Zapření Ideálů- Expres do Bratislavy

17. března 2024, 8:30, vlak z Košic do Bratislavy

Rytmické dunění kol vlaku po kolejích tvořilo stálé, téměř hypnotizující pozadí pro tiché napětí, které naplňovalo kupé. Inspektor Peter Horváth, muž po třicítce s krátce zastřiženými tmavými vlasy a přísným výrazem, zaujal místo naproti staršímu gentlemanovi. Muž, pravděpodobně kolem padesátky, měl na sobě dobře padnoucí kabát a byl pohroužen do čtení lékařského časopisu. Na jmenovce připevněné k jeho kufru stálo jméno „Dr. Novak“, což Petera utvrdilo v domněnce, že jde o lékaře.

Oba muži si vyměnili zdvořilá kývnutí hlavou, uznávajíce svou přítomnost beze slov. Peter se podíval z okna, pozorujíc krajinu, která se za ním rozmazávala, zatímco Dr. Novak se vrátil ke čtení a čas od času otočil stránku. Mezi nimi panovalo nevyřčené porozumění – tato cesta měla být tichá, každý pohroužený do vlastních myšlenek.

Myšlenky Petera však nebyly vůbec tiché. Neustále se mu vracely, stále mu připomínaly případ, který ho pronásledoval už týdny. Smrt Martina Rybára, mladého ekologického aktivisty, otřásla městem Košice. Martin byl studentem Univerzity Pavla Jozefa Šafárika, známým svou neústupností v otázkách životního prostředí. Stal se tváří protestů proti kontroverzní spalovně odpadu, kterou vedl polský podnikatel Janusz Kwiatkowski.

Martin neustupoval – organizoval demonstrace, psal ostré články, vystupoval v místních médiích a vyjadřoval své obavy. Varoval před nebezpečím, které s sebou neslo Kwiatkowského podnikání, tvrdil, že spalování nebezpečného odpadu by mohlo zvýšit počet onkologických onemocnění mezi obyvateli. Jeho varování nezůstala bez odezvy, ale jeho činnost mu bezpochyby přinesla i nepřátele.

Peter obdivoval Martinovu odvahu, a to i ve chvíli, kdy byl povolán k vyšetřování jeho náhlé a tragické smrti. Martina našli v jeho malém pronajatém bytě, oběšeného na stropním trámu. Scéna byla naaranžována jako sebevražda, a pro většinu lidí měla takovou i zůstat. Ale Peter věděl své. Znaky byly jasné – drobné nesrovnalosti, jemné stopy naznačující, že Martinova smrt nebyla výsledkem jeho vlastních činů.

Zpočátku ho případ zcela pohltil. Sledoval každý stopu, vyslýchal svědky, pečlivě zkoumal Martinův život. Ale netrvalo dlouho a narazil na zeď – zeď vystavěnou ne z nedostatku důkazů, ale z něčeho mnohem zákeřnějšího.

Peter si pamatoval setkání v temné kanceláři svého nadřízeného, hlavního inspektora Zemana, muže s hrubým hlasem a očima, které neprojevovaly žádné teplo. „Petře, vyšetřování končí sebevraždou,“ řekl Zeman tónem, který nepřipouštěl námitky. „Takové je rozhodnutí shora. Tak to bude nejlepší pro všechny.“

Peter protestoval, odvolával se na důkazy nasvědčující vraždě, ale Zeman se jen opřel ve své židli a na rtech mu pohrával slabý úsměv. „Rozumím tvým obavám, Petře, ale tady nejde o spravedlnost. Jde o stabilitu, o to, co je nejlepší pro město, pro tvou kariéru. Pokud budeš tlačit na pilu, ztratíš všechno. Pokud přijmeš kompromis, čeká tě zářná budoucnost. Mluví se o tvém přeložení do Bratislavy – do Národního úřadu pro vyšetřování. To je příležitost, kterou bys neměl promarnit.“

Příslib povýšení, možnost připojit se k elitním řadám Národního úřadu pro vyšetřování (Národný úrad pre vyšetrovanie), byl lákavý. Příliš lákavý. Peter strávil bezesné noci zvažováním své volby, rozpolcený mezi povinností jako policista a kariérou, která mohla definovat jeho budoucnost. Nakonec se rozhodl.

Oficiální zpráva uváděla, že Martin Rybár spáchal sebevraždu, zlomený tlakem svého aktivismu. Peter podepsal dokumenty, jeho podpis byl konečnou pečetí na lži, která ho měla pronásledovat po celý život.

Zatímco vlak uháněl směrem k Bratislavě, Peter se nemohl zbavit znepokojivého pocitu, který ho sužoval. Uklidňoval sám sebe tím, že život je uměním kompromisů, že v širším pohledu bylo jeho rozhodnutí ospravedlnitelné. Ale vzpomínka na Martinovu tvář, jeho vášnivé projevy a neochvějnou oddanost své věci mu nedávala klid.

