Stejná, ale jiná...(6)

8. TAJEMSTVÍ J
Ráno se probudím dřív než Marek. Nedá mi to, prostě se na něj musim podívat! Spí vedle mě, ale nějak divně. Je celý pokroucený, jak se snažil, aby se mi dobře leželo. Musím se smát, jinak to ani nejde… Tím ho ale samozřejmě probudím, no spíš vylekám. A jak se rychle probudil, zvedl se a usykl bolestí, protože se bouchl o roh mého stolu. Teď už se nesměju, já přímo řvu smíchy!! Moc se mu to nelíbí a z jeho trhaných pohybů jde poznat, že je celý polámaný.
,,Já se ti divím, že si mi nic neřekl. Mohl se mě přece zbudit, ne?´´ zeptám s ho až mě můj záchvat bujarého veselí přejde. Marek se na mě přestane šklebit, v očích mu zajiskří a kolem úst mu přeběhne pobavený úsměv.
,,Tak za prvé, já ani nemohl, ty totiž spíš jak dřevo.´´
,,Bum!!´´ přistane mu jeden polštář přímo na hlavě.
,,A za druhý,´´ pro jistotu mi chytne obě ruce, ať po něm nic dalšího nemůžu hodit,
,,bych to neudělal, máš krásnej obličej a vypadáš úžasně roztomile a bezbranně, když spíš.´´
,,Ty…!´´ nestačím už dopovědět jedno slovo, ale jestli vás to zajímá, tak to mělo znít takhle: ,Ty šmíráku!´, protože mě Marek políbí, stejně tak krásně jako včera večer, jen s tím rozdílem, že to nebylo na čelo…
,,A to znamená?´´ zeptám se ho, ale oči mám stále zavřené.
,,To znamená že tě mám rád,´´ jen jedna věta a já už sem v sedmém nebi, nebo možná ještě víš… Schoulím se zas v jeho náručí a teď už s očima dokořán sleduju svůj pokoj, je takový jiný, hezčí…

9. ZÁHADA
,,Halóó!! Ket!! Pojď nám pomoct!!´´ ozývá se mamka zvenčí.
,,No tak hejbni kostrou a pojď pomoct s tím nákupem!!´´ nemám nejmenší chuť (a ani vůli) jít za nimi. Marek odešel už v jedenáct a já od té doby stále jen ležím v posteli a myslim na něj…
,,Mir miláčku netahej to sama! Ještě si uženeš kýlu! Kateřino! Vylez už sakra!!´´ tak po tomhle jen otevřu pusu dokořán. Má čelist mi skoro upadne, když zahlédnu Mir, jak se ´´dře´´ s miniaturní kabelkou a kufříkem.
,,To nemyslíš vážně!´´ syknu směrem k té zmiji.
,,Říkala si něco?! Kateřino, takhle s Mir nemluv!! Jste přece sestry a zavři tu pusu, nebo ti ji mám snad přišít??!´´ ozve s mamčin hlas za mými zády.
,,Mir má toho dost za sebou, tak jí přestaň buzerovat a dojdi pro ty dvě poslední tašky. Pak vezmeš Meka na procházku.´´ Miriam se na mě radši ani nepodívá, dělá dobře. Teď sem totiž nasraná, hrubě nasraná!!
,,Jmenuju se Katy! Katy! Katy! Ne KATEŘINA!!´´ drtím naštvaně mezi zuby. A když uvidím ty dvě tašky, mám blízko ke křiku a zabíjení. Jsou ohromný!! Každou chytnu do jedný ruky. Z chvíli se ozve zlověstné,,křřřup´´ a v jedné ruce mi zůstanou jen uši od tašky, ještě že se nerozsypala. Tu bez uší popadnu do náruče. Tu s ušima opřu o auto. I když nesu jen tu jednu, mám problém udržet rovnováhu, kolébám se ze strany na stranu a sem ráda, když jí bezpečně dopravím do kuchyně.
