Lapena v Notách - 6. kapitola

Upozornění: Obrázek na obálce je ilustrativní a byl vytvořen za pomoci umělé inteligence. Všechny postavy, děje a situace popisované v knize jsou smyšlené. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, místy, událostmi či skupinami, včetně kapely Bleeding Scream, je čistě náhodná.

6. kapitola

Zatímco přemýšlím nad významem toho slova, probodává mě pohledem jako šelma na lovu. Nebudu tou kořistí. Udělá krok blíž. Svou výškou se nade mnou doslova tyčí a já mu sahám sotva po ramena. Přes všechny instinkty, které mi radí ustoupit, mé tělo zamrzne, jako by mě jeho přítomnost ochromila. Zatnu pěsti a zaryju si nehty do dlaní.

Ian mi položí ruku na rameno, aby mi zabránil opět utéct. Ten pohyb mě zaskočí. Bezmyšlenkovitě ustoupím o krok zpět, abych se vyhnula jeho těsné blízkosti.

Rukou mi sklouzne po paži a sevře mé prsty. Palcem mi začne hladit klouby. Snažím se mu vytrhnout, ale drží mě pevně a nenechává mi žádnou možnost úniku.

Proč mi to děláš?

„Zajímavý prstýnek,“ poznamená. Sleduje každý můj výraz, jako by z něj chtěl vyčíst všechna má tajemství.

„Dárek od kamaráda,“ odpovím a pokusím se znovu vyprostit, jenže jeho sevření stále nepovoluje.

„Hodně blízký kamarád?“ Zúží oči, na tváři slabý náznak zloby, zatímco v pohledu se mísí zmatek.

V tu chvíli se mi žilami prožene vlna vzteku, žhavého jako láva.

„Do toho ti nic není!“ syknu, hlas mi přes všechnu snahu lehce zakolísá. Ustoupím o další krok.

Tentokrát už mi nebrání. Pustí mě. Stáhnu si ruku a překryji ji druhou dlaní – instinktivní ochranný reflex.

„Tahle Siréna má pěkně ostré drápky,“ ozve se Lukyn pobaveně.

Chvilku nechápu, než mi to docvakne. Aha, jasně. „La Petite Sirène“.

„Rád tě poznávám,“ vmísí se mezi nás rychlostí blesku Drew. „Všechno nejlepší k narození.“

Na chvilku zaváhám, než mi dojde, že se snaží říct k narozeninám. V jeho přízvuku to ale zní tak podivně, až mi koutky cuknou.

Bez předchozího varování mě líbá na tváře.

„Děkuju,“ špitnu, aniž bych si aktuální situaci stihla uvědomit. Moje slova zní prázdně, protože mám pocit, že zůstávám někde za hranicemi toho, co se kolem mě děje.

Jsem totálně, ale opravdu totálně vyšťavená. Jako by mě někdo vytáhl na houpačku a teď mě nechal viset ve vzduchu. Všechno se točí a já nechci být součástí toho kolotoče. Potřebuju odtud pryč. Co nejdál a co nejrychleji.

„Tak co bude s tou flaškou? Jde někdo?“ chce vědět Aleš. Jeho hlas zní trochu ztěžka.

Tiše zaúpím, ale naštěstí mě nikdo neslyší.

Holky se mezitím klukům taky představily, sotva je však vnímám. Všechno kolem mě splývá v nepřehledném labyrintu zvuků a pohybů.

„Já jsem pro,“ souhlasí rychle Monika. Udělala by cokoliv, aby mohla být s Markem.

„Já rozhodně taky,“ přidá se Val. Jak jinak.

„A ty?“ Marek se otočí na mě, jeho hlas zní téměř zvědavě.

„Já?“ povzdechnu si, a ani se nesnažím skrývat, jak moc mě to všechno vyčerpává. „Pojedu domů.“

„Jestli tu chtějí kamarádky zůstat, postarám se, aby se vrátily v pořádku,“ oznámí s nečekanou ochotou. „Máš tu auto?“

„Ne,“ odpovím a ztuhnu.

