivana odhalila řadu naprosto bezchybných, porcelánově bílých zubů: „Tak už toho nech, prosím tě! Snad jsem ti jasně řekla, že mi tahle,“ zamávala mu květinou v pravé ruce před očima, „naprosto vyhovuje!“ V duchu sice připustila, že by se k ní ta červená hodila víc, ale zároveň rezolutně odmítla jeho nesmělý návrh, že by jí tedy koupil ještě jednu.

„Prosím tě, vždyť by se k sobě vůbec nehodily! A pak,“ dodala tiše, „první, je vždy jen jedna…!“

Jeho pohotovou reakci, že tedy koupí všechny a ta žlutá, se pak bude mezi nimi vyjímat, jako třešnička na dortu (Jindra to pronesl suverénně, přičemž však v mysli rychle přepočítával svoji hotovost) sice razantně odmítla, ale zároveň v duchu ocenila.

Blázen, mladý blázen, pomyslela si, takové nápady! Ale proč ne, proč vlastně ne?

Bývaly časy a není to zas tak dávno, kdy je mívala také. A nejen to! Tehdy byla ochotna většinu z nich i realizovat; Samsonova kašna v Českých Budějovicích, kterou s celou rozesmátou třídou, oslavující konec školního roku, jedné horké červnové noci využili k vykoupání „jen tak“, by o tom mohla vyprávět.

Zlaté časy ještě na konzervatoři!

Patřila tam sice mezi vyhlášené rebelky, ale nesporně největší talent z ročníku ji dokázal ochránit před vážnějšími kázeňskými problémy.

Proti tomu, co dokázala ona je tenhle „růžový nápad“ pouhý čajíček.

Přesto se v reakci na jeho návrh jen usmála a: „Opovaž se!“ zahrozila na něj.

Teď, opřená už v pohodlné, kůží potažené židli, zachytila jeho zkoumavý pohled.

Co s ním, ptala se sama sebe. Co vlastně od tohoto večera očekává? Ona i on! Možná, že každý něco úplně jiného. Ona…ale dost (!), poručila si rázně a otočila se k Jindrovi: „Jsi hrozně nenápadný, Jindro, když si mě tak prohlížíš, ale“, myšlenka jí náhle vykouzlila na tváři uličnický úsměv, „k něčemu je tohle tvoje počínání přece jen dobré. Připomnělo mi, totiž ten tvůj vroubek, o kterém jsem mluvila ve studiu a chtěla ho s tebou probrat.“

„No výborně,“ zahlaholil a zároveň se v něm náhle něco odbrzdilo; zase se cítil sebejistý a těch pár posledních, trochu mlčenlivých minut, od sebe rázně odehnal, jako dotěrnou mouchu, „ta tvoje poznámka o vroubku, mě zaujala už při té autogramiádě, ale pak jsem na ni, ve víru událostí, jaksi…pozapomněl. To víš, ve tvé společnosti…“ natáhl v neohrabaném pokusu paži. Rychle před očekávaným dotekem ucukla, uchopila skleničku a roztržitě se napila.

Ačkoli se ho to odmítnutí dotklo, nedal na sobě nic znát. Maličko, jen neznatelně zaváhal a: „…člověk rychle přijde na jiné myšlenky,“ dokončil větu a jen doufal, že si jeho rozpaků nevšimla.

Všimla, ale její trochu škodolibý pocit zadostiučinění se vzápětí smísil s nepatrnou příchutí jakési zvláštní lítosti. Sama nad sebou zavrtěla v duchu hlavou-jako bych to ani nebyla já, pomyslela si.

Na zájem o svou osobu byla už léta zvyklá. Kluky a později i muže přitahovala vždycky. Nejen atraktivním vzhledem a inteligencí, ale i svou energií, divokostí a vášnivostí, kterou si všichni-s gustem-promítali do svých erotických představ o ní, což si velmi dobře uvědomovala, zároveň ovšem netušila, že právě to samé téměř stejné množství „příslušníků silného pohlaví“ naopak odrazuje.

Obě ty skupiny se v ní však naprosto mýlily, neboť pokud už se s někým sblížila, což se ovšem nestávalo právě často, měnila se jakoby mávnutím kouzelného proutku v křehkou, citlivou bytost, pro kterou nehrálo milostné prožívání až tak důležitou roli a při milování samotném, by v ní asi málokdo poznal tu „lvici“, kterou si ve své mysli vystavěl.

