Smích za zavřenými dveřmi(První kapitola)

Vždy jsem chtěl být komik, a já i cítím, že jsem komik. Dělám stand-upy, ale pořád mi to nevychází. Místo toho, aby se lidi smáli, koukají na mě s pohledem ostudy nebo trapnosti. Nikdo mě nikdy skoro nechápal, až na moji maminku, ta ve mě vždy věřila. Ale teď dost okecávání a začneme s mým vyprávěním:

ČÁST I.: DĚTSTVÍ

Když jsem byl ještě malý kluk, tak jsem miloval televizi. Měli jsme tedy jen pár kanálů, protože jsme na víc neměli, a docela to i stačilo. Možná že kdyby těch kanálů bylo víc, nebyl bych tím, kdo jsem teď. Rád jsem se v televizi díval na vlastně na všechno, co dávali. Byl jsem na televizi závislý. Když nebyli rodiče doma, tak jsem byl u ní klidně i celý den, dokud rodiče nepřišli z práce nebo z nějaké oslavy. Vždy chodili na oslavy, zvláště táta. Chodili na ně vždy o víkendu. Zajímalo mě vždy, co je to za oslavy. Pokaždé, když přišli zpět domů, byli zdrcení a unavení. Nevěděl jsem proč. Později jsem zjistil, že přivydělávají, aby uživili mě a mého bratra. Asi nám nechtěli dát najevo, jak špatně na tom s penězi jsme, ale kdybych o tom věděl, stejně bych s tím nejspíše nemohl nic udělat, i když bych rád.

Maminka chodila na ty "oslavy" méně často, ale byla vždy unavenější než táta. Když přišla, vypadala, jako by nejraději ihned šla spát, ale to nikdy neudělala. Vždy jako první přišla za mnou a zeptala se mě, jak mi je, nebo jestli si nechci zahrát nějakou deskovou hru. Tehdy jsem si myslel, že má opravdu náladu. Dnes ovšem už vím, že se mi snažila vynahrazovat ten čas, který se mnou netrávila. Ne že bych to jí nebo tátovi někdy vyčítal, ale ta samota, být jen se svým starším bratrem, mě nutila se čím dál více uzavírat do sebe. Ani jsem si to neuvědomoval, a když pak maminka přišla domů, byla jediná, s kým jsem trávil čas. Přátele jsem neměl, a ani jsem je nechtěl. Ostatní děti mi nerozuměli a já zase jim, ale s maminkou, s tou jsem si vždy rozuměl.

Později, když jsem byl už trochu starší, jsem si zapamatovával scénky z různých filmů nebo pořadů a před maminkou jsem je komediálně předváděl. Pokaždé jsem ji rozesmál, někdy méně a někdy více, méně obzvláště, když se pohádala s tátou o penězích. Po hádkách s tátou vždy brečela. Táta vždy rozčíleně odešel a práskl dveřmi tak, jak jen uměl. To mě uvádělo do zmatení, nevěděl jsem, co se děje.

Jednou se bavili ale o něčem jiném. Byla to ze začátku klidná hádka, až do té chvíle, kdy opět tátovi ruply nervy. Když ta hádka probíhala, tak jsem se přiblížil ke kuchyni za dveře, kde se hádali, a poslouchal, kvůli čemu novému se hádají. Bylo to kvůli mně. Táta o mně říkal, že jsem podivín a že skončím na ulici a budu terčem posměchu, pokud se sebou nezačnu něco dělat. Maminka nesouhlasila a zastávala se mě. Nebylo to pro mě nic příjemného, uvědomit si, že já jsem v tu chvíli stál za ty způsobené problémy, že se hádají. I teď mi z toho běhá mráz po zádech.

Po konci hádky táta opět práskl dveřmi a odešel, ale tentokrát po odchodu nastartoval auto a někam s rychlostí odjel. Já jsem si pak sedl u sebe v pokoji na postel a celé si to promítal. Maminka za mnou pak přišla a zeptala se mě, jestli jsem něco nezaslechl, ale já jsem jí nemohl vůbec odpovědět. Úplně jsem zamrzl, jako bych byl v nějakém nehybném tranzu a nemohl bych mluvit. Po chvíli jsem tedy místo mluvení maminku jen silně objal a opřel si hlavu na její rameno. Hladila mě po vlasech, to mě trochu uklidnilo, ale pořád jsem nemohl vydat jedinou hlásku. Později přijel zpět táta s projetou nádrží, a když mě uviděl, prolomily se mu kolena a měl slzy v očích. Dodnes nevím proč. Od té doby se už dlouho nepohádali.