Olehova volba - Expres do Bratislavy

16. března 2024, 23:30, Košice, Pokoj v hostelu

Pokoj v hostelu byl malý, sotva se do něj vešla postel, obnošené křeslo a vrzající dřevěný stůl. Stěny měly vybledlou béžovou barvu, pokryté popraskanou barvou a stopami po předchozích nájemnících. Jediná žárovka na stropě poblikávala, vrhajíc mdlé žluté světlo, které jen stěží prosvětlovalo kouty místnosti. Za oknem Košice pulzovaly životem, ale uvnitř těchto čtyř stěn se svět zdál být podivně izolovaný, tichý po večerním chaosu.

Oleh, pětadvacetiletý muž s tmavými rozcuchanými vlasy a ostrými rysy obličeje, seděl shrbený v křesle, držíc v ruce zpola vypitou láhev piva. Jeho hnědé oči, kdysi plné mladistvých ambicí, nyní odrážely únavu mladého člověka, který toho viděl až příliš mnoho příliš brzy. Zbytky večírku, který ještě před chvílí naplňoval hostel, byly roztroušeny po pokoji – prázdné lahve, nedopalky cigaret a ve vzduchu se vznášel pach potu a alkoholu.

Večírek byl spontánní, uspořádaný Olehem a jeho přáteli z Ukrajiny, kteří v hostelu také bydleli. Byla to směs nostalgie a zoufalé snahy zapomenout na těžkosti, kterým všichni čelili od chvíle, kdy opustili svou vlast. Hudba duněla z přenosného reproduktoru, zaplňujíc stísněný prostor rytmem, který znemožňoval myslet na cokoli jiného než na přítomný okamžik. Tančili, smáli se a překřikovali hudbu, snažíc se přehlušit vzpomínky na život, který nechali za sebou.

— Pojď, Olehu, ještě jeden tanec! — zavolala předtím Jana, temperamentní blondýnka ze Lvova, chytila ho za ruku a táhla doprostřed místnosti.

Oleh se podvolil a nechal se unést energií okamžiku. Jana byla krásná a její smích nakažlivý, a na chvíli si dovolil zapomenout na všechno ostatní. Točil ji dokola, její smích mu zvonil v uších a po několik minut se cítil jako jiný člověk – někdo, kdo neutíká před minulostí, které se nedokáže postavit.

Jak ale noc postupovala, večírek začal utichat. Hudba byla tišší, smíchy tlumenější a přátelé se postupně vraceli do svých pokojů. Jana ho krátce políbila na tvář, než s úsměvem zmizela, nechávajíc Oleha o samotě s jeho myšlenkami a zbytky piva.

Teď, když seděl v tichu svého pokoje, cítil, jak se k němu pomalu vrací realita. Napil se z láhve a hořká chuť mu připomněla rozhodnutí, která učinil. Jeho myšlenky se vrátily zpět do Žytomyru, města, kde vyrůstal – místa, které se nyní zdálo tak vzdálené, jak v prostoru, tak v čase.

Rodina Oleha byla typická pro mnoho na Ukrajině – pracovitá, soudržná a bojující s finančními problémy. Jeho otec zemřel, když byl Oleh ještě chlapec, a nechal matku, aby sama vychovala jeho a staršího bratra Dmytra. Dmytro byl vždy „zlaté dítě“, ambiciózní a odhodlaný. Odešel z Ukrajiny, jakmile mohl, a připojil se k elitní raketové jednotce ruské armády. Bylo to rozhodnutí, které jejich matku naplňovalo zároveň hrdostí i strachem.

— Můžu tam něco dokázat — řekl Dmytro před lety během jedné ze svých vzácných návštěv domů. Seděli na lavičce v městském parku a sledovali západ slunce nad známou krajinou. — Rusko má možnosti, jaké Ukrajina nikdy mít nebude. Měl bys zvážit, že bys šel se mnou.

Oleh o tom přemýšlel, lákán příslibem lepšího života, ale něco ho zadrželo. Možná to byla loajalita k matce, nebo pocit, že Ukrajina je jeho domovem, i když mu toho moc nenabízela. Zůstal a dokončil střední školu v Žytomyru – skromné instituci s dobrými učiteli, ale ničím víc.

