Stejná,ale jiná...(1)

1.VÝMĚNA
,,Crrrr.´´ Zatraceně, už zase musím vstávat!! Pomyslím si, když zacvakávám budík. Rychle vystřelím z postele a pokřikuji přes celý dům. Nahlas si prozpěvuji, chvíli nadávám, že nemůžu nic najít, čímž proberu své dvojče Miriam, které má hrozné problémy se stáváním. Jsme sice obě úplně stejné, ale každá jiná. Ona líná, já hyperaktivní, ona je skoro pořád s klukama, kdežto já, i když vždy ta hlasitější, u kluků mlčím, jako ryba na souši, hloupě zčervenám a zakoktávám se. Když mám kolem sebe hodně holek, tak sem číslo, fakticky!!
,,Konečně sem je našla!´´ vyvýsknu.
,,A co zase?!´´ sykne mi rozespale a naštvaně sestřička do ucha.
,,Oblečení, neboj, já tvůj deník už četla!´´ směji se jí přímo do obličeje a mám co dělat abych uhla její pravičce. Rychle se kolem ní prosmýknu a houknu přes rameno :
,,Být tebou, tak si pohnu, vypadáš hrozně, a to si ještě ani neběžela za autobusem, Robertovi by ses asi moc nelíbila, co??!!´´
,,Bác, bum,´´ obratně se vyhnu jejím papučím, hodím tašku na záda, čapnu rohlík, klíče, kartičku na oběd a prásknu za sebou dveřmi.
S velkým překvapením civím na své dvojče, které autobus taky stihne a kecne vedle mě.
,,Fakticky si našla můj deník a četla ho??´´ zeptá se.
,,Ne i jo,´´ odpovím. Není z toho moc moudrá, a tak odsekne:
,,Nedělej laskavě fóry, jo!!´´
,,Mě to sice baví, ale hádat se s tebou nechci… takže ti říkám: nenašla a nečetla, ale vím všechno, co v něm je napsaný… Vždyť mi stejně všechno říkáš a vím co cítíš a pražíváš, sme dvojčata Mir, víš?? Sme stejný a kdyby ses nemalovala, nikdo by nás od sebe nerozeznal…´´ potichu dodám, spíš vzdychnu:
,,… ani Marek ne.´´ Uslyší to a usměje se na mě:
,,Ano, jsme stejné, ale každá jiná, viď? Vím jak to myslíš, a právě proto se k sobě hodíme, nemyslíš?´´ Usmějeme se na sebe a je nám spolu dobře, tedy mě to chvíli přejde. Na další zastávce totiž nastoupí strašně moc, moc, moc, moc, krásní kluci, teda to moc, moc, atd. patří jen jednomu a to Markovi, který se mi moc líbí a sem do něho bláznivě zamilovaná!! Mir si všimne, jak sem zbledla a šeptne:
,,Jen klid a pozdrav je, jasné??´´ Podívám se na ní jako na blázna a s netajenou hrůzou v hlase se jí zeptám:
,,CO??!!´´
,,Musíš!!!´´ řekne a podívá se mi do očí a já vím, že to prostě udělám, i kdybych se měla ztrapnit . Uvědomím si, že ona NENÍ NAMALOVANÁ!! Všimne si mého tázavého pohledu a rty naznačí:
,,Až potom.´´ Uvnitř mě se to zatetelí radostí, NIKDO nás nepozná! Kluci jsou už skoro u nás. Podívám se na Mir, ale ta se chová přesně tak, jako sem vždy chovala já, konečně pochopím, teď si vyměníme role.
Udělám to přesně jako Mir. Počkám až ke mně přijdou, a pak je pozdravím:
,,Čau.´´ Všichni mně úplně normálně pozdraví, jako by mě zdravili denně. Ne, mě nepozdravili, to Mir. Když si to uvědomím, úsměv pomalu polehounku začne klesat a měnit se v ušklíbnutí. Začnu dumat: Vidíš, tebe by nepozdravili, to jen Mir, bereš Mir její přátele a chceš jí je přebrat! Ne, to ne! Bojuje to ve mně. Ucítím Markův pohled, a proto se zářivě usměji a zavedu řeč přesně tak, jak to vždy dělá Mir. Ne, tak ne, protože já totiž nemluvím spisovně, a tak si dávám velký pozor, přesto všechno mi pár slov unikne. Nikdo si toho nevšiml, tedy skoro nikdo, jen Marek. Podezřele se na mě dívá a přemýšlí. Radši se vyhnu jakémukoliv očnímu kontaktu, ale stejně mi na něj pohled několikrát sklouzne. Najednou dostanu nápad. Zavolám Mir, tedy vlastně sebe – Katy, takže se s nimi seznámím a budeme s nimi moct být obě!! Tak jo, jen odvahu a jdeme na to:
,,Ket, neseď tam jak buchta a pojď k nám! Seznámím vás, jo??´´ Kluci se na mě nějak divně podívají, nerozumím těm pohledům!!
,,Nebo vy snad nechcete?´´ špitnu směrem k nim. Připadám si hrozně zbědovaná, oni o mě nestojí!! Marek se ke mně nakloní, mám co dělat, abych se chovala normálně, krásně totiž voní.
,,Nám to nevadí,´´ šeptne mi do ucha, ,,ale ty si se k tomu nikdy moc neměla, říkala si, že je úplně jiná než ty, že nemluví spisovně a samý výmluvy, na chvíli sem si i myslel, že ty nejsi Mir, ale Katy…´´ Víc nestihl říct. Mir se k nám blížila a pořád se dívala na mě, měla růžový nádech a v očích omluvu. Vypadá, jako by se styděla kvůli klukům, ale já vím, že se stydí kvůli tomu, že mě jim nechtěla představit.