Pod svetlom neónov (Zakletá panna z Váhu)

Na čtvrtém patře starší budovy Fakulty evropských studií a veřejné politiky Univerzity Komenského, v místnosti označené číslem 4.17, se vznášel pach ředidla a mátového čaje. Pokoj byl upravený z bývalého archivu — bez klimatizace, s okny, která se dala otevřít jen do poloviny. Všichni členové studentské organizace „Priezor“ seděli v půlkruhu. Atmosféra byla napjatá. Jen Janko působil klidně, jako by tuhle tichost důvěrně znal.
Měl na sobě svou oblíbenou mikinu barvy slonové kosti a skrz tenká skla brýlí mu zářily oči, v nichž se odráželo světlo projektoru. Barevná stužka na krku — duhový choker s kovovým kroužkem — byla víc než jen módním prohlášením. V Bratislavě, městě stále rozervaných identit, to byl čin odvahy.
— Nejde jen o čísla, — řekl Janko, když zapnul další snímek prezentace. Na obrazovce se objevil graf zobrazující propojení energetických firem s politiky. — Jde o to, kdo má právo rozhodovat o naší budoucnosti. A kdo platí za jejich mlčení.
Ticho. Potom promluvila Lena, doktorandka filozofie: — To vypadá jako klasický klientelismus, jako u Lukáče v devadesátých letech. Dějiny se opakují, jen teď máme WiFi a PR.
— Nejsou to jen dějiny. Je to naše přítomnost, — ozval se Tibor, syn dělníka z Hnúště, student sociologie. — Východoslovenské energetické konsorcium — slyšeli jste o nich? Prý soukromá firma, ale v představenstvu bývalý ministr a bratr europoslankyně. A teď podepsali tajnou smlouvu na dodávky s GazMostem. A všechno mimo kontrolu parlamentu.
Janko přistoupil k tabuli a ukázal schéma: dceřiná společnost v Česku, finanční toky přes Kypr a nakonec: EnerSys SK, firma-přízrak se sídlem v Žilině, propojená s fondem Stella Capital, za kterým stojí lidé blízcí bývalému premiérovi Vasiľovi Křížovi.
— Nemůžeme dovolit, aby to zmizelo v další aféře, která projde jako bouřka v Tatrách, — řekl tiše. — Máme dokumenty. Máme svědky. Ale pokud něco unikne příliš brzo — všechno spálí. Proto potřebujeme vaši diskrétnost. Pokud chcete, aby Kříž a jeho lidé skutečně nesli odpovědnost — musíme jednat společně, rozumně a trpělivě.
Někdo si povzdechl. Pak se ozvala Sára, studentka srovnávací literatury: — To mi připomíná „Kroniku“ od Jozefa Cígera Hronského. Lidé žijí ve stínu velkých pánů, myslí si, že nemají hlas. Ale my hlas máme. A musíme mluvit.
— A co když nikdo nebude chtít poslouchat? — zeptal se Marek.
— Tak je k tomu přinutíme, — odpověděla Lena. — Jako když smrk praská pod tíhou sněhu, ale na jaře vždy znovu vyraší. I my jsme jako ten smrk. Možná mladý, ale hluboce zakořeněný.
Janko se jemně usmál. Pohlédl na tváře přítomných. Viděl v nich něco, co v Bratislavě dlouho neviděl — přesvědčení, že je možné něco změnit.
— Sbíráme všechno. Uděláme zprávu. Máme kontakt v deníku „Denný Rezonanc“ a mluvil jsem s lidmi od Kuciaka. Když ne my, tak kdo?
Na okamžik zavládlo ticho. Pak se začaly ozývat hlasy, nejprve tiše, pak s prudkostí, jako vlna rostoucí bouře.
— „Hvězdné nebe nade mnou, mravní zákon ve mně“ — citovala Lena a hned dodala: — To není Kant, to je Miłosz, který přidal: „ale nebe bývá příliš nízko a zákon příliš tichý“. — Rozhlédla se po místnosti. — Nechci další zákon psaný na míru zájmům. Chci smysl. Chci pravdu.
— A pravda je taková, — dodal Tibor a přejel dlaní po ošoupaném stole — že ministr Květoslav Dragúň, který údajně neměl nic společného s EnerSys, se zúčastnil soukromé schůzky představenstva v hotelu Grand Jasná. Existuje záznam. Kdo mu zařídil státní ochranu, když šlo o civilní setkání?
Sára pozvedla hlas: — Když jsem četla „Dům bez pána“ od Tatarky, zasáhla mě slova hlavního hrdiny: „Kdo mlčí, ten souhlasí.“ Pokud budeme mlčet, jsme součástí jejich hry. Přestaneme být pozorovateli a staneme se spoluviníky.
— Spoluviníky, protože jsme nezvedli hlas, když oligarcha získal koncesi na výstavbu turbogenerátoru v biosférické rezervaci Poľana, — přidal Viktor, student environmentálních studií. — Nebo když Stella Capital převzala 40 % podílů v SE-DISTRIBÚCIA bez výběrového řízení. Jako ve „Případu pilota Pirxe“ — nezklamaly stroje. Zklamal člověk.
— Zklamal stát, — poznamenal Marek. — A víš co? Když Kříž mluvil o „strategické energetické autonomii“, citoval Hegela. Jenže vytrhl to z kontextu. Nešlo o suverenitu, ale o moc nad rozumem.
