Stejná, ale jiná...(3)

4.DÁREČEK
,,Ahoj mami,´´ vyhrknu hned jak to zvedne.
,,Co je Ket?´´ zeptá se mamina, trochu starostlivě, protože nám zakázala volat jí, když je v práci.
,,Udělalo se mi špatně v autobuse, tak sem se hned vrátila domů, aby to nebylo něco vážnýho, omluvila bys mě ve škole?´´ lžu z voleje.
,,Vy dneska něco píšete?´´ zeptá se s nezájmem v hlase, až se mě to dotkne.
,,Ne, prostě je mi špatně a mám kašel, nechtěla sem jen nakazit lidi ve škole, víš, kdyby to bylo něco nakažlivého,…´´ nestačím dopovědět, protože mi mámin starostlivý hlas skočí do řeči:
,,Už je to lepší? Máš horečku? Nemám pro tebe přijet a zavézt tě k doktorovi?´´ Málem se rozesměju, jak si dělá starosti a není mi ji ani za mák líto, že se bojí. Tohle je moje malá odplata za patnáct let přehlížení.
,,Ne horečku nemám a už je to o trochu lepší, jezdit nemusíš. Zalehnu do postele a uvařím si čaj. Jen mi prosím odhlaš oběd a omluv ve škole.´´
,,Tak jo,´´ řekne a už to skoro položí.
,,Mami!!´´ vykřiknu.
,,Co?´´ zeptá se vylekaně, asi si myslí, že se mi něco stalo.
,,Víš, jak ses mě ptala co chci k patnáctým narozkám?´´
,,Jo vím,´´slyším jak si oddychla úlevou, ,,ty už víš co chceš? Tak povídej, nemám moc času, já to dneska koupím.´´
,,No, víš, já,… já chci psa.´´ Dlouhé ticho, pak povzdech a :
,,Dobrá, ale jakého?´´
,,Zlatého retrívra!´´ vypálím z otočky, aniž bych se nad tím pozastavila.
,,Tak jo, máš ho mít!´´ řekne a já cítím jak se usmívá do sluchátka.
,,Díky mami, já vím, jak sou psi drahý, a vážím si toho.´´
,,Tak to děláš dobře, protože ve sklepě už na tebe čeká. A zasloužíš si ho, je to opožděný dárek, takže vše nejlepší zlatíčko, já už musím končit, ahoj.´´
,,Ahoj mami. A mami?´´
,,Hm?´´
,,Mám tě ráda,´´ řeknu a myslím to smrtelně vážně.
,,Já tebe taky, ahoj a jdi si lehnout,´´ řekne a mě trochu zamrzí, že to jen tak konstatovala, jako by to ani nemyslela tak vážně jako já.
,,Cvak,´´ třísknu telefonem na stůl a pádím do sklepa, ze kterého se ozývá tlumené kňučení a ´štěkání´, které je štěkotu na míle daleko.
,,Ty jsi kráásnej pejsáánek,´´ rozplývám se něžně nad štěnětem, které sem si vlastně vybrala sama, ale máma mi ho předtím koupit nechtěla.
,,Ukaž, pojď k mamince,´´ musím se křenit, opravdu sem řekla k mamince?!, co se to se mnou děje?! Můj pejsánek se na mě pozorně podívá a ňafne.
,,No jo, tys mě prokouk,´´ směji se, ,,nejsem tvoje máma, ale největší kámoška, že? Si můj kluk, viď??´´ směji se pobaveně. Mek (krásné jméno, ne?!) mi odpoví dvojím zaňafáním a vesele zamává ocasem. Vytáhnu ho z krabice a on mi bleskově olízne obličej, ještě že se nemaluju, to bych vypadala.
,,Budeš se mnou bydlet v pokoji, souhlasíš??´´ Ozve se:
,,Ňaf, ňaf,´´ což beru za ano, Meka vrátím do krabice, vyběhnu ze sklepa a utíkám do pokoje. Musím si ho přestavit, když tu budu mít nocležníka na plný úvazek.
