Nit osudu - Expres do Bratislavy

17. dubna 2024, 10:00, Bratislava

Ranní vzduch v Bratislavě byl svěží a přinášel první známky jara. Jakub Novotný, třicetiletý novinář a spisovatel, vyšel ze svého bytu na Obchodní ulici, jedné z nejrušnějších ulic města, známé množstvím obchodů, kaváren a neustálým proudem chodců. Upravoval si límec kabátu a zavolal si taxi. O chvíli později vedle něj zastavilo jasně žluté auto. Řidič, muž po čtyřicítce s prošedivělými vlasy a přátelským úsměvem, na něj kývl, když Jakub nastoupil na zadní sedadlo.

– Kam to bude, šéfe? – zeptal se řidič a upravil zpětné zrcátko, aby lépe viděl svého pasažéra.

– Na Michalskou ulici, blízko Michalské brány – odpověděl Jakub a pohodlně se opřel. Měl schůzku s redaktorem v malé kavárně, ukryté v jedné z úzkých uliček vedoucích z hlavní třídy. To místo měl rád kvůli soukromí a výhledu na středověkou bránu.

Řidič přikývl a plynule se zařadil do provozu v historickém centru města. Několik minut jízdy probíhalo v tichu, přerušovaném jen tichým bzučením motoru a občasnými klaksony projíždějících aut. Jakub se díval z okna, pozoroval známé scenérie Bratislavy – pastelové budovy, dlážděné ulice, rušné trhy. Ale myšlenkami byl jinde, stále zvažoval útržky nápadů, které ho pronásledovaly od té tragédie.

– Vypadáte zamyšleně – poznamenal řidič, čímž přerušil ticho.

Jakub na něj pohlédl a mírně se usmál. – Asi ano. Přemýšlel jsem o tom raketovém útoku minulý měsíc. Těžko se na to zapomíná.

Řidič pokývl hlavou, když míjeli fasádu Slovenského národního divadla, jehož sloupy se leskly v ranním slunci. – Ano, to byl temný den. Všichni o tom pořád mluví. Člověk si tehdy uvědomí, jak křehký je život, že?

Jakub se mírně naklonil dopředu, zaujatý tónem řidiče. – Máte pravdu. Napsal jsem o tom článek a teď přemýšlím o knize – něco, co by tu tragédii opravdu prozkoumalo a ukázalo všechny životy, které zasáhla.

Řidič se na Jakuba podíval do zpětného zrcátka, zamyšleně. – Kniha, říkáte? To by mohlo být silné. Zajímavé, že o tom mluvíte. Já sám jsem skoro nastoupil do toho vlaku.

Jakuba to zaujalo. – Opravdu? Co se stalo?

Řidič se zasmál, i když v jeho hlase byla slyšet vážnost. – Je to trochu šílený příběh. S manželkou jsme jeli k její matce do Petržalky na narozeniny večer předtím. Upřímně, moc se mi tam nechtělo. Měl jsem lístky na vlak do Bratislavy a nechtěl jsem se trápit rodinnou oslavou. Ale víte, jak to chodí – když manželka trvá na svém, prostě jedete.

Jakub přikývl a pozorně poslouchal.

– No a přijedeme tam, oslava už je v plném proudu. Sedím, povídám si s lidmi, a najednou se objeví tchán s lahví své oblíbené slivovice – pokračoval řidič s širokým úsměvem při té vzpomínce. – A to je síla, věřte mi. Jeden panák, pak druhý, a než jsem se nadál, bavili jsme se jako nikdy předtím. Druhý den ráno se probudím s kocovinou století, podívám se na hodiny – a už je po desáté.

Jakub pozvedl obočí. – Takže jste ten vlak zmeškal?

– Úplně jsem ho zmeškal – potvrdil řidič a zakroutil hlavou, když odbočili na Laurinskou ulici, blížili se ke Starému Městu. – Když jsem se konečně vzpamatoval, zprávy byly všude. Raketa zasáhla vlak a všichni na palubě… no, znáte zbytek. Manželka se to dozvěděla jako první a okamžitě začala panikařit. Nejdřív na mě křičela, že jsem se předchozí večer opil, ale když si uvědomila, že nám to zachránilo život… rychle změnila názor.

Jakub se neubránil úsměvu nad ironií situace. – Takže se dá říct, že ta noc plná pití vám zachránila život.

Řidič přikývl, jeho úsměv se rozšířil, když míjeli ikonickou Michalskou bránu, nejstarší dochovanou bránu středověkého opevnění města. – Šílené, že? Jeden večer s tchánem a lahví a pořád jsem tady. Moje žena si teď mnohem méně stěžuje na moje pití, to rozhodně.

Jakub se pohodlně usadil, pohlcený příběhem, když odbočili na Michalskou ulici, kde úzká dlážděná cesta vedla kolem historických budov a útulných kaváren. – Je zvláštní, jak život funguje, že? Ty nejmenší volby, nejbanálnější momenty – mohou vést k největším změnám. Někdy jsme prostě… zapleteni do něčeho většího než my sami.

Řidič pokývl hlavou, zamyšleně, když se blížili k místu, kde měl Jakub vystoupit. – Ano, nikdy nevíme, kam nás život zavede. Jeden den si plánujete den, a druhý děkujete osudu, že jste zaspal kvůli pár skleničkám navíc.

Taxi zastavilo před kavárnou, malým útulným místem jménem „Káva s Históriou“, známým svým rustikálním kouzlem a výhledem na historickou architekturu města. Jakub sáhl do kapsy pro peněženku a podal řidiči několik bankovek.

Když vystupoval, na okamžik se zastavil a podíval se řidiči do očí. – Děkuji, že jste se podělil o svůj příběh – řekl upřímně. – Připomnělo mi to, že vždy je něco víc pod povrchem.

Řidič přijal peníze s kývnutím. – Vždy k službám, šéfe. A hodně štěstí s tou knihou. Zní to jako něco, co stojí za napsání.

Jakub se usmál, postavil se na dlažbu. – Uvidíme. Mějte se.

Řidič mu zamával na rozloučenou a odjel, nechávajíc Jakuba na chodníku s myšlenkami vířícími kolem nových nápadů. Když vstoupil do kavárny, dřevěné dveře tiše zavrzaly a on se nemohl zbavit pocitu, že řidičův příběh byl přesně tím druhem náhody, který by měl prozkoumat – jak ty nejběžnější okamžiky mohou vést k nejneobyčejnějším důsledkům.

Posadiv se ke stolu u okna, Jakub vytáhl notes a pero. Ve vzduchu se vznášela vůně čerstvě uvařené kávy a tichý šum rozhovorů vytvářel ideální atmosféru pro psaní. Slova začala plynout, příběh se formoval na stránkách. Už nešlo jen o samotnou tragédii – nyní šlo o životy, které byly ušetřeny, o lidi, kteří byli zachráněni díky nejmenším náhodám, a o složitou síť souvislostí, která je všechny spojovala.

Jakub pocítil jasnost myšlenek, smysl pro cíl. Tragédie vzala tolik tolika lidem, ale zároveň zanechala příběhy, které stálo za to vyprávět – příběhy o přežití, o odolnosti, o podivných a nepředvídatelných způsobech, jimiž osud dokázal zasáhnout.

A možná, jen možná, tyto příběhy mohly přinést určitou útěchu, určité pochopení ve světě, který se často zdál být příliš chaotický na to, aby jej bylo možné uchopit.