Jako bych to ani nebyla já, opakovala si znovu. Kdy naposledy mi bylo líto, když jsem někoho vykázala do patřičných mezí. Pokud vůbec někdy, pak už si to nepamatuji.

Zvláštní.

Tenhle kluk, pokračovala v úvahách, je vlastně nic moc. Žádný krasavec, hubený, jak tyčka od rajčat (sama nemohla tušit, jak by s ním právě tenhle obrat zacvičil), chvíli skoro nemluvný, pak zas řečí, jako když se protrhne hráz; je fakt zvláštní.

Ale na druhé straně, je do ní očividně zahleděný, skoro až s „posvátnou úctou“ a je docela milý, s těmi svými neohrabanými komplimenty a…a hezky se umí podívat. Oči má sice takové nijaké, snad zelené, jako to jeho kvádro, usmála se v duchu, ale kouknout se tedy opravdu umí.

Zpočátku ji upoutal právě jenom tím kvádrem.

Všimla si ho, sotva vkročil do studia a kdo by si ho taky nevšiml! Ta výška a k tomu ten ohoz!

Měla ho v tu chvíli za nějakého balíka, který lístek buď vyhrál v tombole na vesnické zábavě, nebo ho dostal za odměnu od ROH, jako vzorný pracovník lesů, vod a strání.

„Zuzko! Koukej!“ sykla na kolegyni, upravující si právě mikrofon na svou výšku. Oslovená chvíli civěla směrem, kam Ivana pohodila hlavou, pak se pomalu otočila zpět a ve chvíli, kdy se její oči se potkaly s Ivaninými, obě jako na povel vyprskly.

„Dámy, kázeň, prosím!“ zamračil se na obě vedoucí souboru, „je to divák, jako každý jiný! Trochu úcty! Koneckonců vás, tedy nás všechny, živí! A soustřeďte se už, ano? Za chvilku začínáme!“

Taky vím, že je to divák a že nás živí, bla, bla, bla, pokrčila při té vzpomínce čelo. Ale nejsem stroj a ten smích jsem přece nemyslela nijak zle.

Paradoxně jí ten mysliveček, mládeneček začal, dík napomenutí od vedoucího, pěkně štvát. Proč si na sebe bere ty zelený hadry na koncert folkové skupiny? Je snad někde na pasece? Myslí si, že si sedne na pařez; to asi ne, mohl by si přece ty svoje tesilky zasmolit-jé to je dobrý, to musím Zuzce po koncertě říct!

Tou myšlenkou chtěla pro tu chvíli celou záležitost ukončit; koncert už byl opravdu na spadnutí a požadované soustředění je na místě.

Pak si ale všimla, že se okolo toho mladíka motá nejen asistent, ale i sám režisér, jehož uslintané poznámky, kterými se jí kdysi po jakési studiové nahrávce snažil nalákat do svého bytu, na ní dodnes ulpívaly. Odolala tenkrát, byť by určitá forma sblížení s tímhle chlapem byla pro její karieru jistě přínosná. Jak se dalo předpokládat, od té doby s ním měla jen samé problémy a dík jeho vlivu na Kavčích horách, nejen s ním.

Jakmile si tedy všimla, že se ten hoch v zeleném stal terčem pana režiséra, přehodnotila rázem svůj dosavadní postoj a začala na něj pohlížet s určitou dávkou sympatií, která se ještě prohloubila, když zaslechla režisérovu poznámku o dvou šašcích, které nechce vidět ani v jediném záběru.

Během koncertu pak všechno, co se netýkalo vystoupení, úplně vytěsnila a soustředila se plně jen na svůj výkon.

Všechno šlo normálně. Hned během prvních tónů z ní její obvyklá, velmi silná tréma, hrozící nebezpečím, že ze sebe nevydá ani hlásku spadla, po dvou, třech písničkách se rozezpívala a natolik uvolnila, že se už mohla do svého výkonu opravdu položit a začít z něj mít nejen dobrý pocit, ale zároveň si ho užívat. Postupně se dostala, jako vždy, do jakéhosi transu, kdy své okolí téměř přestala vnímat a vcelku nepřítomně bloudila očima po publiku, jevící se jí teď spíš jako jakýsi impresionistický obraz, obsahující množství rozpitých barevných skvrn.

Ostře vnímala pouze své spoluhráče; to patřilo k věci.

Přestože byla v tu chvíli uzavřena ve svém soukromém světě, nikdo by to na ní nepoznal; to ji naučila léta profesionálního vystupování.