Dá mi to zabrat, ale s výsledkem sem spokojená, mám ´nový´, útulný a krásný pokojíček. Musím ještě koupit věci pro Meka. Ale nejdříve se musím podívat jestli už nějaké věci nekoupili.
Jen co vběhnu do sklepa mi zrak padne na balíček a obálku. První roztrhnu obálku, na papírku je napsáno, že obojek i vodítku jsou v tom balíčku, spolu s penězi, za které mu mám pořídit pelíšek podle mého gusta, a granule už jsou koupené také. Usměji se, mamina opravdu myslí na všechno, balíček roztrhnu, nasadím Mekovi vkusný obojek s vodítkem. Peníze pro jistotu přepočítám, abych věděla, jak na tom sem. Hm, pět tisíc, ta si teda šáhla do kapsy. Asi Mekovi koupím i misky a nějakou tu pochoutku. Strčím peníze do kapsy a vydám se do ´vesnice´, jejíž značka hlásící její začátek je od našeho domu vzdálena asi 500 metrů. Z toho tedy vyplívá, že do tohoto menšího města, avšak bez školy s vyšším stupněm, ale za to s Billou a různými obchody, takže nám tu skoro nic nechybí.

5.MARTINA
S Mekem jsme tam coby dup, po cestě se vyvenčí a začne dovádět. Já se k němu samozřejmě přidám, takže kdyby nás, pardon mě někdo viděl, musel by si myslet, že jsem blázen!! Což taky sem, sem bláznivě zamilovaná jak do Meka, tak do Marka! Cestou si představuji, jak by to asi vypadalo, kdyby o mě bojovali na život a na smrt. Skoro si ani nevšimnu čtyř lidí, kteří mi připadají povědomí. No ještě aby ne!! Před obchodem do kterého mám namířeno stojí má nejdražší sestřička s Richardem, nějaká holka, kterou znám jen mlžně, protože se odtud odstěhovala, když byla malá a jezdí sem jen jednou do roka, a ten hezký kluk, který jí právě dává pusu na čelo je, je, NEEEE!!!! Je to Marek!! To přeci nemůže být pravda!! Jako by se mi zhroutil svět a někdo mi vyrval srdce z těla, takový to pro mě byl šok!! Radši bych brala rozřezání zaživa, než prožít něco takového ještě jednou!! V tom si mě všimne Marek a zazubí se na mě. Upozorní ostatní na mou maličkost a ta hrozná holka mi ještě zamává a usměje se na mě!! Jdu skoro do kolen a jak se to snažím vyrovnat začnu se kolébat ze strany na stranu. Proto se mě Miriam posměšně zeptá:
,,Ty si pila??! Počkej až…´´ Podívám se na ní s takovým odporem, že ihned zmlkne.
,,Ne a tobě je do toho stejně houby!!´´ spražím ji vraždícím pohledem, až polekaně uskočí.
,,Ona to nemyslela zle…´´ snaží se Marek o obhajobu Miriam, avšak rychle zmlkne, když do něj zabodnu svůj vraždící pohled plný nenávisti. Na sucho polkne a uhne očima. Dusné ticho prolomí výkřik té hrozné holky:
,,Jéé, to je ale krásný pejsek! Mir se nepochlubila, že nějakého má.´´
,,To ani nemohla, protože je jen můj, ne Miriam, a musim jít ještě něco koupit, ZBOHEM!! Štěknu, otočím se a vběhnu do obchodu. Ještě uslyším jak ta holka říká:
,,Vy ste jí něco udělali, nebo ty Meku??´´ Můj pejsek zareaguje na jméno a jednou ňafne, což znamená ´ne´.
