Lapena v Notách - 19. kapitola

Upozornění: Obrázek na obálce je ilustrativní a byl vytvořen za pomoci umělé inteligence. Všechny postavy, děje a situacepopisované v knize jsou smyšlené. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, místy, událostmi či skupinami, včetně kapely Bleeding Scream, je čistě náhodná.

 

19. kapitola

 

Když doběhnu k východu, chci se prodrat davem fanoušků ven, ale cestu mi zablokuje nějakej „vazoun“ a řekne:

„Kampak, slečno?“

„Na vzduch.“

„Je mi líto, ale mám instrukce…“

Ani mu nedám šanci domluvit. Už předem na něm vidím, co mi chce říct. Zvednu obě ruce v náznaku „vzdávám se“, otočím se a naštvaně odpochoduju na druhou stranu.

To se mi snad jenom zdá. Wiky. V tomhle má prsty určitě on. Tohle si s ním rozhodně vyřídím. Bručím si pod nosem.

Jediným dalším místem, kam se můžu schovat, jsou toalety. Proč mají holky ve zvyku vždy utíkat právě na záchod? To je snad nějaký nepsaný zákon – v případě krize se jde na toaletu, jako by záchodové prkénko mohlo zachránit svět.

Sedím v kabince a snažím se pochopit, co celá ta situace v šatně znamenala. Nejradši bych si opřela čelo o studené kachličky, snad by mi jejich chlad pomohl zklidnit myšlenky. Jenže když vidím, v jakém jsou stavu, nepotřebuji ani mikroskop, abych na nich našla bujarý život.

Musím se sama sobě smát. Čeho všeho si nezačnu všímat, jen abych nemusela čelit situaci s Ianem. Jasně jsem mu předtím předala zprávu – žádné telefonáty – jasný nezájem.

A teď tohle…

Pomoooc, přehřívá se mi mozek!

Dlouho si ovšem klidu neužiju, protože mi někdo klepe na dveře. Když konečně vyjdu na chodbu, Ian stojí kousek od dveří a kolem něj se nakrucují fanynky, které s ním okatě flirtují. Ian si mě všimne a vyrazí mým směrem. Jeho společnice mě za jeho zády probodávají vražednými pohledy.

Ups, tohle není dobré.

Rozhlížím se, kudy bych zase utekla. Ale než si rozmyslím, co dál, už je u mě.

„V pořádku?“ zeptá se mě mírně. Tentokrát ale respektuje můj osobní prostor.

Neodpovím mu, jen sleduji jeho boty.

„Vyděsila jsi mě. Což se málo komu povede.“

Poslední dobou moje chování vyděsilo spoustu lidí. Vzpomenu si na Sama a moje noční můry.

„Omlouvám se,“ špitnu k jeho nohám. Prostě jsem potřebovala něco říct.

„Podívej se na mě, El,“ osloví mě poprvé tímto způsobem.

Jsem z toho vykolejená tak, že zvednu hlavu a naše pohledy se střetnou. Zase se mi krátí dech.

„Už bych měla jít.“

„Zas utíkáš?“ udělá krok ke mně, vezme mou ruku a položí si ji do své.

„Iane…“ vzdychnu poraženě a ruku mu vytrhnu. Jeho přítomnost mě vždy připraví o rozum. Proč je s ním tak složité komunikovat?

„Dnes už tě nebudu trápit,“ řekne, pohladí mě klouby prstů po tváři, naposledy se mi podívá do očí a odchází.

 

***

 

Monika už mě netrpělivě vyhlíží. Očividně se nudí, protože Marek je plně zabraný do své práce. Kluci pobíhají po pódiu a dolaďují poslední zvukové detaily.

„Jaké to tam bylo?“ zeptá se, jakmile přistoupím.

„Můžeš hádat třikrát,“ odpovím.

Snažím se mluvit klidně, ale stále cítím vnitřní chvění. Ianův hlas mi pořád rezonuje v hlavě, stejně jako jeho blízkost. Musím si přiznat, že nějaká zvrácená část mě ho chce – a to mě děsí.

