In the army now I - Přílet

„Dobrý den jsem Nina Kovač,“ představila jsem se a na druhém konci se ozval mužský poněkud naštvaný hlas .
„S novináři nemluvím, interwiew nepodávám ani kdyby jste byla z BBC“. Hlas zněl tvrdě a chladně možná v něm byl cítit i náznak ironie.
„Ne já nejsem novinářka, jsem fotografka, mám Vás následovat do Bagdádu,“ zakoktala jsem se.
„Hm, jo, tak odjíždíme v pátek 3.11. ve 13:00. Buďte tam přesně, na nikoho se nečeká!“ řekl bez změny tónu, jen mi celým tělem projel zvuk prásknutí telefonu. Tak na toho jsem zvědavá. Sedla jsem si na postel a do ruky vzala fotku, kde jsem se svou sestrou a zároveň nejlepší přítelkyní.
„Elí, kdybys tak věděla, co dělám,“ zahleděla jsem se na fotku a pak ji bezmyšlenkovitě hodila do batohu s oblečením. Ještě týden a na dva měsíce neuvidím své přátelé ani rodinu .
Ten týden uplynul jako voda… Nechala jsem se taxíkem odvézt na letiště. Zaplatila jsem taxikáři nekřesťanské peníze. Vedli mě ihned do letadla. Bylo tam asi 15 vojáku, z toho jedna žena.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem a sesunula se k sedadlu u okýnka. Vytáhla jsem brýle a zápisník. Nějaká velká postava zastoupila světlo v okamžiku jsem sundala brýle a postavila se do pozoru.
„Dobrý den slečno Kovač,“ pozdravil mě onen chladný hlas z telefonu .
„Dobrý den…“ Nebyla jsem schopna ze sebe vykoktat jediné další slovo. Stál přede mnou muž asi tak 190 cm vysoký s orlím nosem a vojenským sestřihem. Neměla jsem odvahu se mu podívat do očí, ale něco ve mě řvalo, ať nejsem zbabělá, že je to jen člověk jako já nebo kdokoli jiný. Podala jsem mu ruku a podívala se mu do očí. Byly modré a pichlavé.
„Máte sebou vše pro svou práci?“ zeptal se tím stejným tónem asi již za ta léta naučeným.
„Ano mám,“ pokusila jsem se o úsměv.
Oplatil mi úsměv, chladný a ironický jako on sám.
Sesunula jsem se opět do sedadla a vyčkávala na start letadla. Sedadlo vedle mě bylo opuštěné. Ohlédla jsem se do zadu kde se vojáci výborně bavili .Usmála jsem se.
“Pojď k nám, přece tam nebudeš sedět sama,“ houkl na mě někdo. Přesunula jsem se na zadní sedadlo kde panovala dobrá nálada.
„Ahoj já jsem Tereza,“ usmála se na mě blondýnka. Podala mi láhev whisky.
„Na, napij se,“ plácl mě po zádech mladý usměvavý muž. Dala jsem si láhev k ústům a pořádně si lokla.
Major s pichlavýma očima seděl mimo skupinku svých vojáků a četl si noviny. Sledovala jsem ho jen tak po očku. Najednou se někdo se žuchnutím posadil po mé levici. Prudce jsem se do otočila. Byl to ten usměvavý kluk.
„Sednu si vedle tebe, nevadí? Já jsem Erik. Ty nás budeš fotit, viď? Foť nejvíc mě já jsem hodně fotogenickej,“ rozpovídal se hned vesele.
„Eriku, tebe budou fotit maximálně empíci až se tady opiješ,“ rozesmála se Tereza. Já se jen tak usmívala a říkala si v duchu, že s nimi se tedy nudit nebudu!