Dr. Novak otočil stránku v časopise a ten zvuk vrátil Petera do reality. Podíval se na staršího muže a všiml si intenzity, s jakou četl článek. Tehdy zahlédl jeho nadpis: Inovace v transplantaci srdce. Peter svraštil obočí a v jeho mysli se začalo rodit poznání.

— Vy jste doktor Novak, že ano? — zeptal se, přerušujíc ticho. V jeho hlase zazněla špetka zvědavosti, obarvená náznakem respektu.

Starší muž vzhlédl, lehce překvapený otázkou. Přátelsky se usmál.

— Ano, to jsem já. Známe se?

— Ne, osobně ne — odpověděl Peter rychle. — Ale slyšel jsem o vás. Jste ten slavný chirurg, že? Ten, který přinesl nové techniky do kardiochirurgie?

Úsměv Dr. Novaka se prohloubil a jeho ramena se mírně pohnula v gestu skromnosti.

— Dá se to tak říct. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl být součástí průlomového výzkumu.

Peter přikývl, zaujatý.

— A co vás přivádí do Bratislavy, jestli se mohu zeptat?

— Jedu provést transplantaci srdce — vysvětlil Dr. Novak. — Je to komplikovaný případ, vysoce postavená osoba ve vládě. Samozřejmě nemohu prozrazovat detaily, ale operace je velmi delikátní. Tým se na ni připravuje už týdny.

— To musí být velký tlak — poznamenal Peter, snažíc se představit si tíhu takové odpovědnosti.

— V této práci je tlak vždycky — odpověděl klidně Dr. Novak. — Ale je to privilegium, opravdu. Možnost zachránit život, dát někomu druhou šanci – to nic nenahradí.

Peter nedokázal potlačit pocit žárlivosti. Tady před ním seděl člověk, který i přes obrovský tlak spojený se svou prací nacházel útěchu ve vědomí, že jeho činy měly hmatatelný význam. Byl to jasný kontrast k morálnímu kompromisu, který Peter učinil výměnou za povýšení.

– Zachraňujete životy – řekl Peter, téměř pro sebe. – To musí být… uspokojující.

Doktor Novák se na něj zamyšleně podíval, jako by v jeho slovech vycítil skrytý význam. – Ano – přikývl. – Ale každá práce má své výzvy. Každý z nás musí činit obtížná rozhodnutí, bez ohledu na obor, ve kterém pracujeme.

Peter přikývl, ale hned neodpověděl. Znovu se zadíval z okna, kde se krajina míhala v rozmazaných odstínech zelené a hnědé.

Rozhovor utichl v pohodlném tichu, každý z mužů se ponořil do vlastních myšlenek. Peter přemýšlel, co by si o něm doktor Novák pomyslel, kdyby znal pravdu. Kdyby věděl, že člověk sedící proti němu zvolil mlčení místo spravedlnosti, pohřbil pravdu výměnou za kariérní postup – byl by k němu stále tak srdečný?

Vlak se sunul dál, přibližoval Petera k jeho novému životu v Bratislavě, kde na něj čekalo místo v Národním vyšetřovacím úřadu. Bylo to vše, na čem pracoval, o čem snil. A přesto, když tam seděl a sledoval krajinu za oknem, nemohl se ubránit myšlenkám na to, co by si o něm teď pomyslel Martin Rybár. Viděl by v něm jen další kolečko ve stroji, proti kterému tak zapáleně bojoval?

Tato myšlenka ho neopouštěla, zatímco se vlak blížil k další stanici. Peter se zhluboka nadechl a pokusil se zbavit pochybností. Rozhodnutí už padlo. Teď s ním musel žít.

– Život vyžaduje kompromisy – zamumlal si pro sebe, jako by vyslovení těch slov nahlas mohlo učinit je pravdivějšími. Ale jak vlak pokračoval v cestě, nepřinesla mu ta slova žádnou útěchu. Získal všechno, po čem kdy toužil – a přesto nemohl setřást pocit, že cestou ztratil něco mnohem cennějšího.

Když vlak uháněl venkovskou krajinou, náhlý záblesk světla venku přitáhl Peterovu pozornost. Otočil hlavu právě včas, aby zahlédl něco, co prolétlo oblohou. Chladný mráz mu přeběhl po zádech, když se objekt přibližoval, neúprosně mířící k vlaku.

– Co to… – začal Peter, jeho hlas byl sotva slyšitelný šepot.

Doktor Novák odtrhl pohled od svého časopisu a následoval Peterův pohled. – Co se děje? – zeptal se znepokojeným tónem.

Peter nestihl odpovědět. Výbuch byl ohlušující a tlaková vlna otřásla vlakem s nepředstavitelnou silou. Svět kolem Petera se proměnil v chaos hluku, žáru a zkázy, když se vagon tříštil na kusy, kov kvílel a ohýbal se pod nárazem.

V těch posledních okamžicích, kdy vlak pohlcoval oheň a zkáza, Peterovy myšlenky nesměřovaly k jeho povýšení ani ke kompromisům, které učinil. Místo toho myslel na pravdu, kterou pohřbil, na spravedlnost, které se vzdal, a na život, který obětoval systému, jemuž se rozhodl sloužit.