Poslední zpověď - Expres do Bratislavy

17. března 2024, 8:15, někde mezi Košicemi a Bratislavou

Ranní slunce se jen stěží prodíralo hustými, šedými mraky visícími nad vlnící se slovenskou krajinou. V moderním vlaku uhánějícím do Bratislavy panovala tlumená atmosféra; cestující byli ponořeni do svých myšlenek, zatímco krajina ubíhala za okny.

Miroslav Kovář, muž, jehož jméno bylo synonymem moci a vlivu, seděl v jednom ze soukromých kupé a bezmyšlenkovitě hleděl na ubíhající krajinu. Obvykle bystrá, kalkulující mysl politika a byznysmena byla nyní zahalena myšlenkami, které neměly nic společného s denními plány ani s obchody čekajícími na něj v hlavním městě.

Miroslav byl muž, který vybudoval své impérium na bezohlednosti, muž, který chápal, že moc je třeba využívat, ovládat a nikdy ji nezpochybňovat. Postupoval nahoru v politice i byznysu s prohnaností, která nechávala jeho soupeře daleko za ním. Měl respekt svých kolegů, loajalitu zaměstnanců a lásku rodiny. Alespoň takovou fasádu po léta pečlivě budoval.

Teď však, když tam seděl v dokonale padnoucím obleku, který mu najednou připadal příliš těsný, cítil tíhu toho všeho způsobem, který dosud nepoznal. Jeho ruce se lehce třásly, a tak je sepjal, aby je uklidnil. Zpráva, kterou obdržel před několika dny, mu stále zněla v hlavě, prázdná a nemilosrdná.

Rakovina. Terminální. Jeden měsíc života.

Slova byla pronesena s klinickým odstupem onkologem, mužem, který pravděpodobně sdělil stejný rozsudek už mnoha jiným. Ale pro Miroslava se v ten okamžik změnil celý svět. Peníze, moc, vliv – nic z toho ho teď nemohlo zachránit. Nic z toho nemělo význam.

Zatímco vlak uháněl po kolejích, Miroslavův pohled se přesunul od okna k malému kupé kolem něj. Jeho oči spočinuly na muži sedícím o několik sedadel dál, oděném do prostého černého kněžského roucha. Duchovní měl hlavu skloněnou a jeho prsty se rytmicky pohybovaly po růženci. Miroslav vždy považoval náboženství za nástroj, něco, co lze využít k manipulaci s veřejným míněním nebo k udržení mas pod kontrolou. Ale teď, když smrt byla tak blízko, pocítil podivnou přitažlivost k myšlence zpovědi.

– Otče – oslovil Miroslav muže a přerušil ticho v kupé. Kněz zvedl zrak, jeho pohled byl plný klidné zvědavosti. – Vyslechnete mě?

Otec Anton se na okamžik zdál překvapený. Jen málokdo k němu přistupoval tak přímo, zvláště na takovém místě. Pečlivě si Miroslava prohlédl – v jeho tváři bylo něco povědomého, jistá arogance, nyní však smíšená s naléhavou zoufalostí.

– Samozřejmě – odpověděl otec Anton jemným hlasem. Posunul se na svém sedadle, aby se mohl lépe obrátit k Miroslavovi. – Co vás trápí, synu?

Miroslav zaváhal, slova mu uvízla v hrdle. Nikdy v životě se k ničemu nepřiznal, ne doopravdy. Ale co teď měl ztratit? – Jsem muž, který má všechno – začal, jeho tón byl hořký. – Bohatství, moc, respekt. Ale na tom už nezáleží. Umírám, otče. Říkají, že mám měsíc.

Oči otce Antona se lehce rozšířily překvapením, ale rychle se ovládl. – To mě mrzí – řekl klidně. – Ale proč teď hledáte zpověď?

Miroslav se opřel v sedadle, jeho pohled se zvedl ke stropu, jako by v prázdnotě hledal odpověď. – Udělal jsem věci – řekl pomalu. – Hrozné věci. Využil jsem svou moc k ničení životů druhých, abych se stal bohatším, vlivnějším. Byl park, národní poklad, plný starých stromů. Místní lidé a několik ekologů se mě snažilo zastavit, abych ho nevykácel. Ignoroval jsem je. Najal jsem lidi, aby je zastrašovali, aby zmizeli. Všechno proto, abych mohl postavit luxusní resort, který mi vynesl miliony.

Odmlčel se a těžce polkl. – Podváděl jsem svou ženu, vícekrát, než dokážu spočítat. Podléhal jsem každému pokušení – drogám, alkoholu, ženám. Všechno pod maskou oddaného manžela a váženého vůdce. Ale teď… teď to všechno vypadá tak bezvýznamně.

Otec Anton mlčky naslouchal, jeho výraz zůstával nečitelný. Zpověď Miroslava nebyla první svého druhu, kterou slyšel, a přesto v ní bylo něco, co ho zasáhlo.

– A teď, když je smrt tak blízko – pokračoval Miroslav – necítím nic. Ani strach, ani lítost, jen… prázdnotu. Ani nevím, proč jsem požádal o tuto zpověď. Nikdy jsem v Boha nevěřil, ne doopravdy. Ale napadlo mě, že možná, jen možná, by to mohlo něco změnit. Možná by mi Bůh mohl pomoci.

Otec Anton chvíli mlčel, jeho prsty stále svíraly růženec. Pak promluvil, jeho hlas byl klidný, ale postrádal obvyklé teplo. – Věříte v Boha, pane Kováři? Nebo jen hledáte něco, čeho byste se mohl chytit teď, když vám bylo všechno ostatní odebráno?

Miroslavův pohled sklouzl na jeho ruce spočívající v klíně. – Nevím – přiznal. – Myslím, že spíš to druhé. Nikdy jsem se o náboženství moc nezajímal. Ale teď, co jiného mi zbývá?

Následující slova kněze byla tichá, ale prořízla ticho jako nůž. – Bůh neexistuje, pane Kováři. Alespoň ne tak, jak byste si přál.

Miroslav prudce zvedl hlavu, jeho oči se zúžily hněvem a zmatením. – Co to říkáte? Jste kněz. Měl byste nabízet spásu, odpuštění.

Výraz tváře otce Antona se nezměnil. – Říkám, že rozhřešení, které hledáte, nepřijde od vyšší síly. Musíte ho najít sám.

Než stihl odpovědět, přišlo náhlé, prudké trhnutí. Svět za oknem vlaku explodoval ohlušujícím výbuchem a poklidná venkovská krajina se v jediném okamžiku proměnila v oheň a chaos. Vlak se divoce otřásl, kovový skřípot rozřízl vzduch a Miroslav byl vymrštěn ze svého sedadla, jeho tělo tvrdě narazilo do stěny kupé.

V té poslední, děsivé chvíli, kdy plameny pohlcovaly všechno kolem něj, Miroslav pocítil zdrcující, dusivou prázdnotu. Nebyl čas na strach, na lítost—jen drtivé uvědomění si, že všechno, co vybudoval, všechno, čím byl, zmizelo v zlomku sekundy v ohni a kouři.

A pak přišla temnota.