Špinavá válka - II. část

„Můžeme jít, pane plukovníku?“zeptal se mladý Sanchez.

Přikývl jsem a naposledy potáhnul z doutníku. Potom jsem doutník uhasil a vstal z pohodlné pohovky.

„Udělal jsem chybu. Měl jsem vědět, že po vítězství Ramiristů v parlamentních a presidentských volbách se věci, až moc změní. Až moc. Radikálové se dostali k moci,“posteskl jsem si a bez pout odešel pryč z domu.

Procházel jsem kolem malé budky pro ptáčky, kterou jsem vlastnoručně vyrobil. Procházel jsem kolem záhonů růží o něž jsem pečoval na stará kolena a kolem jabloní. Z jedné z nich jsem si utrhl krásné červené jablko a zakousnul se. Sladká chuť jablka jako by předznamenávala počátek slaného období mého života.

Přešli jsme přes dlouhý betonový chodníček a těžkooděnci, kteří mě měli eskortovat otevřeli dvířka, která oddělovala můj pozemek s tři metry vysokou zdí od zbytku místních ulic. Sousedé vše pozorovali a vypadali smutně. Objímali se.

„Pane plukovníku, jsme s vámi!“vykřikl nějaký muž v kvádru a kravatě.

„Zachránil jste naši vlast, jste nejlepší Tabaleran ze všech!“ozval se další výkřik z davu.

Všichni se snažili usmívat a povzbudit mě tak. Všichni, až na jednu dívku v kožené bundě, která stála, opřená o strom a chladně mě pozorovala. Já se jí, ale příliš nevěnoval a už jsem nasedal do policejního automobilu, který měl být v koloně doprovázen transportérem.

„Nejprve vás odvezeme na stanici náležící vojenské policii. Vaše případy budou probírány vojenským i civilním tribunálem, ale držen budete ve vojenském vězení. Na stanici sepíšeme základní protokol a údaje a potom se přesunete do vazebních cel justičního paláce, kde budete, až do zítřejšího rána. Zítra ráno začne první série výslechů a sepisování dokumentů z Vašeho osobního pohledu,“osvětlil Sanchez celou nadcházející situaci.

Kolona se rozjela a projížděli jsme třímiliónovým velkoměstem plným života, bohatství a prosperity. To vše jsme zajistili během naší vlastenecké vlády před třiceti lety. Auta s houkačkami projížděla kolonami a na červenou, aby se rychle dostala k vojenské policejní stanici. Někteří policisté se báli, že by se nás radikálové pokusili přepadnout a zastřelit mě. Vysmíval jsem se těm obavám. Stál jsem už proti mnohem horším nebezpečím, než je banda zavšivených právníků.

Za pár minut jsme přijeli k opevněné stanici vojenské policie a okolo ní už byl dav skandujících lidí. Tito lidé, ale žádali naši krev a smrt. Bylo mi z nich na zvracení. Zachránili jsme je a oni se nám takto odvděčili. Stejná lůza, která kdysi sesadila naší vládu v Kabánii, a která dosadila k moci zločince a vrahy. Špinavý dělníci, zavšivené ženy z domácností, hloupá děcka… tzv. lid.

„Doufal jsem, že se uvidíme při lepší příležitosti,“uslyšel jsem povědomí hlas.

Ozval se za mnou a patřil generálu Vitierovi. Byl mi více méně podobný, jen o něco silnější a asi o dvanáct let starší. Již úplně prošedivělý. A neměl na sobě šedomodrou uniformu jako já, ale tmavě hnědou.

„Generále, také Vás rád zase vidím,“řekl jsem a lehce zasalutoval.

Kromě generála jsem spatřil ještě asi tucet důstojníků, od majorů po generály, které jsem znal z doby naší společné služby. Podobně jako my dva, udělali chybu, že zůstali v zemi a věřili v amnestii presidenta Nemena.

Stanice vojenské policie byla dvoupatrová stroze vypadající budova s kulomety a ostnatými dráty. Navíc ji nehlídali normální policisté v modrých uniformách, ale vojenští v zelených. Bylo to pro nás, ale lepší. Armáda k nám chovala úctu a tak nám vojenští policisté salutovali a stavěli se do pozoru.

„Měl viset na zdi, ale trochu jiným způsobem,“řekl jsem posměšně k fotografii presidenta federální republiky.

Celkem mladá tvář Hektora Fernandéze přátelsky a upřímně hleděla ze zarámované fotografie na stěně.

„Všechny jsme je měli pověsit. Byli jsme příliš měkcí,“zasyčel generál a policisté nás posadili na několik lavic.

Šli k počítačům zařizovat naše složky pro soudní líčení.

