Poslední dech - Expres do Bratislavy

18. března 2024, 9:00, Bratislava, Ministerstvo zahraničních věcí

Adam Chrušovský, ministr zahraničních věcí, seděl za velkým dubovým stolem ve své kanceláři, která se za posledních 24 hodin proměnila spíše ve vězení než v místo moci. Jeho kdysi ostré rysy byly nyní napjaté a bledé, tmavé kruhy pod očima svědčily o vyčerpání, které žádné množství kofeinu nedokázalo zamaskovat. Místnost s vysokými stropy a bohatou výzdobou na něj doléhala, tíha událostí posledního dne ho drtila.

Opřel se do křesla a pokusil se zhluboka nadechnout. Události předchozího dne se mu slévaly – nekonečné telefonáty, schůzky a porady, všechny soustředěné kolem tragického incidentu, který otřásl celým národem. Ruská raketa, vypálená během jednoho z probíhajících konfliktů, se odchýlila od kurzu a zasáhla osobní vlak jedoucí z Košic do Bratislavy. Počet obětí byl zdrcující – více než sto lidí zemřelo v jediném okamžiku.

Chrušovský se snažil zachovat kontrolu, vykonávat své povinnosti jako nejvyšší diplomat země, ale jeho tělo ho zrazovalo. Trpěl vážnými srdečními problémy, které se s každým rokem zhoršovaly. Jen několik dní před incidentem měl naplánovanou transplantaci srdce, kterou měl provést renomovaný kardiochirurg doktor Novák. Ale krize ho pohltila natolik, že neměl čas soustředit se na vlastní zdraví.

Posledních 24 hodin pracoval nepřetržitě, vedl klíčová jednání se svým ruským protějškem, s šéfy slovenských zpravodajských a bezpečnostních služeb, s ministrem obrany Petrem Smětanou i s premiérem a prezidentem. Pohyboval se po nebezpečné hraně mezinárodní diplomacie, snažil se uklidnit napětí, ujistit spojence a zabránit eskalaci situace. Pravdou však bylo, že většinu práce odvedli jeho podřízení. Chrušovský byl spíše jen figurkou v těchto jednáních, poskytoval rady, když bylo třeba, ale v detailech se spoléhal na svůj tým.

Teď, když se připravoval na tiskovou konferenci, která měla být vysílána po celé zemi, cítil plnou tíhu svých činů. Lékaři ho varovali, že stres by ho mohl zabít, že musí jakémukoli vypětí zabránit. Ale jak by to mohl udělat? Národ byl v krizi a potřeboval ho více než kdy dřív. Lidé k němu vzhlíželi s nadějí, očekávali odpovědi. Proto překračoval své limity, vědom si toho, že každá vteřina se počítá.

Tiché zaklepání na dveře ho vytrhlo ze zamyšlení. Do místnosti vešla jeho sekretářka, mladá a klidná žena jménem Lucia, s profesionálním znepokojením v očích.

– Pane ministře, tisk už čeká – řekla tiše. Po chvíli váhání dodala: – Je tu ještě něco, co byste měl vědět.

Chrušovský pocítil bodnutí neklidu. – Co se stalo, Lucie?

Přistoupila blíž a ztlumila hlas, jako by mohly stěny odposlouchávat. – Právě mi volali z nemocnice. Vaše transplantace srdce... byla odložena.

– Odložena? – zopakoval Chrušovský šeptem, a strach mu sevřel hruď. – Proč?

Lucia zaváhala, v jejích očích se objevil smutek, který jen prohloubil jeho neklid. – Doktor Novák… byl ve vlaku, který zasáhla raketa. Nepřežil.

Na okamžik se mu svět roztočil před očima. Doktor Novák, muž, který mu měl zachránit život, byl mrtvý. Naděje, které se tak zoufale držel, operace, která mu měla dát druhou šanci, byly nemilosrdně vyrvány. Pocítil nával paniky, jako by se stěny kolem něj přibližovaly, omezovaly mu prostor k dýchání.

Ale na zoufalství nebyl čas. Tisk čekal a národ musel slyšet slova svého ministra. Musel odsunout strach stranou, potlačit děs, který ohrožoval jeho sebeovládání.

Chrušovský se zhluboka nadechl a přinutil se vstát. Uhladil si sako, snažil se vyvolat dojem klidu a autority, i když uvnitř cítil, že se rozpadá na kusy.