Klara, doposud mlčící studentka architektury, vstala. Držela v ruce kopii faktury: — Toto je důkaz. Zakázka na konzultace zadána firmě Eruditus Consult, jejímž majitelem je strýc mluvčího Ministerstva hospodářství. Za „zpracování komunikační strategie v problémových regionech“. 124 tisíc eur. A výsledek? Tři infografiky a spot s usmívající se rodinou u nádrže v Gabčíkově. Za tolik se mohla opravit polovina internátu v Ružomberku.
Nastalo ticho. Napětí viselo ve vzduchu jako prach v paprscích projektoru.
— V „Zabít draka“ od Lema se říká, že boj s nestvůrou není jen odvaha, ale nutnost. A že největším ohrožením není zlo, ale lhostejnost, — zašeptala Lena. — Nemůžeme být lhostejní.
— Všechno musíme katalogizovat. Chronologicky. Se jmény, odkazy, dokumenty. Uděláme dvě zprávy: vnitřní, pro prokuraturu, a zkrácenou — pro média. Neposkytujeme zdroje. Neposkytujeme jména svědků. Musí to být neprůstřelné, — mluvil Janko, opět klidně.
— Kdy to zveřejníme? — zeptal se někdo ze zadní části místnosti.
— Až to dokončíme. Ne dřív. A jen společně, — odpověděl Janko. — Nesmí to být manifest. Musí to být důkaz.
V místnosti zavládlo vzrušení. Někdo zapínal notebook, jiný fotil snímky prezentace. V pozadí bzučela stará tiskárna. Stíny na zdi tančily jako v loutkovém divadle — pohyblivé, nervózní, skutečné.
Janko stál uprostřed toho pohybu — ne jako vůdce z ambice, ale z nutnosti.
Po všem, když místnost osiřela, podíval se z okna. Nad střechami Starého Města projížděla tramvaj. V dálce se třpytila řeka Dunaj, jako by připomínala tu druhou — Váh — a malé město, odkud pocházel.
Tam bylo všechno jednodušší. Ale tady, v Bratislavě, začínal skutečný boj.

Bratislava tiše dýchala. Za oknem koleje na ulici Mlynská dolina, kde studentský život pulzoval přes den a večer se měnil v intimní pološepot, seděl Janko u stolu. Pokoj byl malý — polička s knihami, závěs s geometrickým vzorem, lampička s mléčným stínidlem, která vrhala teplé světlo na jeho sešit.
Na stěně visela fotografie jeho rodného údolí, řeky Váh vinoucí se mezi poli a stíny hor. Vedle ní — kartička s úryvkem básně Ivany Hostovej: „Slovo je mostem mezi tichem a tělem.“
Janko se sklonil nad sešitem. Pero klouzalo po papíru jako dlaně po kůži, zanechávající inkoustové stopy:
„Píšu tě v jazyce noci,
kde každé slovo chladne
na hranici kůže a snu.
Tvé boky jsou čárkou
ve větě, kterou nechci ukončit.“
Náhle za jeho zády zaznělo tiché cvaknutí zámku. Dveře se pomalu pootevřely. Janko se nemusel otáčet. Znal tu vůni — lehce kořeněnou, s nádechem tabákového kouře, i když jeho partner nekouřil. Byla to vůně kůže po dešti a bílé košile ledabyle přehozené přes ramena.
— Zase píšeš? — zazněl hlas, hluboký, něžný.
— Vždycky, když nemohu usnout, — odpověděl Janko, aniž zvedl oči od papíru.
Matej zavřel dveře a tiše přišel blíž. Jeho ruka spočinula na Jankově rameni, teplá, jistá. Pak sklouzla podél krku a zastavila se na chokru. Palcem zavadil o kovový kroužek.
— Ještě tu báseň nedokončuj. Napiš ji na mě.
Janko se pomalu otočil. V jeho očích, stále osvětlených světlem lampičky, se zrcadlila Matejova tvář — klidná jako hladina vody, v níž se zrcadlí nebe před bouří.
Matej se naklonil a políbil ho na čelo, pak na tvář. Sestoupili níž — na úroveň postele, která známě zavrzala. Matraci byla příliš měkká, deka ne zcela čistá, ale to nebylo důležité. Janko se dotkl jeho rtů konečky prstů — jako by zkoumal, zda ještě existují hranice mezi tělem a slovem.
Matejovo tričko spadlo na podlahu. Stíny tančily po zdech, jako by se snažily zapsat jejich dotek do nesrozumitelného jazyka. Jankovy prsty psaly verše na hrudník milence, zastavovaly se na křivkách, které znal zpaměti.
— „Tvé boky jsou čárkou…“ — zašeptal. — Ve větě, kterou nechci ukončit.
Matej odpověděl jen vzdechem, který zněl jako souhlas. Jako báseň bez rýmu, ale s dokonalým rytmem.
Jejich těla mluvila místo nich — šeptala, přerušovala, vracela se k sobě. Každý pohyb byl jako verš — někdy náhlý, jindy něžný, zavěšený v čase.
Když pak leželi vedle sebe a klidně dýchali, Janko sáhl po peru a bezmyšlenkovitě napsal na zadní stranu listu jedinou větu:
„Některé básně se píší na papír, jiné — na tělo, které se miluje.“
Matej ho přitiskl blíž, s tváří ukrytou v jeho vlasech.
Bratislava za oknem mlčela. Uvnitř, mezi světlem a stínem, zrálo něco víc než báseň.