,,Jů. On se jmenuje taky Mek, jaká…´´ Dál už nic neslyším, protože se za mnou zavřely dveře a mě od nich dělí tlustá zeď. V obchodě se schovávám tak dlouho dokud neodejdou. Samozřejmě, že se tam celou dobu jen tak nekrčím za nějakým regálem, ale nakupuji ostošest, tudíž můj Mek má úžasný pelech v oranžovém provedení, po kterém bych já chňapla všemi deseti, kdyby odpovídal mým rozměrům, ale také misky a na nich : ŃŃYĐĐ. To vypadá dobře, ne?? A také samozřejmě, šťavnaté granulky, a nějakou tu látkovou kost, aby si mohl hrát… Jelikož mám velký nákup a sama bych ho domů nedotáhla, vyfasuji kárku pod podmínkou, že ji ještě dnes vrátím, a vyrazíme domů. Cesta domů je úplně jiná než cesta tam, jelikož nemám náladu na žádné vylomeniny, můj drahý přítel to vycítí a nechá mě hloubat nad mými problémy a je potichu jak myška. Můj mozek toho využije a mě přepadnou myšlenky… Jak sem si mohla jen myslet, že by se o mě Marek bil na život a na smrt?! To je ale stupidní myšlenka, on by do toho totiž vůbec nešel,ani kdyby mu nabízeli milion, natož jen mě!, vždyť má tu svou Naninku!! Hlavně nebul, křičím sama na sebe nelítostně, ještě musíš zpátky do obchodu vrátit tu kárku, tak toho laskavě nech!! A musím to stihnout dřív než se vrátí mamka z práce, pak se ještě rychle osprchovat, vlézt do postele a spát. Zítra začíná víkend, potom ještě dva týdny školy a potom prázdniny!! Hurá!!! Konečně můžu jít pryč z gymplu. Vyměním ho za gráfku v Jihlavě, kde budu na intru a domů budu jezdit jen zřídkakdy. To si oddychnu, až nebudu mít v zádech ten svůj stín, který je vždy o hodně lepší než já, avšak kreslit neumí! To bude tím že je jiné znamení… Určitě se ptáte jak je to možné, když sme dvojčata. Mám úplně jednoduché vysvětlení, Miriam je totiž starší o dvacet minut, protože se jí omotala pupeční šňůra okolo krku a oni ji museli zachraňovat. Až na to, že sme se narodily večer, ona před půlnocí a já po…Přesně sem se narodila 23.9. v 0:12. Krásně se to pamatuje, protože by se to taky mohlo napsat jako 12:12… Takže já sem d a ona je c.
Cestou domů nikoho nepotkám, pelíšek pro Meka si dám do pokoje, jinak misky a granule do kuchyně. Do jedné nasypu granulky, do druhé naliji vodu, do další mléko, a ostatní šoupnu do sklepa. Popadnu kárku a teď už sama vyrážím do obchodu, abych jí vrátila.
Ale teď někdo stojí před, už zmíněným, obchodem. V domnění, že ten dotyčný je Marek, hluboce zaryji oči do země a dělám, že nevidím a neslyším. Neosloví mě, proč taky, mně přeci nemusí vysvětlovat proč líbal tu holku, vždyť spolu nic nemáme, tak proč by se namáhal.
V obchodě poděkuji za kárku a vyjdu ven. Ten člověk tam ještě stojí a dokonce mě i pozdraví:
,,Čau.´´ To mě vytrhne z mrákot, protože ten hlas Markovi určitě nepatří.
,,Ahoj,´´ vymáčknu ze sebe ztěží a pořádně si tu dotyčnou prohlídnu.
,,Tys tu byla s Markem, že?´´ prohlásím studeně.
,,Jo, byla. On ti něco udělal, že to říkáš studeně jak psí čumák?!´´ řekne pobaveně. Snad tím ´psím čumákem´, nebo tím jejím úsměvem odpovím:
,,Jo, narodil se zabedněnej a blbej!´´řeknu a když se na ní podívám jak se tváří, nevydržím a rozřehtám se, ona se ke mně bleskově přidá, není tak hrozná, musím v duchu uznat, zdá se fajn.
,,Já sem Martina,´´ podává mi ruku.
,,Já zase Katy,´´ přijmu ji.
,,Jo tebe už znám z vyprávění od Meka.´´
,,Ale můj pes nemluví!! To je nějaký divný ne??!´´škytnu a ona se bláznivě rozesměje, má strašně nakažlivý smích, takže se tomu musím smát s ní.
,,Ne, já myslela Marka. Jeho kámoši, kámošky a rodina mu říkají Meku.´´
,,To sem nevěděla, Miriam mu tak nikdy neříkala,´´ odpovím zaskočeně.