– Děkuji, Lucie – řekl pevným hlasem, i když v jeho nitru vládl chaos. – Nenechme je čekat.

Lucia přikývla, v jejím výrazu bylo tiché povzbuzení. Otevřela dveře a spolu se vydali dlouhou chodbou směrem ke konferenční místnosti. Ozvěna jejich kroků se odrážela od stěn v rytmu, který ladil s rychlým tepem ministra.

Když se přiblížili ke dveřím, za nimiž se ozýval tlumený ruch novinářů připravujících se na konferenci, Chrušovský se na chvíli zastavil a pokusil se sebrat síly. Cítil pohledy svého týmu, plné obav a starosti.

Lucia mu položila ruku na rameno. – Zvládnete to, pane ministře.

Chrušovský přikývl, i když její slova sotva zmírnila strach, který ho spaloval. Otevřel dveře a vstoupil do oslnivého světla kamer, zatímco hluk v sále ho zasáhl jako vlna.

Postavil se za pult, mikrofon před ním zesiloval šustění papírů a tiché mumlání novinářů. Když si odkašlal, místnost ztichla a všichni se naklonili dopředu v očekávání.

– Dobré ráno – začal Chrušovský a jeho hlas zazněl v rozlehlém sále. – Stojím tu před vámi, hluboce zarmoucen tragickými událostmi, které se odehrály. Ztráta tolika životů v důsledku raketového útoku je ranou, která se nezacelí snadno. Neúnavně pracujeme na tom, abychom pochopili, co se stalo, a aby byla spravedlnost vykonána.

Na chvíli se odmlčel, snažil se uklidnit dech, pak pokračoval. – Po dlouhých jednáních s našimi ruskými partnery i se zpravodajskými a obrannými složkami jsme dospěli k závěru, že nešlo o úmyslný akt agrese. Byla to strašná nehoda, tragický omyl, který nás stál příliš mnoho.

Místnost se ponořila do ticha, zatímco tíha jeho slov visela ve vzduchu. Chrušovský cítil na sobě pohledy celého světa, tlak zachovat klid a předat národu poselství, které by pomohlo zahojit rány.

Sál zůstával v tichu a tíha jeho slov visela ve vzduchu. Chrušovský cítil na sobě pohled celého světa, tlak, aby zůstal klidný a předal národu poselství, které by pomohlo zahojit rány.

Když novináři začali klást otázky, Chrušovský odpovídal tak jasně a klidně, jak jen mohl. Každé slovo mu šlo těžko z úst, každý nádech byl stále namáhavější. Bolest na hrudi narůstala a vystřelovala do levé ruky, což mu ztěžovalo soustředění.

Jedna z novinářek, mladá žena s pronikavě modrýma očima, se ho zeptala na odloženou operaci.

– Pane ministře, bylo oznámeno, že jste měl v nejbližších dnech podstoupit transplantaci srdce. Jak ovlivní ztráta doktora Novaka vaše plány na zotavení a jak zvládáte takový stres?

Otázka ho zasáhla jako rána. Srdce mu divoce bušilo v hrudi, bolest vystřelovala až do levé paže. Pokusil se odpovědět, ale slova mu nešla přes rty. Obraz před očima se mu rozmazal a místnost se začala otáčet kolem něj.

– Já… já… – vykoktal Chrušovský, chytaje se za hruď. Bolest byla nesnesitelná, drtivý tlak mu bral dech.

Lucia, stojící opodál, si všimla změny v jeho výrazu a vrhla se k němu.

– Pane ministře! – vykřikla, ale bylo už pozdě.

Chrušovskému se podlomila kolena a zhroutil se na podlahu, zatímco kamery zachytily každou sekundu jeho pádu. V místnosti vypukl chaos – novináři pobíhali, někteří se mu snažili pomoci, jiní pokládali otázky a zbytek jen strnule sledoval dění v šoku.

Lucia byla u něj během okamžiku, podepřela mu hlavu a volala o lékařskou pomoc.

– Prosím, pane ministře, držte se! – mluvila rozechvělým hlasem.

Ale Chrušovský ji už neslyšel. Svět kolem něj se propadal do temnoty, zvuky v místnosti se vzdalovaly a tlumily. Myšlenky mu bloudily k doktoru Novakovi, ke ztracenému životu a k budoucnosti, které se nikdy nedočká.

A když jeho srdce nakonec přestalo bít, jeho poslední myšlenkou byli lidé, které se tak snažil chránit, a národ, jemuž sloužil až do samotného konce.