Špinavá válka - úvod.

Federativní republika Tabalera, Stabania, 8:45, 28. června 2008, den 1.

Kašlal jsem. Rozkašlal jsem se a tento kašel mě probudil z mělkého spánku. Člověk mého věku už neměl příliš dobrý a vydatný spánek. Vlastně to byla bída s nouzí a každý den mě čím dál tím více stravovala myšlenka, že se nejspíše vyspím pořádně, až v hrobě.

Otevřel jsem oči a uviděl paprsky světla dopadající skrze žaluzie okna. Nádherné paprsky, které zalévali starou ložnici mé vily. Pečlivě upravený bílý koberec jako by se třpytil pod těmi paprsky a podobně i pečlivě upravená postel. Vše jsem měl dobře složené a spořádaně uložené. Na to jsem si potrpěl. Rozházené papuče, oblečení a podobně, pro mě bylo něčím nemyslitelným. Těžko říct zda to bylo mou přirozenou náturou, nebo tím, že jsem 39 let ze svých 64 let strávil v armádě. Těžko říct.

Odhrnul jsem peřinu a posadil se na okraj postele. Hlava mě bolela a musel jsem si nasadit brýle, protože jsem měl již špatný zrak. S brýlemi jsem se rozkoukal po pokoji a vstal. Nasadil jsem si papuče a vyrazil ke svému cíly, záchodu. Tam jsem se svou prostatou trávil už mnoho času. V podstatě jsme se skamarádili se záchodem, neb žádného jiného přítele, který by byl schopen naslouchat mým nářkům jsem neměl.

Opustil jsem malou ložnici ve vilce a ocitl se na chodbě s dlouhým schodištěm. Kromě schodiště tam ještě byli dveře do pracovny, konferenční místnosti a jídelny. V hlavě se mi honili vzpomínky a zjevovali se mi před očima lidé, kteří tam dříve často pochodovali a objevovali se na různých pracovních příležitostech. Častých pracovních příležitostech.

Otevřel jsem nedávno nabarvené dveře na záchod, s krásnými rytinami vytvořenými na zvláštní narozeninovou zakázku od Jorgeho a vstoupil do malinké místnůstky, kde jsem dalších pět minut vykonával malou potřebu. Za svůj život jsem dokázal mnohé, ale porazit prostatu prostě ne. Podíval jsem se do zrcadla na stěně a uviděl svou zbídačenou podobu. Tisícovky vrásek, krátké černé vlasy s šedými pramínky a jizva na čelisti, napjatá kůže a propadlé oči s vysokými lícními kostmi. Ty byli navíc zvýrazněny černým, zastřiženým knírkem.

Po poslední úspěšné ofensivě jsem se otočil a odešel z místnosti vykládané kachličkami, abych zase zamířil do postele se ještě trochu prospat. Neměl jsem ostatně moc co dělat. Rodinu jsem neměl, v podstatě jsem ji obětoval pro vyšší dobro. Mnoho částí svého života jsem obětoval pro vyšší dobro našeho národa a země. Neměl jsem už ani své vojáky a vojenské velitele s nimiž bych jednal. Rozešli jsme se, většinou v dobrém, ale stýkat jsme se už moc nechtěli. Nebylo by to dvakrát nejšťastnější.

Ulehl jsem do postele, ale prakticky okamžitě se ozval zvonek. Proklel jsem ty, kteří zazvonili a znova jsem vylezl z postele. Přepadl mě záchvat kašle umocněný dalším zvoněním zvonku. Musel jsem se zhluboka nadýchnout, abych záchvat zastavil. Trvalo to pár momentů, ale návštěvníci byli evidentně netrpělivý.

Nazul jsem si znova papuče a sešel jsem rovnou po schodišti. Ocitl jsem se v prostorné půlkruhové vstupní síni s velkým piánem a mnoha kusy nábytku. Většinou vyrobeného v zahraničí, obvykle v Nortlantické unii. Tam jsem měl spoustu obchodních kontaktů a přátel ze staré doby, kteří mi ochotně jako milovníkovi užitého umění, poslali nějaký ten kradený nábytek z aukcí a skladů uměleckých předmětů.

Otevřel jsem bílé dveře a v první chvíli mě oslnilo ostré ranní světlo. Brzy jsem rozpoznal dvě siluety statných lidí, asi mužů a taky jsem poznal, že na sobě mají modré policejní košile a policejní čepice.

„Přejete si?“zeptal jsem se a křivil oči kvůli světlu.

„Esteban Eduardo Velasquez?“zeptal se hlubším hlasem policejní důstojník.

„Ano.“

„Bývalý důstojník 45. námořního sboru a Námořní zpravodajské služby AIE?“

„Ano,“potvrdil jsem znova a znejistěl.

