Smích za zavřenými dveřmi(3.kapitola)

ČÁST III.: PUBERTA

Když jsem byl už o něco větší, když mi bylo něco kolem čtrnácti let, tak jsem skoro na všechny ty události zapomněl. Šel jsem už také do osmé třídy. Ne že by mě přestali šikanovat, tedy až na toho chlapce, jehož rodiče mi vyhrožovali - ten se totiž hned po tom incidentu společně s rodiči odstěhoval. Byl jsem rád, ale zároveň jsem měl výčitky svědomí. Nic jsem ani neudělal, nic jsem neřekl. Nikdy jsem ho neměl rád, ale tohle si vidět nezasloužil.

Původně se to po škole rozkřiklo, takže jsem měl od ostatních chvíli klid, protože se báli táty, ale časem na to zapomněli a byl jsem tam, kde předtím. Ale už si mě nemohli dobírat po škole, začal jsem totiž chodit na dramatický kroužek, kde jsem chtěl předvést svůj talent. Chodil jsem tam jediný, byl jsem tam jen já a učitel. Protože byl ale učitel vždy nevrlý z toho, že tam jsem jen já, tak se nudil a neměl náladu na nic. Ale i přesto jsem se dokázal předvést, tedy záleželo na tom, jak jsem se já ráno sám sobě doma připadal vtipný, protože jak říkáme my komikové: "Humor je jako zrcadlo - někdy v něm vidíš, co chceš, a někdy to, před čím utíkáš."

Vždycky když jsem přišel domů z kroužku, tak za mnou vždycky přišla maminka a říkala mi, jak se jí stýskalo. Mně také vždycky chyběla, ale na kroužku jsem neměl moc času, kdy na to myslet. Také se mě vždy ptala, jestli mě náhodou zase nešikanují, ale já jsem si to už raději nechával pro sebe. Nechtěl jsem způsobit další problémy, to ale nešlo tak lehce, jak jsem si myslel, protože když jsem se jeden den vracel z kroužku domů, tak si mě odchytli šikanátoři a maminka šla bohužel kolem. Nejdříve nevěděla, že to jsem já, ale i přesto na ně zařvala, ať mě nechají být, a jakmile mě poznala, tak zčervenala. Nevěděl jsem, jestli mám jít za ní, nebo zůstat stát, nebyl jsem si jistý, jestli je naštvaná na ně, nebo i na mě, tak jsem prostě jen čekal a nervózně stál a trochu se sebou škubal. Naplnil jsem se celý nervozitou a nejistě vyčkával.

Nakonec ke mně vyrazila takovou rychlejší chůzí, měla sevřené pěsti. V tu chvíli jsem se nemohl ani pohnout, blížila se čím dál víc a já začínal trochu panikařit, až do té chvíle, dokud ke mně nedošla, chytla mě za ruku a zatáhla za ni, abych věděl, že s ní mám jít. Nešli jsme ale dolů, ale do školy. Snažil jsem se vyvléknout, ale šla jako stroj bez zastavení. Bál jsem se, nevěděl jsem, co od ní v tuto chvíli očekávat, v takovémhle zápalu jsem ji ještě nikdy neviděl. Trochu mě to vystrašilo. Jakmile jsme dorazili ke škole, pustila mě a řekla mi, ať sednu na lavičku, a pak odešla dovnitř. Seděl jsem a snažil se trochu uklidnit, což se mi překvapivě docela podařilo, až do té doby, dokud jsem neuslyšel maminčin křik z horního poschodí školy - tam byla ředitelna. Dodnes nevím, co mu tam přesně řekla, ale jakmile se vrátila a odešli jsme domů, už mě do konce základní školy nikdy žádní šikanátoři neobtěžovali. Žádné posměšky ani podkopávání nohou, vyhrožování ani strkání a machrování. Jen se se mnou nikdo nebavil, což nebyla výhra, ale aspoň jsem měl od nich klid. Sem tam někdo na mě dal nějaký znechucený pohled nebo tak, ale jinak jsem byl spokojený. Samotnému mi bylo stejně nejlíp, měl jsem více času na učení a zlepšil jsem si některé známky, včetně matematiky, která mi nejde moc dodnes. Škoda jen, že to takhle nebylo i dál.