Oči posluchačů ulpívající na ní okrajově evidovala, ale prakticky si je k sobě nepouštěla. Pouze mezi jednotlivými písničkami vystupovala na krátký čas ze své ulity a potlesk, který jí odjakživa přinášel nevýslovnou slast, na sebe nechala plně působit.

Prostě, všechno šlo normálně…

Až do chvíle, kdy během nástupu do druhé poloviny představení, ještě dřív, než se stačila opět „zakuklit“, na sobě ucítila ten přímý pohled.

Nic zvláštního, tohle už zažila tisíckrát a skutečně rozhodit ji podobná věc dokázala pouze jednou; při prvním koncertě.

Nenápadně střelila očima do publika-á, mysliveček! Však ono ho to přejde; takových už bylo!

Nepřešlo. Vpíjel se jí do očí po celý zbytek koncertu, aniž by jedinkrát ucukl. Neznejistil ji, na to byla příliš velká profesionálka, ale způsobil, že si druhou půlku už tolik neužila. To tady ještě nebylo.

No počkej, myslivče, tohle ti nedaruju! Zkus si po konci přijít pro autogram!

Koncert se ale nadmíru vydařil, o čemž svědčilo i několik pochvalných poznámek od známého konferenciéra a spokojené obličeje šéfa kapely i režiséra, a tak Ivaninu zlost téměř okamžitě vystřídala jakási zvědavost, které sama dost dobře nerozuměla.

Co je zač a jak to, že ji vydržel sledovat i ve chvíli, kdy na něj „vytasila“ nejsilnější zbraň všech vystupujících, kteří kdy byli atakováni podobným způsobem, totiž když se mu tvrdě zahleděla do očí a pohled udržela mnoho nekonečných vteřin.

Neucukl ani pak, mizera jeden!

 

„Tak jaký že to vroubek máš vlastně na mysli?“ dolehl k ní Jindrův naléhavý hlas; překotně se vracela ze studia na Kavčích horách zpět do útulného vinárenského boxu, ke koženým židlím, tlumenému světlu, sklence temně rudého vína a tomu neobvykle normálnímu klukovi.

„Hm, co…vroubek…jaký vroubek…promiň…?“

„Ten, o kterém jsi mluvila v té upatlané kantýně v televizi a znova ho zmínila před chvilkou, právě když jsem se na něj chtěl zeptat.“

„Jo tohle!“ vykřikla tak, že si vysloužila několik tázavých pohledů ze sousedních boxů a jeden káravý od chlapíka v temně rudé vestě, bílé košili s černým motýlkem, otáčejícím se celý večer okolo barového pultu a zároveň se zarazila nad tou zvláštní souhrou, jak oba, prakticky ve stejné chvíli, dospěli v myšlenkách do téhož bodu.

Zvláštní, opravdu zvláštní shoda.

„Zvláštní shoda,“ zopakovala snad proti své vůli poslední slova, která jí před okamžikem kmitla hlavou.

„Co?“

„A…ale nic,“ vyhrkla kvapně, „trochu jsem se zamyslela a…“

„Asi nesmím vědět nad čím, co?“ ušklíbl se sarkasticky.

„Asi ne…“

„Máš pravdu, byla by to totiž skutečně zvláštní shoda, hraničící až se splynutím duší,“ uličnicky mrkl, „znáš ten obraz, ne, kdybychom před chvílí mysleli oba na totéž, že?“ upřel na ni znovu pronikavý pohled.

Opětovala ho, rozhodnutá tentokrát toho drzouna donutit stočit oči na stranu jako první; to předsevzetí jí vydrželo jen chvilku.

Periferním viděním si totiž vzápětí všimla jeho ruky, sunoucí se zvolna k ní. V příštím okamžiku zaznamenala hned dvojí prohru, když oproti svému úmyslu sjela pohledem dolů. Právě včas, aby mohla sledovat, jak jeho dlaň přikrývá tu její, dosud volně spočívající na stolní desce a zároveň neudělala nic, aby tomu zabránila.

Naopak. Přitáhla sice paži o pár centimetrů k sobě, ale jen pro to, aby své štíhlé, elegantní prsty propletla s Jindrovými.

Přijal je vděčně a zároveň dravě; snad se dík Ivaninu vzhledu dopustil stejné chyby, jako většina mužů a očekával obdobně bouřlivou reakci od ní. Teprve když ho druhou dlaní lehounce pohladila po hřbetě ruky a zašeptala: „Proč tak divoce, Jindro?“ povolil svůj téměř drsný stisk, uchopil její dlaň do obou rukou a lehce jí políbil konečky prstů: „Promiň!“

„Není co promíjet,“ usmála se na něj a znovu ho pohladila.

