Poslední cesta Michala Šimka - Expres do Bratislavy

Košice, 17. března 2024, 5:45

Úsvit teprve začínal pronikat na východním horizontu, vrhaje měkké, zlaté světlo na ulice Košic. Město ještě spalo, jen občas jeho ticho narušil zvuk projíždějícího auta nebo ranní zpěv ptáků. Na košickém nádraží však den již začal a zaměstnanci se pohybovali s rutinou lidí, kteří strávili celý život u kolejí.

Michal Šimek, mladý a plný energie sedmadvacetiletý muž, kráčel po stanici sebejistým krokem, který byl stejně přirozenou součástí jeho osobnosti jako uniforma na jeho ramenou. Michalovy modré oči se ještě leskly zbytky spánku, ale jeho široký úsměv prozrazoval připravenost na nový den. Každého, koho míjel, pozdravil kývnutím hlavy nebo mávnutím ruky a jeho přítomnost jako by projasňovala náladu běžného rána.

– Ahoj, Michale! – zavolal Karol, starší průvodčí, který u kolejí odpracoval více let, než měl Michal života. Popíjel kávu ze zmačkaného kovového hrnku, který už měl něco za sebou.

– Ahoj, Karle – odpověděl Michal silným, veselým hlasem. – Říkal jsem ti někdy, že mě skoro naverbovala slovenská tajná služba? Potřebovali někoho s nervy z ocele a reflexy kočky. Samozřejmě mysleli na mě.

Karol se zasmál a zavrtěl hlavou. – Ach, Michale, jsi plný historek jako knihovna. Ale řekni mi, slibovali ti k té práci i sportovní auto?

– Ne – odpověděl Michal a naklonil se k němu důvěrně. – Řekl jsem jim, že jsem příliš zaneprázdněný řízením vlaků a lámáním srdcí.

Jana, jedna z průvodčích, která právě procházela kolem, zaslechla poslední slova a protočila oči s úsměvem. – Spíš lámáním slibů, Michale. Dej si pozor, jednoho dne tě některá z tvých historek dožene.

Michal se zasmál a mrkl na ni. – Ale no tak, Jano, vždyť víš, že jen žertuji. A kromě toho, kdo jiný by tě bavil na těch dlouhých cestách?

Jana zavrtěla hlavou, ale v jejím pohledu byla náklonnost, když pokračovala dál. Michal za ní chvíli hleděl, úsměv mu nezmizel z tváře. Měl v sobě něco, co přitahovalo lidi – přirozený šarm, díky kterému se k němu ostatní obraceli, i když věděli, že ne vždy mu lze věřit.

Když kráčel k nástupišti, kde čekal jeho vlak, myšlenky mu začaly unikat jinam. Rozhovory s kolegy byly příjemným rozptýlením, ale nedokázaly ho zcela odvést od temných úvah, které ho poslední dobou pronásledovaly.

Vystoupil do kabiny lokomotivy a známé hučení motoru ho přivítalo jako starého přítele. Usadil se u ovládacího panelu a začal rutinní kontrolu před odjezdem, téměř automaticky. Jeho mysl však bloudila zpět k včerejšímu večeru – k rozhovoru, který mu teď tížil srdce.

Lenka, jeho milenka z Bratislavy, mu oznámila šokující novinu. Byla těhotná. Slova ho zasáhla jako nákladní vlak, úplně mu vyrazila dech. Snažil se ji přesvědčit, aby zvážila potrat, ale Lenka byla neoblomná. Chtěla si dítě nechat. Jejich dítě. Ta myšlenka v něm vyvolávala podivnou směsici strachu a nejistoty. Vždyť už byl ženatý s Katarínou, ženou, kterou mu rodiče prakticky vybrali. Pocházela z bohaté rodiny z Banské Bystrice, spřízněné s významným politikem. Bylo to rozumné manželství, dobrá volba – ale ne láska.

