Smích za zavřenými dveřmi (2.KAPITOLA)

ČÁST II.: RÁNA V MLADÉM VĚKU

Dva roky se rodiče nechytli, dva roky od té poslední hádky. Tehdy mě po té hádce vzali k doktorovi, jestli jsem v pořádku. Mně to neřekli, ale když mě poslali za dveře, tak jsem je slyšel, jak doktor říkal, že pokud by se takováhle situace opakovala, mohlo by mě to vevnitř nějak zlomit. Nechápal jsem jak, ale teď už to vím. Teď zpět o ty dva roky později, doma to bylo až podezřele klidné, ani jedna hádka nebo nějaké napětí. Rodiče se pořád smáli, časem jsem poznal, že se přetvařovali, ale tuhle realitu jsem vlastně nechtěl vidět. Chtěl jsem mít milující rodiče, kteří se mají rádi a nehádají se, a to jsem, pokud jsem tomu věřil, měl. Můj bratr odešel na vysokou školu, všechny peníze šly na to, aby mohl studovat, což nebylo pro naši finanční situaci nejlepší, ale maminka vždycky říkala, že chce pro nás to nejlepší, i kdyby to mělo stát cokoliv.

Já jsem šel teprve na druhý stupeň základní školy, tam se mě začali dobírat. Zkusil jsem jim ukázat mé scénky, smáli se, ale tomu, jaký jsem tupec, takhle to vždy říkávali. Později z toho vznikla taková psychická šikana, kdy za mnou o přestávkách chodili a začali mě napodobovat různými pohyby, které připomínali nějakého blázna. Nakonec si ze mě dělala srandu celá třída, až na učitele. Ten si vždy se mnou povídal, párkrát mě dokonce schoval do jeho kabinetu před zbytkem třídy, kde jsem byl v bezpečí. Snažil se to řešit s ředitelem, ale to bylo marné, a tu šikanu to jen zhoršilo.

Když jsem to doma řekl mamince, tak celá zčervenala. Bál jsem se, že má infarkt, naštěstí byla jen rozčílená, a hned další den šla se mnou do školy, kde celou třídu seřvala, a pak odešla. Snažila se mi pomoct, ale potom si mě vyhlédl jeden z rodičů jednoho chlapce ve třídě a chytil mě pod krkem, jen na chvíli, aby mě zastrašil. Dodnes nechápu proč. Řekl mi, že jestli ještě jednou bude moje rodina řvát nebo vyčítat něco jejich dítěti, tak už nespatřím paprsek světla.

To mě vyděsilo. Jakmile mě pustil, dal jsem se na útěk přímo domů, ani na chviličku jsem nezastavil, nešlo to. Domů jsem to měl asi kilometr, na autobus jsme neměli, takže jsem chodil pěšky, to ale nebylo pro mě v tu chvíli nejlepší. Jakmile jsem dorazil domů a otevřel dveře a vlítl dovnitř, maminka mě zastavila a zděšeně se mě zeptala, co mi je. Nezmohl jsem se na nic, byl jsem tak unavený a udýchaný, snažil jsem se něco ze sebe vydat, ale místo toho jsem zkolaboval přímo před maminkou na tvrdou dřevěnou podlahu.

Když jsem se probral, pamatuji si, jak maminka brečela, protože nevěděla, co se mnou je. Když přišel domů z práce táta, tak bylo doma ještě více paniky, ale po chvíli, až jsem se dostatečně uklidnil, jsem jim to všechno řekl. V tu chvíli táta řekl mamince, ať zůstane doma, že mě někam vezme. Mamince se nejdříve nechtělo mě po tomhle opouštět, ale nakonec souhlasila, ať mi vyčistí hlavu.

Jenže tak to vůbec nebylo. Táta mě vzal k domu toho chlapce s těmi rodiči. Táta mi řekl, ať jdu více dozadu stranou, a zazvonil. Jakmile otevřeli, stál tam ten rodič, otec toho chlapce. Táta se mě zeptal: "Je to on?" A já odpověděl, že to je on. To jsem ještě ale nevěděl, co má v plánu. Táta se na něj podíval, řekl mu několik nehezkých nadávek, a pak po tom rodiči skočil a dával mu jednu ránu za druhou. Bil ho, a bil ho, a bil ho, při tom mu pořád nadával. Pak tam lítala už i krev, ten rodič, už přesněji řečeno otec toho chlapce, krvácel z nosu, z úst, a začal se tou krví pomalu dusit, ale táta pořád nepřestával.

Pak tam přiběhla jeho žena a začala tam na celou čtvrť křičet. To přilákalo pak i toho chlapce, který si mě se zbytkem třídy dobíral. Pochopitelně se rozbrečel. Já jsem tohle ale nechtěl. Ten otec toho kluka už jen vláčně ležel a sotva mu fungoval mozek.

Z ničeho nic ale táta přestal, řekl mu, že už mě nechá na pokoji, nebo že ho příště umlátí, a pak jsme odjeli zpět domů. Já jsem cestou přemýšlel nad tím, co se právě stalo. Na tohle nikdy nezapomenu. Mám tátu rád, ale tohle mě děsí dodnes. Vidět ho, jak někoho bije pořád a pořád, jakoby se mu vypařil rozum, a bez duše jen mlátil, je jedna z nejhorších věcí, co jsem kdy viděl, zvlášť když to byl táta.

Po tom, když jsme dorazili domů, táta mamince nic neřekl. Měl pěsti od krve, to maminku vyděsilo, ale raději se neptala, nechtěla to vědět. Rád bych na tento zážitek zapomněl tím, že bych se rozesmál a přešel bych na jiné myšlenky, ale rozesmívání samo sebe mi nikdy moc nešlo. Jen maminku se mi vždycky povedlo rozesmát, ale když jsem zkoušel doma před zrcadlem různé scénky, tak jsem sám sebe nedokázal rozesmát, ale přitom jsem věděl, že jsem vtipný, ale nešlo to.