Naklonil se k ní, až Ivaně kmitlo hlavou podezření, že se snaží co nejrychleji postoupit o schůdek výš a zauvažovala, je-li na takový „úprk“ připravena, aby si vzápětí uvědomila, že nikoli. Ale dřív, než stačila udělat cokoli na svou „obranu“, Jindra ve vstřícném pohybu ustal: „A teď, konečně, ten můj hřích, prosím!“

Trochu rozpačitě se usmála: „Nejde o žádný hřích, samozřejmě,“ spustila váhavě a jemně se pokoušela vyprostit z jeho sevření-proč jen tohle vůbec začínala!

Zpočátku reagoval větším sevřením, ale pak, když její pokus o únik neustával, povolil a Ivanina dlaň ho opustila lehce a elegantně, jako štíhlý had, mizející v trávě.

A je to, pomyslel si a na okamžik zatajil dech.

„Jde o to,“ slyšel, jak pokračuje trochu neochotně, když si všimla jeho reakce a nabyla pocitu, že ji teď vůbec neposlouchá, „žes mě při tom koncertu málem dostal do úzkých, což se ještě nikomu nepovedlo,“ znovu na něj krátce pohlédla, „Jindro, ty se zlobíš? Promiň, víš, já…“

Nálada se v okamžiku otočila o sto osmdesát stupňů.

Do rozpravy o jeho vroubku šla původně vesele, dokonce rozpustile, ale teď sama cítí, že je vše jinak.

Nemůže a ani nechce začínat si cokoli s tímhle klukem, ale z reakce vidí, že jeho představy byly právě opačné.

Hm, je hodný, fajn. Teď je tak trochu smutný, ale třeba to jen umí dobře předstírat. Ale co z toho? Stejně s ním nehodlá nic mít. Ne, ani na jednu noc ne, proboha, odehnala od sebe rázně otázku, která na ni vykoukla z hloubky podvědomí a jako protivně bzučící moucha, prolétla kolem.

„A čím?“

„Ano?“

„No, čím jsem tě málem dostal?“ doléhá k ní znovu Jindrův hlas. Klidný a věcný. Pokud dal před chvílí najevo nemilé překvapení a zklamání, je to pryč.

Pitomče, co sis myslel? Že se s tebou taková veličina na prvním a nejspíš posledním pokusu o rande vyspí? Úžasná, představa je to úžasná, připustil vzápětí, ale… nebo, že s tebou dokonce začne chodit? Kde to žiješ, prosím tě? Celý život trháš ovoce, rostoucí příliš vysoko; a že sis občas musel sakra stoupat na špičky! Na tuhle by ti nestačil žebřík! Ani požární, hochu!

„Tím svým pohledem!“ odpovídá Ivana zvolna na jeho předchozí otázku a zamyšleně přitom zkoumá odraz světla ve své rubínové sklence. „Celou druhou půlku představení jsi ze mě nespustil oči,“ krátce na něj pohlédla, „což ovšem víš ty sám nejlíp!“

Jindy mi to nevadí…totiž, promiň,“ zavrtěla lehce hlavou, nad svou dnešní neohrabaností, „nevadilo mi to ani dnes, jen mě to přece jen roz…“-ale houby, nerozhodilo mě to, co to dneska plácám, povzdychla si v duchu- „… prostě jsem si toho všimla a nešlo mi to tak úplně ignorovat, no!“

Jestli měl být tohle kompliment, tak kde je ta její-á támhle na okraji stolu – ruka teď; Jindra ještě pořád cítí v dlani to zvláštní, sálavé horko, ze kterého by mu snad po chvíli stisku naskákaly puchýře, ale kterým by se přesto nechal rád popálit.

„Původně jsem si tu tvou rošťárnu s tebou chtěla vyříkat pěkně od plic už ve studiu. Pak jsem si řekla, že by bylo docela zajímavé probrat to v soukromí, ale rozhodně jsem to nechtěla nechat dojít až sem. To jen na vysvětlenou. Krátké známosti nejsou můj styl a na delší teď nepomýšlím. Ostatně, sám jistě uznáš, že by to asi nemělo smysl.“

Stručné, věcné, chladné; ta tři slova, která ho právě napadla, vystihovala vše.

