Bez názvu...

Sakra, to už je zase hodin. Znechuceně sahla po vřeštícím budíku hlásajícím šestou hodinu ranní. Najednou si uvědomila, co je za den. Den, na který se těšila a najednou je to pryč, nemá z něj ani trošku radost. Proč si jen nařizovala zvonění na tak časnou hodinu. No jo, mám dneska narozeniny, pomyslela si. Jenže původně měl vedle ní ležet její manžel. Ale neleží. Všechno je pryč. Jak když zboříš domeček z karet. Nic. Prázdno. Zašklebila se. Vstala a došourala se do koupelny. No, ty zase vypadáš, byla první myšlenka, když se koukla do zrcadla. Kruhy pod očima jen stěží překryla mejkapem. Celkově to ale zas tak špatně nevypadalo. Zhltla ve spěchu koblihu ze včerejška a pospíchala do práce.
Nikdo si ale na ní nevzpomněl. Celý den jakoby neexistovala. Copak na mě všichni zapomněli? S otázkou bubnující v jejích spáncích spěchala na autobus. Druhá směna. To je život. Proč se tak honí, stejně to nemá smysl. Hučelo jí neustále v hlavě. Musím se stavit v lekárně. Napadlo ji ještě, když přijížděl autobus. Nechtělo se jí, jenže to by snad nebyla ani ona. Povinnost na prvním místě. Fakt jsem blbá. Všichni jí to říkali. To bylo pořád, vykašli se na to, věnuj se hlavně sobě. Jo, to se jim to radí, zahnala myšlenky.
Vystoupila na autobusovém nádraží nevlídného města. Města, které ještě nedávno tolik milovala.
Pak se něco stalo. Neuměla si to vysvětlit, ale její kroky nesměřovaly k budově, kde na ní čekali dychtiví studentíci. Ubírala se do nízkého domku stojícího opodál.
"Co si dáte?", zvedl unavené oči barman za půltem. Snad bezmyšlenkovitě si objednala velkou skotskou se sodou a zasedla k nejbližšímu stolu.
Náhle jí vytryskly slzy, které pracně celý den ukrývala za spořádaně načesanýma řasama...