„Myslel jste si, generále, že takto dopadneme? Neměl jste podezření, že se to vše podělá?“

Generál přemýšlel.

„Ano. Myslel jsem si to. Protože jsme nebyli jednotní. Podívej se na ně. Radikálové v parlamentu, i v lesích, spolupracují a bojují po boku. Jedni zákony, korupcí a machinacemi, druzí bombami, granáty a kulomety, ale bojují jednotně a svorně při šíření revolucionářství po celém kontinentu. A my? Válčili jsme s dvěma sousedními státy v nichž obou byli vlády podobné naší. Měli jsme se sjednotit a vytvořit silný vojenský a ekonomický blok, tím bychom revolučním bandám zabránili v nástupu k moci. Nyní musíme sklízet hořké plody své nejednoty a ješitnosti. A ty? Kde myslíš ty, že jsme udělali chybu?“

„Stejně jako jste předtím říkal vy, byli jsme moc mírní. Měli jsme je zastřelit. 30. dubna 1977. Měli jsme vzít transportéry a samopaly a postřílet ty ženské na náměstí. Utnuli bychom tak jediným útokem rebelii. Naše tvrdost by zpět do lesů a bažin zahnala Revoluční povstaleckou armádu i její civilní nohsledy. Zastřelili jsme tolik lidí, tolik mužů, žen i dětí a nedokázali jsme zastřelit starou babku na náměstí,“stěžoval jsem si.

„Máte pravdu, plukovníku,“řekl Vitiera a usmál se.

„Plukovník Velasquez!“křikl policista u počítače.

Vstal jsem, prošel krátkou uličkou a usadil se na židli vedle pracovního stolu.

„Položím Vám několik informačních otázek pro zjištění základních informací do soudního protokolu,“osvětlil mladý poddůstojník svůj úkol.

„Hovořte.“

„Jméno, příjmení, datum narození,, věk, místo narození, národnost, výška, váha.“

„Esteban Eduardo Velasquez, 25. dubna 1944, 64 let, Gavaracia, Republika Bastidie. Národnost bastidská. 182 centimetrů, 87 kilogramů.“

„Studium.“

„1950, až 1959 základní škola v Santiago de Bastidia. 1962, až 1964 studie na Elektrotechnické střední strojní škole v Old Yorku. 1965, až 1969 studium na Národním vojenském gymnasiu v Granvilliské republice.“

„Zaměstnání.“

„1964 elektrotechnik v malé opravářské firmě v Old Yorku. 1970 vstup do granvillské armády. 1972 náčelník štábu 4. tankové brigády, velel jsem útoku tankové brigády proti bastidiiským revolučním vojskům a úspěšně dobyl několik ostrovů, kde jsme se vylodili. 1973 vstup do 1. Námořního pěchotního sboru a 1975 převzetí velení nad sborem. V prosinci stejného roku vstup do Námořní zpravodajské služby Granville. Potom krátké studium v Unii a odchod z Granville do Tabelary. Aktivní zapojení do tabelarské námořní i pozemní zpravodajské služby a 4. oddělení kontrarozvědky. Od prosince 1976 šéfem operačního štábu zpravodajské služby a velitelem 4. oddělení kontrarozvědky stejně jako náčelníkem štábu protipartizánských operací. Od roku 1977 do roku 1986 člen Vlády národní rekonstrukce. 1988, až 1992 senátor za Patriotickou stranu. 1995 čestná hodnost plukovníka a zaměstnání ve Vojensko-historickém institutu, až do roku 2005. V roce 2005 odchod do důchodu.“

„Rodina?“

„Otec Rafael Velasquez, statkář, zavražděn rebely v roce 1959 během revoluce. Máma Veronika Velasquezová, podnikatelka, zemřela na infarkt v roce 1962. Sestra Miriam, žije v St. Clara a je právnička. Bratr Roberto, zemřel 1999 na rakovinu slinivky břišní, dlouhodobě manažer a průmyslový inženýr a dcera Miranda, dnes lékařka v Granville.“

„Pojišťovna?“

„226 Nordia.“

„Bankovní účet?“

„Nemám.“

„Měl jste někdy nějakou přezdívku? Ať už oficiálně z bezpečnostních důvodů, či neoficiální.“

„Oficiálně Waldemar Peréz, neoficiálně mě přezdívali jako řezníka z Bastidie.“

„Vojenské zásluhy?“

„Bitva o Margaritu, bitva o San Juan Jin a operace Costabravo. Pozemní obrněné operace proti povstalcům a bastidiiské revoluční vládě sponzorující radikální teroristy.“

„Můžete se zase posadit.“

Vstal jsem a vrátil se ke generálovi.

„Zamlčel jsi institut?“zašeptal.

Bez slova jsem přikývnul.

„Raději taky zamlčím.“