„Ale,“ pokračovala Ivana spěšně, jako by si uvědomovala, že se od propletených prstů přece jen dost rychle a daleko odchýlila, bylo mi s tebou moc fajn,“ hrůza, čas minulý by se měl zrušit, blesklo Jindrovi hlavou, „a jsem ráda, že jsem tě poznala.“

Hm, teď už jen schází, aby řekla, že už musí… „Budu už pomalu muset jít, Jindro,“ pohlédla na něj skoro prosebně.

Trpce se té shodě zasmál a vzápětí do sebe až s přehnanou razancí obrátil zbytek své skleničky: „Tak jo,“ vstal a roztržitě začal hledat lístek od šatny.

Na její: „Tak moc to zas nespěchá, chtěla bych aspoň dopít,“ nereagoval a dál nervózně prohledával kapsy.

Lehce si povzdychla, zpod těžkého popelníku na stolku vydolovala růžový papírek s číslem dvacet osm a dvěma prsty mu ho podala: „Sedni si ještě, prosím!“

Poněkud upjatě poslechl.

„Dík,“ šeptla, „zlobíš se na mě?“ zopakovala svou otázku, kterou ho poprvé počastovala před pěti minutami.

Zlobit se, ne, to není ten správný výraz, vystihující jeho rozpoložení. Smutek? Ani náhodou! Zklamání? Možná, ale nejspíš uražení. Snad proto, že je zvyklý určovat běh věcí.

Projeví-li dívka iniciativu při seznamování, fajn, proč ne? Ale aby udělala totéž i v opačném případě, tedy při rozchodu, na to nebyl, pokud nepočítá ty dvojité kopačky na vojně, které jsou spíš pro zasmání, zvyklý.

Kromě Heleny.

Letmá vzpomínka na ni ho píchla jako zadřená tříska, kterou, ať se snaží sebevíc, ne, a ne dostat ven.

A jako vždy – s první podobnou myšlenkou je náhle všechno jinak. Scénu ovládne ta věčná a – zní to sice jak z laciného románu, ale je to tak – jediná, Helena.

Po celou dobu, kdy Ivana rozpačitě dopíjí svou dvojdecku, Jindra bloudí ruku v ruce se svou první, ani nepatrným nádechem rzi nepoznamenanou láskou.

 

„Ale musíš mi slíbit, že na náš vánoční koncert určitě přijedeš!“

Ivana mu stále ještě tiskla ruku. Nebylo mu to proti mysli, to ani náhodou, přesto ale už by měl tohle všechno rád za sebou.

„Přijdu, určitě,“ pokusil se znova vymanit ze sevření.

„Slibuješ?“

„Slibuju!“ odvětil bez zaváhání a očekával, že stisk povolí. Namísto toho dívka náhle pokročila o ten půlmetřík, který je od sebe dělil a pozvednutím tváře jako by ho vybídla k polibku.

Ale co, pomyslel si Jindra a sklonil k ní hlavu.

Voněla naprosto báječně, to musel uznat, a ačkoli by dal přednost prostému heřmánku, tenhle Dior, či co to bylo, vůbec, ale vůbec nebyl k zahození.

Dívka náhle cukla hlavou poněkud doleva, a tak se k jeho překvapení v příštím okamžiku setkal s jejími vlhce měkkými, pootevřenými rty, jímž lehounká, trpce sladká příchuť před chvílí dopitého vína, jen přidávala na zajímavosti.

Její manévr nečekal, původně si myslel, že půjde o rutinní, nic neříkající a svým způsobem i chladné políbení z povinnosti, a proto se jejich ústa střetla v prudké kolizi.

Ačkoli pocítil určité rozpaky, vždyť k tomuhle nemělo, aspoň podle Ivaniných slov před chvílí ve vinárně vůbec dojít a stále ještě by radši bral ten heřmánek než drahý parfém, reagoval vzápětí na její líbací pobídku víc než adekvátně.

Líbala skvěle, pokud mohl posoudit. Letitá zkušenost, pomyslel si sarkasticky.

Přestože se v něm mísilo překvapení s proviněním, (snad pro ten heřmánek, který hned při prvním náznaku bez výčitek opustil) a jisté zahanbení, jak snadno si s ním tohle děvče pohrává ode zdi ke zdi, s pocitem triumfu, že mu Ivana přece jen nedokáže odolat, snažil se teď téhle zvláštní a rozporuplně tajemné dívce dokázat, že se ani on dnes nelíbá poprvé, což se mu, soudě podle jejího vrnění, do značné míry připomínající spokojené kočičí předení, dařilo.

Prsty opět propletly, snad ještě dravěji než před chvílí ve vinárně, aniž by Ivana reagovala odmítavě.