Poté přišel rok 2014 a s ním válka. Anektování Krymu, konflikt na Donbasu – jako by se jim půda propadla pod nohama. Dmytro se rozhodl, že bude stát na straně Ruska, zatímco Oleh se snažil najít pro sebe budoucnost v zemi, která se rozpadala. Vztahy mezi bratry začaly chladnout, jejich rozhovory byly krátké a nucené, až nakonec, po roce 2022, spolu přestali úplně mluvit.

Oleh si povzdechl a prohrábl si rukou tmavé vlasy, stále trochu vlhké od potu. Rozhodnutí zůstat na Ukrajině bylo čím dál těžší ospravedlnit. Práce bylo málo a hrozba odvodu nad ním visela jako černý mrak. Nakonec to byla matka, kdo ho přiměl k odjezdu.

— Ty nejsi voják, Olehu — řekla jednoho večera se slzami v očích, ale pevným hlasem. — Jsi můj syn a chci, abys žil. Jeď. Odejdi odsud, než tě to tu taky pohltí.

A tak, s jediným kufrem a srdcem plným nejistoty, Oleh překročil hranici a nechal za sebou život, který znal. Do Košic přijel před dvěma lety, ztracený a osamělý, ale odhodlaný něco nového vybudovat. První dny byly těžké – boj s jazykem, hledání práce, vyrovnávání se s pocitem viny, že opustil svou zemi v její nejtemnější hodině. Ale postupně nacházel své místo.

Práce v místní továrně nebyla prestižní, ale dovolovala mu platit účty a dávala mu zabrat. Přátelé, které našel v hostelu, mu byli oporou, připomínkou, že v tomto boji není sám. A nyní, když měl před sebou novou příležitost v Bratislavě, cítil, že možná konečně kráčí správným směrem.

Dopil pivo a postavil prázdnou láhev na podlahu, upřeně hledíc na malé okno s výhledem na ulici. Město bylo už klidné, noční zvuky se omezily na občasné projíždějící auto nebo šepot pozdních chodců. Zítra měl opustit Košice a nastoupit do ranního vlaku do Bratislavy, kde na něj čekala práce zařízená známým.

Bratislava. Hlavní město, město příležitostí. Slyšel o ní hodně – o jejích rušných nočních klubech, historických uličkách a možnostech, které nabízí těm, kdo se nebojí tvrdé práce. Byla to šance na nový začátek, možnost nechat za sebou duchy minulosti a začít nový život podle vlastních pravidel.

Když vstal a protáhl se, Oleh zachytil svůj obraz v malém zrcadle visícím na stěně. Tvář, která na něj hleděla, vypadala starší, než by měla být, poznamenaná vráskami starostí a lítosti. Ale v těch hnědých očích bylo také možné zahlédnout záblesk naděje, jiskru budoucnosti, kterou si teprve musel vydobýt.

Přistoupil k posteli, prkna podlahy pod jeho kroky zavrzala, a klesl na tenkou matraci. Deka se mu zdála hrubá na kůži, ale byla mu známá, přinášela určitou útěchu. Když ležel a upíral pohled do stropu, jeho myšlenky se obrátily k bratrovi, Dmytrovi.

Kde teď byl? Co se s ním stalo? Oleh slyšel zvěsti, šeptané zprávy o pohybech ruské armády, ale nic konkrétního. Myšlenka na bratra, kdysi tak blízkého, nyní cizího na druhé straně brutálního konfliktu, byla téměř nesnesitelná.

Ale nemělo smysl se tím trápit. Minulost byla pryč a teď záleželo jen na budoucnosti. Zítra nastoupí do vlaku do Bratislavy, nechá Košice za sebou, stejně jako všechno, co toto město symbolizovalo. Začne znovu, s novými možnostmi a výzvami. A možná, jen možná, se mu podaří žít život, o kterém vždy snil.

Když nakonec usnul, jeho poslední myšlenky se točily kolem nadcházející cesty, vlaku, který ho měl odvést k novému začátku. Netušil však, že tato cesta bude jeho poslední, že osud s ním má jiné plány. Ale teď, v tichu noci, záleželo jen na příslibu zítřka.