„Tak jak se chceš dostat domů? Nebo bydlíš někde poblíž?“

Má pravdu, plán byl odejít s kámoškami, ale všechno se zamotalo.

Kdybych byla v komiksu, měla bych nad hlavou žárovku. Mám to! „Chytnu si taxi.“

Tělo mi úlevou povolí.

Drew sleduje Iana, který se tváří nakvašeně – no, po dnešku si může trhnout levou zadní.

„Než zmizíš, musíme si udělat společné foto,“ navrhne Lukyn. „Marku, zařídíš to?“

Marek bez řečí vytáhne mobil, zrádce jeden. Než stihnu něco namítnout, Drew mě chytí a zvedne do náruče, jako bych nic nevážila. Zaskočí mě a automaticky zvednu ruce, jako bych se měla bránit, ale pak ztuhnu. Co mám dělat? Překvapením vyjeknu. Jemu to přijde děsně vtipné – směje se tak nahlas, že přehluší všechno kolem.

„Držte se, slečno!“ zahlásí ještě někdo, což vyvolá další výbuch smíchu. Záblesk. Moment zvěčněn. Konečně. Tohle je moje šance zmizet.

Za zády vycítím pohyb. „Tohle není konec,“ zavrčí Ian, sotva slyšitelně.

Vážně? Otočím se k němu. Očima ho zlostně probodávám, i když to na něj neplatí. „Vsaď se,“ odseknu mu. Nemám co víc říct.

Loučím se s holkami, a přestože jde jen o pár hodin, tváří se, jako bychom se neměly vidět celé věky.

Monika nezklame: „Máš nám co vysvětlovat, dámo!“

Super. Už teď slyším zítřejší výslech. Svědomí mě hryže, že je tu nechávám samotné, ale už toho mám plné zuby. Štve mě, že nejdou se mnou.

Když mířím k východu, pohled na temnotu za dveřmi mě zbrzdí. Jenže zpátky nemůžu. Zhluboka se nadechnu a vykročím.

***

„Chceš doprovod?“ ozve se vedle mě Marek.

„Neboj, jen tě doprovodím,“ uklidňuje mě, když si všimne mého rozpačitého chování . „Doufám, že se brzy uvidíme a třeba dojde i na toho panáka.“

Úleva, že na něj nedošlo, je příliš silná, než abych ji mohla skrýt.

„Napadlo mě…“ pokračuje opatrně. „Co kdybych ti dal číslo? Kdybys někdy chtěla lístky, nebo tak…“

Zbystřím. Tvoje číslo? Rychle vytáhnu mobil, ale je úplně vybitý. Tak tohle je osudová náhoda. Dneska už jsem se pomalu zapomněla starat o cokoliv jiného, kromě toho, co se mi honí hlavou.

„Nebo… když mi dáš číslo ty, můžu ti napsat, pokud budem hrát poblíž,“ navrhuje, když si všimne, že můj telefon zůstává nehybný.

Co teď? Monika tu není, abych se s ní poradila. V hlavě mi běží možnosti a strategie. Nakonec se rozhodnu. Markovi svoje číslo nadiktuju, a on si ho spokojeně uloží. Přinejhorším si ho zablokuju. Koneckonců, nic na tom není.

Poblíž stojí skutečně řada taxíků, jeden z nich mi Marek otevře. Je to milý, snad až příliš milý kluk. Monika má opravdu štěstí.

Ještě naposledy mu zamávám, než se řidič rozjede. V bezpečí auta si překřížím ruce a opírám se do sedadla. Cítím únavu, jako by mě někdo tím taxíkem srazil.

Myslím na to, jak jsem dnešní večer zvládla. Byl náročný, ale jsem tu. Jsem v pořádku. A to je pro teď to nejdůležitější. Půjdu krok za krokem, uvidím, co přinese zítřek.