In the army now

„Dobrý den jsem Nina Kovač,“představila jsem se a na druhém konci se ozval mužský poněkud naštvaný hlas . „ S novináři nemluvím , interwiew nepodávám ani kdyby jste byla z BBC“.Hlas zněl tvrdě a chladně možná v něm byl cítit i náznak ironie.“Ne já nejsem novinářka jsem jsem fotografka mám Vás následovat do Bagdádu“,zakoktala jsem se.“Hm,jo tak odjíždíme v pátek 3.11. ve 13:00 bud´te tam přesně na nikoho se nečeká!“,řekl bez změny tónu jen mi celým tělem projelo prásknutí telefonu.Tak na toho jsem zvědavá.Sedla jsem si na postel a do ruky vzala fotku kde jsem se svou sestrou a zároveň nejlepší přítelkyní.“Elí, kdybys tak věděla co dělám“, zahleděla jsem se na fotku a bezmyšlenkovitě ji hodila do batohu s oblečením.Ještě týden a na dva měsíce neuvidím své přátelé ani rodinu .

Ten týden uplynul jako voda …Nechala jsem se taxíkem odvézt na letiště.Zaplatila jsem taxikáři nekřestanské peníze. Vedli mě ihned do letadla ..Bylo tam asi 15 vojáku s toho jedna žena.“Dobrý den“ pozdravila jsem a sesunula se k sedadlu u okýnka .Vytáhla jsem brýle a zápisník .Nějaká velká postava zastoupila světlo v okamžiku jsem sundala brýle a postavila se do pozoru.“Dobrý den slečno Kovač“,pozdravil mě chladný hlas z telefonu .“Dobrý den …“nebyla jsem schopna ze sebe vykoktat jediné slovo .Stál přede mnou muž asi tak 190 cm vysoký s orlím nosem a vojenským sestřihem .Neměla jsem odvahu se mu podívat do očí ,ale něco ve mě řvalo at nejsem zbabělá že je to jen muž člověk jako já nebo kdokoli jiný .Podala jsem mu ruku a podívala se mu do očí, byly modré a pichlavé .“Máte sebou vše pro svou práci?“, řekl stejným tónem asi již za ta léta naučeným.“Ano mám“,pokusila jsem se o úsměv .

Oplatil mi úsměv chladný a ironické jako on sám .

Sesunula jsem se opět do sedadla a vyčkávala na start letadla .Sedadlo vedle mě bylo opuštěné .