,,On taky Mir nebere jako opravdovou kamarádku…No ale kdybys to věděla, jak mu říkají, nikdy bys svému psu takové jméno nedala, viď??´´
,,Jasně, že ne!!! To bych si to hned rozmyslela!!´´ vykřiknu spontánně a obě se tomu zasmějeme.
,,Kam ty vlastně chodíš na školu? Viděla sem tě tu dřív, ale pak si asi někam asi odjela, co??´´
,,Jo, to máš pravdu. Bydlela sem s tátou, ale ten si našel jinou rodinu ve které už pro mě není místo, tak sem zase tady… A sem tvoje nová spolužačka.´´
,,To jako fakticky, jo?? No, já ale z gymplu odcházím, víš?? Já du na gráfku do Jihlavy...´´
,,Dyť říkám, že sem tvoje nová spolužačka, já tam du totiž taky… Teď ty dva týdny ještě dochodím tady na gymplu a pak hurá pryč!! Byla bych moc ráda, kdybychom byly kamarádky…Co ty na to??´´
,,No já spíš myslela, že se ti víc zamlouvá moje sestra… ale proč ne?? Já budu taky ráda, že sis vybrala mě a ne tu podlou zmiji Miriam…´´ skoro se rozbrečím, když si vzpomenu, jak mě strašně ponížila a ublížila mi.
,,Ne, ty si o moc sympatičtější… A proč podlou, dyť je to tvoje dvojče, ne??´´
,,Jo,´´ tak a je to v čudu, už to prostě neudržím a začnu bulet jak umanutá, ,,jenže, vzlyk, ona, vzlyk, se, vzlyk, za mě, vzlyk, prej stydí, vzlyk, a nesnáší mně!! Vzlyk, a to je moje, vzlyk, dvojče, moje druhé já, vzlyk, víš jak mě to ničí??!!´´ Dál už prostě nemůžu, svezu se na zem a bulím. Marťa je tím poměrně hodně zaskočená, sveze se na zem vedle mě a obejme mě kolem ramen. Za dvě minuty se chabě usměju:
,,Sem strašně moc blbá a trapná viď??´´
,,Ne, vůbec ne, mě by to taky složilo,´´ řekne celá bledá, když jí řeknu, co se dělo v autobusu a potom doma.
,,Tohle se mi stalo poprvé v životě a doufám že i naposledy. Nevíš náhodou kolik je hodin?´´
,,Bude pět.´´
,,Jeminkote!!´´ vykřiknu, vyskočím na nohy a v poklusu Martě říkám:
,,Mamce sem nakukala, že mi je blbě, musim domů a tam zalehnout do postele, abych nebyla prozrazena. Určitě se zítra stav. Si opravdu fajn Marti, a já tě mám ráda, fakt moc díky a čau. Jo, počkej rychle mi řekni tvoje číslo, ať se ještě domluvíme.´´
,,To asi nepůjde, protože si ho nepamatuju a mobil mám v opravně a ještě dlouho tam bude. Tak si budem psát přes Marka, jo?? Zjisti si číslo od Mir, nebo radši ne… Marek ale tvoje číslo určitě má na 100%.´´
,,Tak jo, vidíš?? Já už sem doma, tak čau a až se dostaneš domů, tak napiš od něj… Počkej ještě, ty u něj bydlíš??!´´
,,No jasně, přeci nebudu bydlet pod mostem, ne??!!´´ řehtá se.
,,Tak pa a ihned napíšu.´´
,,Čau,´´ křiknu a zabouchnu dveře. Sem rychlá jak namydlený blesk. Jde to takhle: pes na zahradu, pokoj, koupelna, kuchyň, pes domů, koupelna pokoj a postel. Dneska bude Mek spát se mnou, i když už má pelíšek, určitě by se totiž sám bál. A je vychovaný, sice jenom ve venčení, ale mám alespoň jistotu, že se mi nevyvenčí do postele, nebo v pokojíčku. Mekýšek mi dá pusu na dobrou noc, já jemu taky a oba zároveň usínáme. Byl to velice dlouhý den, pomyslím si přesně před tím než usnu…