Stříbrné město (4.Kapitola)

**Kapitola IV.: Nová pozice**
Další přenádherný den, říkal jsem si, akorát byl čas jít se osvěžit do bazénu, však nechtěl jsem tam jít sám, tak jsem pozval Thomase, kterého jsem potkal v kavárně. Pozvání přijal a byl štěstím bez sebe, úplně nový člověk, řekl bych.
Tušil jsem, že to je díky té pracovní pozici, tak jsem čekal, jestli to vytáhne, až budeme relaxovat v bazénu. Vyzvedl jsem ho svým autem ve tři hodiny odpoledne, byl opět unešen tou jízdou, bylo to opět, jako by byl v jiném světě, pořád mě to udivuje, jak to, co je pro některého člověka všední věc, je pro druhého veliký úžas. Jakmile jsme dorazili ke mně domů, tak jsme hned skočili v oblečení do bazénu, je zajímavé, jak z jedné omluvy v kavárně se dokáže vyklubat nějaká ta známost, já tedy Thomase beru za přítele, ale známe se jen chvíli a každý jsme na jiné vlně.Po tom, co jsme skočili do bazénu, se nám oběma ulevilo od starostí a hlavně od horka.
V bazénu jsme už ale byli asi hodinu a Thomas pořád nic, povídali jsme si o životě a tak, ale o práci se ani nezmínil. Zkusil jsem tedy téma nahodit já, zeptal jsem se ho, jestli už našel nějakou tu novou pracovní pozici, a on odvětil, že ne, ale že mu přišel nějaký dopis ze sklárny, odkud ho vyhodili, a bojí se ho otevřít. V tu chvíli jsem byl zmaten, proč byl tak šťastný a štěstím bez sebe, když ten dopis ani neotevřel. Zeptal jsem se ho aspoň, proč se ho bojí otevřít, odpověděl, že vlastně neví. Řekl jsem mu, že se možná zmýlili a chtějí ho zpět. Říkal jsem si, že velmi riskuji, ale nenapadla mě jiná možnost, jak bych ho mohl přimět ten dopis otevřít. Však ani tohle ho nepřimělo ten dopis otevřít, řekl, že neví, proč by ho měli brát zpět, ale já jsem ho musel nějakým způsobem přesvědčit, aby ho otevřel.Na chvíli jsem se tedy odmlčel a přemýšlel o tom, jak ho k tomu donutím, byl to veliký problém. Mohl bych mu to říci, ale nechtěl jsem, abych ho nějak neurazil. Zkoušel jsem ho všelijak přemlouvat, ale on pořád v kuse odporoval, až do té chvíle, kdy jsem mu řekl, že když ten dopis nikdy neotevře, tak se mu ta práce bude hledat špatně, protože by někdo hluboko v myšlenkách věděl, že možná už jednu slušnou práci, jak se říká, zametl pod koberec.
Vylezli jsme z bazénu, dali jsme si ještě šampaňské, ještě předtím, než bych ho odvezl zpět domů. Řekl bych, že až na to přemlouvání jsme si to docela užili. Už byl čas, aby Thomas vyrazil, nastoupil se mnou do auta, domluvili jsme se ještě, že se sejdeme další den opět v kavárně, a vyrazili jsme. Cestou k němu domů jsem mu ještě řekl, že je můj jediný a nejlepší přítel, kterého jsem kdy měl, na to jen odvětil, také si tě vážím. Nevěděl jsem, jak to tak mám vnímat, jestli pozitivně, nebo negativně, nemohl jsem jinak než na to zapomenout, pobavit se o přátelství jindy.Jakmile jsme dorazili, tak jsem se s ním rozloučil a ještě ho z povzdálí pozoroval, jestli si ten dopis otevře. Slovo dodržel, přes okno jsem viděl, jak ho otevírá a jak se zakoukal na tu zvláštní drahou pečeť, to mě velmi znervóznělo. Ještě jsem si vzpomněl, že má pečeť má v sobě i můj erb, takže jsem musel doufat, že erb mého rodu nikde v mém domě nezahlédl, aby na to pak nepřišel, nebo aby ho nenapadlo se nešel podívat na všechny zaregistrované erby ve městě, ale k tomu by naštěstí snad neměl důvod, říkal jsem si. Nebylo úplně obvyklé, aby měl člověk svůj vlastní erb, kromě ovšem pár výjimek, jako například u mě.
Už jsem se raději přestal děsit představou a odjel jsem také domů, aby to nevypadalo podezřele. Po příjezdu domů jsem se musel pořádně uklidnit, byl jsem z toho pořádně vyklepaný, aby to nedopadlo ještě nějak nešťastně, třeba hádkou, což bych opravdu nerad, aby k něčemu takovému došlo. Dal jsem si už podruhé za den šampaňské a dal se do čtení knihy, abych přešel na nové myšlenky. Moc to nepomáhalo, tak jsem se snažil uklidnit jiným způsobem, ale nevěděl jsem jak. Pobíhal jsem po celém domu sem a tam jako v kruhu, připadal jsem si chvílemi jako nějaký blázen, až do té doby, dokud jsem neuslyšel kroky u vchodových dveří a docela hlasité zaklepání. Snad to není Thomas, říkal jsem si.