Tajemství noci

Budík nezazvonil ani tentokrát. Nezvyklé ticho se rozhostilo celou místností a hodiny ukazovaly devátou hodinu dopolední. Bylo pondělí ráno - ráno skoro jako každé jiné. Pokoj, v němž spala ona, byl cítit cigaretovým kouřem, v hrnku na nočním stolku stála nedopitá káva. V místností bylo temno, jen jemný sluneční paprsek pronikal skrz záclony, jakoby se slunce snažilo poodkrýt tajemství včerejší noci. Probudil ji sen, v němž stála nahá uprostřed ničeho a zem se pod ní začala propadat. Leknutím s sebou cukla a otevřela oči. Posadila se na posteli a zhluboka se nadechla. To, že je opravdu vzhůru ji napovídala prudká bolest hlavy, kterou v ten moment pocítila. Jasně, kocovina. Nebylo to poprvé ani naposledy, tento stav jí byl důvěrně známý. Už tolikrát chtěla přestat utápět svůj žal v alkoholu a přesto vždy znovu pokušení podlehla. Pila, aby nemyslela, aby otupila všechny smysly a potlačila bolest, která se v bdělosti drala na povrch. Světu na ní nezáleželo, nebyla pro něj důležitá a alkohol byl jediným přítelem, kterého v tu chvíli měla. Přítel, který se nad ránem stával jejím největším nepřítelem.

„Jak jsem se proboha dostala domů?“ zeptala se sama sebe. Poslední, na co si pamatovala bylo, jak sedí u baru a upíjí ze skleničky vodku. Včera měla špatný den, proto pila víc než obvykle. O to víc ji také dělalo problém rozvzpomenout si na včerejší noc.  Pod postelí se povalovala hromada oblečení, prohledala ji, jestli v ní nenajde něco neobvyklého.  Krom toho, že hromada oblečení byla vzorně poskládaná, neshledala na ní jinak nic zvláštního. Sebrala ze země kabelku a nahlídla dovnitř. Mobil, peněženka, klíče od auta, doklady – vše na svém místě. Vzala do ruky mobilní telefon a odemknula. Dvanáct zmeškaných hovorů z neznámého čísla. Nevybavovala si, že by někomu dávala svoje číslo. To nedělala téměř nikdy.