Naopak, s přibývajícím časem měl pocit, že čím dál víc taje a přestože nebyla, jak by její vzhled prozrazoval nikterak divoká, šla si cílevědomě za svým a dařilo se jí Jindru postupně dostat tam, kde ho – zřejmě – chtěla mít.

Chanel zahnal heřmánek na ústup a Jindra začal všemi smysly vnímat už jen dívčinu žhnoucí přítomnost.

Po chvíli vyprostil ruce ze sevření, aby bez jakéhokoli protestu teď putovaly po cestách obvyklých pro sbližování dvou.

Stejně, jako silný parfém přemohl bylinkovou vůni, ustoupily jeho pochybnosti z překotného vývoje jiným pocitům, vycházejícím ze samé podstaty jeho bytí.

I když Ivanu usilovně drtil v náručí, poslední zbytky jeho obezřetnosti byly dál připraveny vydat při sebemenším náznaku odporu z její strany varovný signál, který by ho snad ještě dokázal donutit stáhnout se. Žádný takový signál však nepřicházel; děvče se k němu už přimklo celým tělem a stále víc ho přesvědčovalo nejen o umění líbat, což se nemohlo obejít bez odezvy…

Náhle ucítil, jak poněkud ztuhla, maličko poodstoupila a zřejmě proti své vůli krátce střelila pohledem kamsi níž: „No Jindro?!“

Cítil, jak rudne, ale zároveň se studem ho popadl vztek; tak nejdřív se mnou dělá takové divy a pak ji překvapí tohle!

Zlost spolkl-přece nezkazí takhle rozehraný mač!

Ivana si jeho, jak musela uznat, zcela přirozené reakce všimla už před chvílí; na rozdíl od Jindry, měla stále situaci víceméně pod kontrolou, i když ne úplně tak, jak by představovala.

Při loučení ho od začátku, snad za ten hezký večer, snad za růži, kterou už dlouho od nikoho nedostala, možná pro to jeho zklamání, hodlala „odměnit“ opravdu vřelým polibkem.

Roli v tom jistě zahrálo i víno, které jí stouplo do hlavy rychleji, než očekávala; koneckonců vypětí z koncertu a prázdný žaludek účinek jen podpořily.

Asi proto když mělo dojít na romantické políbení, okořeněné několika umírněnými náznaky, pootevřela, aniž by si to snad uvědomila, své rty ještě dřív, než se setkaly s Jindrovými.

Zareagoval tak spontánně a zároveň příjemně, že ho v první vteřině neměla srdce vyhnat z „pootevřených vrátek“ a v příštím okamžiku už ani nechtěla.

Tenhle moment si už odůvodnila racionálně; Fredy jí svou nevěrou ublížil víc, než si dokázala dosud připustit a náhlý dotyk mužských rtů, podpořený důvěrně známým polechtáním vousů na tváři v ní vyprovokoval touhu. Touhu cítit ty mužské vousy na své tváři déle, než jen prchavý okamžik a zároveň se, aspoň pro svůj pocit zadostiučinění, pomstít tomu proklatému Fredymu, kterému by to ovšem bylo asi stejně jedno. Možná, že si právě teď někde užívá s tou svou blondýnečkou. O důvod víc! Asi teď bude vypadat, jako blázen, ale ať! Toho kluka vidí poprvé a jistě i naposled! Tak ať, tak ať, tak ať! Žijeme přece jen jednou!

Uklidněna tímhle odůvodněním, rozvinula, s pocitem odhazování druhého, a tedy posledního dílu plavek tenkrát v Samsonově kašně, celou škálu svých znalostí a vědomostí nastřádaných za všechna ta léta.

Přestože se ta jeho tělesná reakce dala očekávat, přece jen ji zaskočila, snad i vylekala; opravdu chtěla zajít až sem?

Jindrova převážně zahanbená tvář, ze které však zkušeně vyčetla i záblesk rozčarování, jí ale vrátila uvažování tam, kde bylo před chvílí.

Uvědomila si, jak mu asi je a celou tu trapnou chvíli zkusila přehrát v žert.

Odvážný žert, jehož důsledky si bleskově uvědomila, promyslela a smířila se s nimi.

Znovu se k němu přitiskla, lehounce ho políbila na nos a s očima upřenýma do jeho, zašeptala: „Netušila jsem, že je to tak akutní, Jindřišku!“

Maličko přitom zčervenala, čímž jen zdůraznila své pomněnkové oči, vpíjející se stále do jeho pohledu: „Tak co s tím uděláme?“