In the army now II - Přílet

„Hej, Nino, napij se ještě,“ usmívali se na mě Erik a Tereza.
Já po očku sledovala toho nepříjemného majora… Měl zavřené oči a vypadal že spí. Naklonila jsem láhev k ústům. Někdo začal v zadu hrát na harmoniku Give me That old Time Religion… Po tichu jsem zpívala do láhve.
„Hele, Nina zpívá,“ šťouchl Erik do Terezy .
„Nino, zpívej nahlas,“ poprosila mě Tereza. Zavřela jsem oči a zpívala jsem tu píseň. Když jsem skončila cítila jsem upřený pohled těch modrých očí .
„Umíš zahrát Johny Američan?“ zeptala jsem se toho vojáka co hrál na harmoniku. Přikývl a s úsměvem začal zase hrát. A já spustila… Najednou se major zvednul a přisedl si ke mně. Usmála jsem se na něj.
„A dost, už nezpívám, je to strašné, co, lidičky?“ Dívalo se na mě 15 párů očí… Tereza strčila do Erika protože ten se díval s otevřenými ústy.
„Ty jo to byla krása…“ vydechl jeden z mladších vojáku. „Já jsem Charlie“ podal mi ruku .
„Já Nina,“ usmála jsem se.
„Slečna má utajené schopnosti, vidím,“ zahleděl se mi do očí major Ice. Pojmenovala jsme si ho podle svého, to na něj tedy sedělo. „Co byste ještě prozradila? Povíte nám něco o sobě samotné?“
„Nevím, co mám říkat, nejsem moc zajímavá,“ lehce jsem se zarděla. „Je mi 22, ráda fotím a zpívám.“ Pokrčila jsem rameny. Podíval se zase na mě tak zle, až jsem se polekala.
„Až přiletíme do Bagdádu, okamžitě sedáte na zpáteční letadlo!“ rozkřikl se na mě. Co to bylo za šílence, který sem poslal tak mladou holku?! Ježíši!“ Vojáci si před ním zakrývali uši.
„Ale-ale já si tuhle práci vybrala sama! Nikoho nemám, nepojedu nikam a zůstanu v Iráku s vámi nebo bez vás. Já se o sebe postarám.“zaujala jsem bojovný postoj a zkřížila ruce na prsou. Moje gumička do vlasů v tu chvíli praskla a mně z ní vyletěl proud vlasů. Ice se usmál a vzal do ruky jeden pramen a zastrčil mi jej za ucho.
„Líbíte se mi slečno, stojíte si za svým názorem a jste bojovná. Vítejte v mojí jednotce. Já jsem Liam. Jedno vám ale řeknu: držte se mi za zadkem, nechci, aby ten Váš schytal kulku.“ Podal mi znovu ruku.
Měl horké ruce a na tváři téměř milý úsměv. Jen kdyby mi nebyl tak nesympatický.
Za pár minut jsme kroužili nad Bagdádem a letuška nám přišla oznámit, že si máme zapnout pásy. Letadlo se naklánělo a mě hučelo v uších. Nejsem žádný velký příznivce létání.
Zavřela jsem oči a polykala, abych vyvážila tlak v uších. Zaryla jsme prsy do opěradla a modlila se abychom byli konečně na zemi. Vzápětí jsem cítila, jak Airbus konečně dosedl na pevnou zem na Bagdádském mezinárodním letišti.
Vystoupila jsem na schody z letadla a málem mě porazilo strašné vedro, které se jakoby vyvalilo zvenčí.
Dvě hodiny nás odbavovali. Tričko se mi nepříjemně lepilo k tělu. Před letištěm na nás čekal jeep a k tomu ještě dva další, jako doprovod při cestě na základnu.
Přijeli jsme do Babylonu. Město se hemžilo čilým ruchem. Na stožáru viselo několik vlajek. V duchu jsem se zatetelila a věděla jsem že zde bude dost materiálu na focení .
„Vítejte v Babylonu!“ zašeptal mi do ucha Ice.
„Těším se na sprchu,“ protáhla se Tereza a upravila si culík.
„Jdu hned po tobě, Tery,“ rozesmála jsem se. Podle všeho budu na pokoji jen s Terezou, jsem ráda že si rozumíme, i když je o dost starší. Tipuju jí tak 35 let. Nejsem na misi poprvé a tady to vypadá dost dobře.
„Hele, fíha, basketbalový hřiště! A támhle je bar!“ ukazovala nadšeně Tery do okolí.
Já si všimla skupinky vojáků kteří stály u hřiště. Měli jiné uniformy než naši muži.
“Kdo to je?“ kývla jsem hlavou směrem k nim.
„To jsou Angličani. Fešáci, co říkáš?“ dloubla do mě Tera.
Vysadili nás před naší ubikací a dali nám klíče od našich pokojů.
Pokoj byl docela útulný, sice žádný přepych, ale také žádní švábi. Dvě ložnice a obývací pokoj, menší kuchyňka a záchod.
Začala jsem si vybalovat své věci. Vytáhla jsem své černé společenské šaty a zahleděla se na ně.
„Ty mi asi nebudou k ničemu, co?“ zašklebila jsem se do zrcadla.
„Jé, ty jsou krásný ukaž se mi v nich!“ zatleskala Tery.
Odběhla jsem tedy do koupelny a navlékla je na sebe…