,,Ježiši, to si nemohla vzít obě najednou?!´´ rozčiluje se matka,
,,A proč nemá uši?? Tys jí je utrhla!! Prosim tě polož jí a upaluj pro druhou, nebo začnu být nepříjemná!!´´ Jako kdyby si už nebyla!! Protočím oči v sloup. Někdy se ke mně chová jak k adoptovanému spratkovi!! Druhá taška (a celá i s ušima) už stojí v kuchyni. Na nic nečekám a vyrážím ven s Mekem. Netoulám s jen tak po okolí, jak si bláhově myslím, ale směřuji ke cvičáku, jako by mě tam něco táhlo. Nikdo tu není, alespoň nebudeme mít nezvané diváky, pochlebuji si. Mek je úžasný! De mu to opravdu skvěle!! Vždycky si před něj kleknu, podívám se mu do očí a podrobně mu vysvětlím co po něm chci. Vždy ho pak musím chvíli přesvědčovat, pak se ale sebere a udělá to! Jsme sehraná dvojka! Ale dovádíme opravdu slušně! Já se směju, povzbuzuju a taky odměňuju a Mek do toho štěká a někdy i zavyje. Jsme opravdu hluční. Už máme vše vyzkoušené, mám Meka na vodítku, když náhle ztuhnu a musím se podívat na ´tribunu´, spíš je to jen seskupení laviček. Sedí tam nějaký kluk! Zvedne se zatleská mi, usměje se na mě a odběhne. Sem z něho úplně vedle! Chvíli si myslím, že se mi něco zdálo, ale ještě pořád cítím svůj úsměv, který jsem mu věnovala. Tak dost, musím na něj přestat myslet, protože na něj myslím víc jak na Marka!! Jo, Marek… to je ten úžasný kluk, který se mnou chodí. A neřekl to jen tak:
,,Nechceš se mnou chodit??´´, ale řekl:
,,To znamená že tě mám rád!´´ To bude Mir koukat!! Vlastně má na tom i trochu svůj podíl, ale bylo to od moc, moc hodně sprostý, potupný a trapný… no trapný to bylo spíš pro mě a víc bolestný taky… Ona totiž neví, že sem četla její deník, takže si myslí, že je vše (skoro) v pohodě. Dneska se ještě pohádala se svým klukem, to mi samozřejmě neřekla. Dozvěděla jsem se to z rozhovoru, jak se o tom bavila s mamkou. Ne že bych poslouchala za dveřmi, to ne… Tohle já nedělám… No tak dobře… Ale opravdu jen někdy… Teď sem ale neposlouchala, ony totiž měly otevřené dveře do chodby, ve které jsem právě kreslila. Sice šeptaly, ale já slyšela skoro každé slovo. Divíte se proč sem kreslila na chodbě?? To je moje oblíbené místo. Stojan mám vždy otočený tak, abych se mohla dívat oknem ven. Kdyby mamka nebyla doma, tak bych ten stojan protáhla tím obr oknem a kreslila na čerstvém vzduchu. Za oknem je totiž plochá střecha. Tak by se mi to kreslilo!! No, nebo lépe řečeno tvořilo, jak říká naše profesorka na gymplu. Až na to, že mamka doma je a ještě ke všemu začíná lejt a to dost hustě, možná padají i kroupy… Kdo ví… Zítra jdu do školy, no spíš jedu… s Markem… konečně se to dozví…VŠICHNI!! Už se moc těším na kamarádky, musím se jim omluvit a představit Marťu. Doufám, že se jim bude zamlouvat stejně jako mě, o tom ale v nejmenším nepochybuji. Nějak mě přestalo bavit kreslit. Tak sem se sebrala a šla se osprchnout. Než sem zalezla do postele, ještě sem zkontrolovala Meka. Spal jako nemluvně. Jen co jsem zalehla, ať dělám, co dělám, nějak nemůžu usnout, je to pěkně nespravedlivý!! Když spát nechci, nedobrovolně usnu a naopak. Pořád se otáčím z boku na bok. Nic. Už toho mám plné zuby. Vylezu z postele a stočím se do klubíčka v křesle, kde do pěti minut usínám...