„Tímto jste zatčen na příkaz nejvyššího federálního soudu. Jste zatčen za vraždy, pro případy mučení a teroru, mimosoudních poprav a vedení státního terorismu, včetně formování eskader smrti a Strážných batalionů, jakož i pro vaše působení ve funkci ministra státní bezpečnosti. Půjdete v klidu?“

Přikývnul jsem a pochopil, že to je konec.

„Můžu se aspoň obléct?“

„Jistě, ale budeme vás muset doprovázet. Předpisy.“

Přikývl jsem, protože jsem chápal disciplinovanost a povinnost policistů plnit předpisy. Policisté šli hned za mnou a já odešel do ložnice, abych se převlékl.

Policisté šli za mnou a prohlíželi si residenci. Zapůsobil na ně přepych porcelánového nádobí a klenutých stropů. Rovněž je uchvátil kulatě tvarovaný krb s čerstvě nasekaným dřívím a roštem. Ale taky na ně zapůsobila hromádka dopisů vrácená adresátem, která ležela na stole. Všechny šli na adresu jediné osoby. Mirandy Velasquezové.

„Moje dcera. Posledních patnáct let jí na její narozeniny píši dopis. Posledních patnáct let na ně odmítá odpovídat,“posteskl jsem si a vycházel po schodišti.

„Nechcete si dát ještě doutník, pane veliteli?“zeptal se mladý policista.

Zastavil jsem se a podíval k němu.

„Prosím?“

Ukázal na krabičku ležící na stole, z níž jsem si vždy na Vánoce vzal jeden doutník. Z čtyřiceti doutníků už zůstalo jen deset.

„Můj otec takové rovněž dostal, pár mi jich poslal z exilu v Unii.“

Usmál jsem se a sešel zase do haly.

„Kde sloužil?“

„60. výsadkový pluk, zpočátku. Potom se stal náčelníkem 1. protipartyzánské formace, bojoval u Vargasu a vedl zatýkání v Elradu. Taky byl členem 1. Batalionu.“

„Major Fernando Sanchéz!“vykřikl jsem a policista se usmál.

„Ano, pane plukovníku,“přisvědčil a já si vzal doutník.

„Ne, nejdříve se obléknu. Na něco takového musím být v důstojnějším.“

Znova jsem se otočil a rychlým krokem vyšel po schodišti. Odešel jsem do pokoje, kde jsem měl velký šatník v prostorné dubové skříni. Otevřel jsem mohutné dveře šatníku a pečlivě si prohlížel oblečení uvnitř.

Vytáhnul jsem šedomodrou důstojnickou uniformu. Oficiální uniformu pro významné příležitosti. Skládala se z kabátu, pevného koženého opasku, brigadýrky se zlatou hvězdou a dlouhých kalhot s puky. Přes rameno jsem měl ještě náprsní řemen připevněný z obou stran mého těla k opasku. A na to vše jsem si nasadil několik medailí. Medaili za hrdinství v boji, kterou jsem získal v roce 1972. Medaili za zásluhy při obraně národa a vlasti z roku 1976 a medaili boje za svobodu a demokracii z roku 1980.

První medaile měla formu pozlacené pušky s modrobílou stužkou. Druhá měla rovněž modrobílou stužku, ale s čtyřcípou hvězdou ze stříbra. A poslední měla červenobílou stužku a nápis Liberta y Patria.

Pečlivě jsem si je narovnal vedle sebe a zavřel skříň. Odešel jsem zpět do haly a hned jak jsem stanul na schodišti, oba policisté mi zasalutovali. Oplatil jsem vojenský pozdrav a sešel po schodech.

„Předpokládám, že takto se nechováte ke všem zatčeným,“řekl jsem s úšklebkem a vytáhl doutník z krabičky.

„Nabídněte si, stejně je už asi nebudu moci příliš využívat,“pobídl jsem mladíky a oba si s radostí vzali.

„Ne, to nejsme. Jen k těm co nyní zatýkáme,“řekl druhý mladík.

Zapálil jsem si sirku, ale ne doutník. Odpověď mě totiž zarazila a rychle jsem musel sirku uhasit, abych se nepopálil. Zapálil jsem další a již jsem si jí připálil doutník. Potom jsem zapálil i policistům.

„O čem to mluvíte?“zeptal jsem se.

„Nejste jediný, kdo je nyní zatýkán. Nejvyšší federální soud zrušil všechny amnestie z roku 1990 a vydal zatykač na 42 osob včetně generála Vitiera,“řekl posmutněle mladý Sanchez.

Posadil jsem se na křeslo a dlouze potáhl z doutníku. V hlavě se mi honili tisícovky myšlenek. Myšlenky na všechny chyby, jichž jsem se, kdy dopustil. Myšlenky na to proč to všechno začalo. A na všechny chyby, kterých jsme se dopustili. Například na naši naivní důvěru, že se nám odplata revolucionářské lůzy vyhne.