„Tak šup, jsem jedno velké ucho.“

„Vážně nic moc.“ Snažím se, aby to znělo nenuceně, ale zná mě příliš dobře.

Usmívá se, a mě začínají praskat nervy.

Rozhodnu se – tentokrát se potřebuji skutečně někomu svěřit. Vyprávím jí zkrácenou verzi, ale přesto cítím, jak to napětí ze mě pomalu odchází. Když dospěji k závěru vyprávění, včetně polibku, jen na mě zírá.

Zaškaredím se na ni a dodám: „Odřeš si bradu, pokud tu pusu nezaklapneš.“

„Vážně nic moc? Ty kráso, on po tobě fakt jede. Chápeš vůbec, kdo tě chce?“ spustí tu svou typickou kanonádu.

„A chápeš ty, že mu jde jen o jedno?“ Odpovídám příliš rychle, příliš tvrdě. „A i kdyby ne… Nemám zájem.“

„Seš fakt marná,“ zareaguje sarkasticky.

Já jen pokrčím rameny.

„A co ty a Marek?“ Řeknu, abych odvedla pozornost od sebe.

Monika se ušklíbne. „Jasně, změň téma.“ Pohledem zalétne k Markovi, který právě něco vysvětluje do vysílačky. „Budu ho muset zpracovat po koncíku.“

 

***

 

Pak už nezbývá čas cokoliv dál rozebírat – Monika mě zas táhne napravo od reprobeden. Minule jí to zjevně nestačilo.

Hudba má pro mě zvláštní moc. Uklidňuje a zároveň rozrušuje. Právě v tom spočívá její paradox – v síle, kterou v sobě skrývá. Každý tón mě někam táhne, jako bych seděla na horské dráze, která nikdy nezastaví.

Celou dobu se snažím vyhýbat přímému pohledu na Iana. Ale cítím ho – jako kdyby byl všude kolem mě. Naštěstí kluci pobíhají po pódiu, střídají se, a tak mi občas mizí z dohledu. Od koncertu v Mladé Boleslavi playlist trochu změnili.

Security u pódia sleduje dav. Jeden z nich se zdá být obzvlášť zaměřený na Moniku a mě. Jeho zkoumavý pohled nás neustále sleduje, jako by to byl jeho záměr. Sahá Wikyho potřeba kontroly až sem? Moje paranoia se mi zřejmě začíná vymykat. Ale dnes večer se tím nechci nechat rozptýlit.

Kluci hrají skvěle. A překvapivě se přistihnu, že se skoro usmívám. Jejich hudba, texty, interpretace – všechno to dohromady funguje jako mucholapka. A já jsem ta zvědavá moucha, která prostě neodolá a nechá se chytit.

Monika opět trpí. Dobře jí tak – věděla, do čeho jde, když si znovu vybrala místo vepředu. Tváří se ovšem statečně. Jako hrdinka v laciném dramatu, která doufá, že ji smrtící decibely minou.

Ne. To je fakt blbost. Monika a metal? Nikdy.

 

***

 

Koncert má úspěch. Nic jiného jsem ani nečekala.

Lidé se trousí ven a my jdeme v jejich šlépějích zpátky k Markovi. Kam jinam taky, že? Moničin lov ještě neskončil.

„Tak co?“ zajímá se Marek po našem příchodu. Zřejmě je taky spokojený, protože se na nás rozverně zubí.

„Bomba. Ještě teď mi její výbuch doznívá v uších,“ švitoří Monika. Marek jí tu návnadu zblajzne i s háčkem.

Moni, ty a ironie?

Musím se otočit, abych ji svým tichým výbuchem smíchu neprozradila.

„A co tě baví ještě mimo metal?“ ptá se Marek.

Ticho.

Když se otočím zpátky, zjistím, že mluví na mě.