Katarína byla vším, čím Lenka nebyla – zdrženlivá, vhodná, dokonalá manželka v očích jeho rodiny. Chyběla jí však vášeň, ta jiskra, kterou našel u Lenky, studentky historie na Univerzitě Komenského, jejíž divokost a nepředvídatelnost ho okamžitě okouzlily.

Stále před sebou viděl její uplakanou tvář, třesoucí se hlas, když říkala, že nemůže – a nechce – se dítěte vzdát. A teď, když seděl v kabině vlaku s rukama na ovládacím panelu, Michal pocítil bodnutí viny, které se snažil ignorovat, ale nemohl mu zcela uniknout.

– Michale, zase se zamýšlíš – ozval se hlas Vlada, jeho kolegy, a vytrhl ho ze zamyšlení. Vlado byl čtyřicátník, zkušený železničář, který už viděl snad všechno. Když Michal začínal, vzal ho pod svá křídla a učil ho všem tajemstvím řemesla.

– Promiň, Vlado – odpověděl Michal a snažil se soustředit. – Poslední dobou mám moc věcí v hlavě.

– Myšlenky, co? – zvedl Vlado obočí. – Hlavně ať ti to nebrání v práci. Máme před sebou dlouhou cestu a já tě potřebuju tady, ne někde v oblacích.

– Jasně, jasně – mávl Michal rukou s úsměvem. – Jsem celý tady.

Vlak se pomalu rozjel z nástupiště a kola začala klapat po kolejích v rytmu, který Michala obvykle dokázal dostat do pracovního soustředění. Krajina za oknem se začala míhat – pole probouzející se pod ranním světlem, malé vesnice stále zahalené tichem. Ale jeho mysl se neuklidnila. Stále myslel na Lenku, na dítě, které v ní rostlo, a na to, do jaké šlamastyky se dostal.

Co měl teď dělat? Nemohl jen tak odejít od Kataríny a života, který s ní vybudoval, i když ten život byl spíše založen na očekáváních než na citech. Ale nemohl ani opustit Lenku a jejich dítě. Myšlenka na dvojí život, na lhaní všem kolem, ho naplňovala strachem, kterého se nemohl zbavit.

Vlak nabíral rychlost, krajina za oknem se míhala stále rychleji, ale Michalovy myšlenky se ani na chvíli nezpomalily. Vlado, který vnímal jeho roztržitost, na něj pohlédl. – Víš, Michale, ať už tě trápí cokoli, měl bys to vyřešit, než to dožene tebe.

Michal na něj překvapeně pohlédl. – Je to jen… složité.

– A kdy není? – usmál se Vlado. – Ale musíš mít čistou hlavu, když jsi na kolejích. Lidé spoléhají, že je dovezeme bezpečně tam, kam chtějí.

– Vím, vím – přikývl Michal. – Díky, Vlado.

Na chvíli se dokázal soustředit jen na práci, na uklidňující opakování pohybů u ovládacích panelů a na známé pohledy a zvuky cesty. Ale pak, jako by osud rozhodl zasáhnout, se všechno změnilo v jediném okamžiku.

Exploze byla náhlá a prudká, ohlušující řev roztrhal vlak, rozmetal kovové vagony a shodil je z kolejí. Síla výbuchu mrštila Michalem proti ovládací konzoli a po krátký, děsivý moment byl svět jen ohněm, kouřem a chaosem. V uších mu zvonilo z hluku a ostrý zápach hořícího kovu a oleje mu zaplnil plíce, což mu ztěžovalo dýchání.

V těch posledních chvílích, kdy se kabina kolem něj hroutila a svět se nořil do temnoty, Michalovy poslední myšlenky nepatřily Kataríně ani Lence, ani dokonce dítěti, které nikdy neuvidí. Myslel na své rodiče, na život plný příběhů, polopravd a nenaplněných snů. V jeho mysli naposledy zazněl smích kolegů, a pak nastalo ticho.