„Fušuje vám do řemesla.“ ukradne mi odpověď Monča.

Zahrávám s myšlenkou, že bych ji nejradši nakopla. Rozumím tomu, že dělá, co může, aby si jí Marek všímal. Jen nechápu, proč si jako pomocnou berličku musela vybrat zrovna mou maličkost.

„Ty hraješ někde v kapele?“

Možná je to moje přecitlivělost, ale otázky tohoto typu mě vždycky nějak zaskočí. Nemám je prostě ráda.

„Ne,“ odpovídám a snažím se to říct klidně.

„A na co hraješ?“ Další otázka.

Nechápu, jak při tom všem stíhá ještě šťourat do kabelů a serepetiček kolem mixáku, když mu absolutně nic do toho, co dělám já, není.

Škoda, že na sobě nemá nějaký vypínač jako ten jeho mixpult. Stačilo by cvak – a byl by klid. Kdyby to nebylo kvůli Monice, už bych tu asi nebyla.

Moni, zachraň mě!

„Mám dárek.“ Vedle Marka se nečekaně objeví Drew.

Ty ale nejsi Monika.

V ruce se mi ocitne bubenická palička. Jsem poněkud zmatená.

Drew jen pokrčí rameny. „Chtěl dělat radost.“

Podívám se na tu věcičku pozorněji. Je podepsaná a dokonce s věnováním – pro panenku. Není to jen kus dřeva. Je to věc, kterou Drew během koncertu opravdu používal. A teď ji dává mně. Dárek mě potěšil, ale ta trapnost z celé situace je silnější. Nečekala jsem to. Drew je přece fajn, snaží se, je milý, a přesto… Vlastně nevím, jak se mám cítit. Dneska je to zmatek nad zmatek.

„Děkuju,“ řeknu a lehce ho přitom poplácám po rameni, i když si nejsem úplně jistá, jestli to vyjadřuje dostatek vděčnosti.

Nevím, jak jinak reagovat. Vždycky jsem u toho na rozpacích, když mě chce někdo obdarovat.

„Jdu nevhod?“

Ian.

 

***

„Se nezdáš, brácho,“ rýpne si Ian do Drewa.

Polije mě horko od hlavy až po paty, protože se mi okamžitě vybaví jeho vůně a všechny ty pocity, které jsem v jeho blízkosti prožívala před koncertem.

Trapnost celé téhle situace s Drewem mi rozhodně nepomáhá.

Ten si mě zvolna přitáhne k boku a položí mi ruku kolem pasu. Můj mozek vyhlásí poplach. Leknutí se snažím zamaskovat, ale tělo mě zradí – podlomí se mi kolena, což ho donutí mě podepřít a přitiskne mě tím ještě blíž. Snažím se mu jemně vykroutit, ale jeho ruka mě sevře pevněji. Ještě před chvílí mi přišel jako docela fajn týpek.

„Já jsem spokojený,“ odpoví mu Drew anglicky a přitom se culí. Z jeho strany je to vůči bratranci jasná provokace a nejspíš mu to přijde velmi vtipné. Působí to, jako by mezi sebou měli nevyřízené účty – a já jsem uprostřed. Nevím, co si myslet. Jsem jako na houpačce. Jako by nestačilo, co se mezi mnou a Ianem stalo v šatně. Ta vzpomínka mě zasáhne jako rána na solar plexus.

Nádech – výdech. Uklidni se, El.

Ian mě nečekaně chytí za ruku, ve které držím Drewovu paličku, a prohlédne si ji.

„Tohle trsátkem nezachráním,“ poznamená s pozvednutým obočím. Horko z našeho spojení se mi šíří tělem a já ho neumím zastavit. K tomu se mi zpříma podívá do očí a čeká na mou reakci.

„Nevyrušil já vás?“ zeptá se Drew česky Marka. Narážku na trsátko, s nonšalancí jemu vlastní, ignoruje.

„Ne,“ odpovím pohotově.

„Ano,“ řekne zároveň se mnou Marek.

Podaří se mi ruku s paličkou dostat z Ianova držení a v ochranném gestu si ji schovám za záda. Drew mě taky konečně pustí a já se můžu zase volně nadechnout.

„Vážně... o nic nešlo,“ snažím se to nějak zachránit.

„Víte, že je El muzikantka?“ zeptá se kluků Marek. Je horší než Kelišová.

„Ne, to teda nejsem,“ bráním se.

Do čeho jsem se to zas zamotala?

Moje snaha odvést od sebe pozornost je v mžiku v troskách. Místo toho jsem upoutala zájem celé naší skupinky.

Monika do mě dloubne pod žebra, aby si vynutila moji pozornost. Když se jí to povede, zakroutí nevěřícně hlavou.

Signál je jasný – nedělej drahoty.

„No tak, hraju na pár nástrojů,“ jdu s pravdou neochotně ven.

Jak já nesnáším, když se ze mě někdo snaží vydolovat něco soukromého. Dnes už to zkoušeli – nejdřív Ian. Pak Marek.

„Pochlubit se,“ kývne na mě Drew a září jako sluníčko.

„Klavír, housle... a tak nějak,“ vychrlím ze sebe odpověď, abych to měla co nejdřív za sebou. Ještě jednou ji zopakuju anglicky, protože se tváří, že mi úplně nerozumí.

„Violin? Hmmm.“ Obrátí se na Iana. „Hustě, ona.“

„Jak dlouho hraješ na housle?“ zajímá se Ian hned nato.

„Na klasické od šesti. Na elektrické teprve tři roky.“

Přeberte si to, jak chcete. Víc už ze mě nedostanete.

„A hraje andělsky,“ ozve se Wiky, který se tu zničehonic objeví jako přízrak – stín vynořující se zpod klenby temných větví. Ten tu ještě chyběl. Pořád se na něj zlobím. A jestli má prsty i v tom, že mě nepustili ven, má se na co těšit.

„Ty ji slyšet?“ vyzvídá Drew.

„Jo, ale ráda dělá drahoty,“ culí se Wiky samolibě.

Celá tahle situace mě začíná neskutečně vytáčet. Nebýt Moniky, která se pořád snaží zapůsobit na Marka, už bych dávno vzala kramle a zmizela odsud.

Ian a Drew si vymění pohled, jako by spolu mluvili beze slov.

„Myslíš na to samý co já?“ zeptá se Ian anglicky.

„Rozhodně,“ odpoví Drew.

Co jen ti dva zase kují za pikle?

 

***

 

Ještě chvíli si povídáme, jako by neměli nic naléhavějšího na práci. První odbíhá Wiky, protože je potřeba uklízet aparaturu. Kluci se loučí objetím. Na můj vkus jsou až moc kontaktní. Ian mi při tom stihne zašeptat do ucha: „Tak jen kamarád?“

Určitě naráží na Drewa. Místo odpovědi ho plácnu po bicepsu. Kde se to ve mně bere? Nejdřív se mu vyhýbám, a teď se ho dotknu sama? On se jen ušklíbne tím svým provokativním způsobem, který dokáže každému vyrazit vzduch z plic – mě nevyjímaje.

A jsou pryč. Konečně mám prostor se uvolněně nadechnout.

„Jakmile budu hotový, vyrazíme někam, holky?“ otočí se na nás Marek.

Monika se na mě podívá a já vidím vír pocitů. Jeden je spokojený, že pro ni dnešní večer ještě nekončí. Druhý omluvný, protože je mi jasné, že chce být s Markem sama. Nechci se mezi ně plést, tak se omluvím, že dnes opět nepůjdu. Kamarádka je nadšená, Marek se tváří trošku rozmrzele.

Nezbývá mi než zatnout zuby a doufat, že Wikyho nabídka na doprovod domů pořád platí. Stejně si ale dnešní chování za klobouček nedá.

Teď mi zbývá ho jen najít...