Poslední audience - Expres do Bratislavy

16. března 2024, Košice, rezidence biskupa

Těžké dřevěné dveře biskupské rezidence se tyčily před ním, vrhajíce dlouhé stíny v ustupujícím světle odpoledne. Otec Anton, muž po čtyřicítce se šedivějícími vlasy a dříve atletickou postavou, nyní poněkud zaoblenou léty shovívavosti, zaváhal před vstupem. Jeho sutana, mírně pomačkaná po cestě, volně splývala přes široká ramena a přestože se snažil zakrýt svůj stav, stále z něj byl cítit ostrý pach alkoholu. Jeho tvář, zbrázděná vráskami únavy, prozrazovala neklid. Předvolání od biskupa bylo nečekané a Anton se obával nejhoršího.

Čekajíc v chladné, slabě osvětlené předsíni, se kněz v myšlenkách vrátil do dětství v malém polském městečku u hranic. Vyrůstal v zbožné katolické rodině, kde neděle byla svatým dnem a kostel centrem jejich života. Jeho rodiče, skromní a hluboce věřící, neustále zdůrazňovali důležitost víry. Byli nadšení, když mladý Anton, pýcha rodiny, se stal horlivým ministrantem a později oznámil svůj úmysl vstoupit do semináře.

Léta v semináři pro něj byla obdobím jak růstu, tak zklamání. Vstoupil s nejčistšími úmysly, ale brzy pochopil, že život kněze nebyl tak idylický, jak si představoval. Přísná disciplína, nekonečné rituály a pokrytectví, které u některých nadřízených vnímal, ho začaly unavovat. Do doby vysvěcení v něm již klíčila semena pochybností.

Jeho první umístění, malá farnost na polském venkově, bylo místem, kde se jeho víra začala skutečně hroutit. Tam, uprostřed monotónního farního života, ji poznal – místní krásku, jejímuž kouzlu nedokázal odolat. Následující románek byl plný vášně, ale odsouzen k nezdaru, a skončil skandálem, když je spolu přistihl její manžel. Církevní hierarchie, snažící se předejít veřejné ostudě, Antona rychle přeložila na Slovensko v naději, že vzdálenost skandál pohřbí.

Během následujících let Anton přecházel z farnosti do farnosti, každé nové umístění pro něj bylo novým začátkem, který ho vzdaloval od ideálů, jež kdysi zastával. S časem jeho cynismus rostl a víra se stala jen udržovanou fasádou. Naučil se pohybovat v církevní byrokracii, přeměňoval své farnosti v lukrativní podniky a z darů si zajišťoval pohodlný život. Dopřával si neřestí, proti kterým sám kázal – alkohol, hazard, ženy – a necítil přitom výčitky svědomí.

Před dvěma měsíci se však stalo něco, co jím hluboce otřáslo. Vracel se v noci z karetní hry, po několika sklenkách, když ztratil kontrolu nad vozem a srazil staršího muže přecházejícího ulici. Ten jako zázrakem přežil, ale událost téměř rozbila křehkou pózu, kterou Anton s obtížemi udržoval. Blízkost katastrofy ho vyděsila, a tak si přísahal, že už nikdy nesedne za volant. Přesto v něm pocit viny zůstal, živící jeho rostoucí pocit neodvratné záhuby.

Nyní, sedíc a čekajíc na biskupovo zavolání, mohl Anton jen předpokládat, že jeho čas se naplnil. Představoval si to nejhorší – exkomunikaci, vyhoštění z církve v hanbě. Přetřel si tvář, cítíc hrubé strniště, které už několik dní neholil, a těžce si povzdechl.

— Otec Anton, — ozval se hlas, přerušující tíživé ticho. Ve dveřích se objevil mladý kněz s neutrálním výrazem ve tváři. — Jeho Excelence tě chce vidět.

Anton vstal, jeho nohy se zdály těžké, když následoval mladého kněze dlouhou, zdobenou chodbou. Přepych biskupské rezidence, s vysokými stropy a stěnami zdobenými portréty svatých s přísnými výrazy, jen prohloubil jeho úzkost. Byl doveden k velkým dřevěným dveřím, mistrně vyřezávaným do náboženských symbolů. Mladý kněz jemně zaklepal, než je otevřel a pokynul Antonovi, aby vstoupil.
Biskupova kancelář byla prostorná, s vysokými okny, kterými pronikalo slábnoucí denní světlo a vrhalo teplou záři na leštěný dřevěný nábytek. Za velkým stolem seděl biskup Josef, muž ve věku přes šedesát let s laskavou tváří a pronikavýma modrýma očima, které nic nepřehlédly. Navzdory svému věku vyzařoval energii, jako by tíha jeho úřadu spíše posilovala, než ubíjela.
– Otče Antone – přivítal ho biskup Josef s vřelým úsměvem, vstal ze židle a podal mu ruku. – Pojď dál, posaď se.
Anton zaváhal, překvapený biskupovým přístupem. Nebyla to chladná, odsuzující postava, které se obával. Posadil se na nabízené místo, stále opatrný, ale poněkud klidnější.
– Děkuji, Excelence – odpověděl Anton a snažil se skrýt bouři emocí uvnitř. Na okamžik se rozhlédl po místnosti – vysoké police plné náboženských knih, kříž visící na stěně a malý stolek s karafou vína a dvěma sklenicemi stranou.
Biskup Josef se vrátil do svého křesla a sepjal ruce na stole. Chvíli si Antona prohlížel téměř otcovským pohledem. – Slyšel jsem o tobě mnoho, otče Antone – začal mírným tónem. – Po léta jsi věrně sloužil církvi v těžkých podmínkách.
Anton trochu ztuhl, nejistý, kam to směřuje. – Snažil jsem se, Excelence – odpověděl opatrně.
Biskup přikývl, jeho úsměv nevyprchal. – Právě proto jsem s tebou chtěl mluvit osobně. Tvé jméno se nedávno dostalo k samotnému primasovi.
To Antonem otřáslo. Primas? Z jakého důvodu by si ho tak vysoký představitel církve všímal, zvláště po jeho nedávných poklescích?
– Smím se zeptat proč? – odvážil se kněz, neschopen skrýt zvědavost.
Biskup se tiše zasmál. – Zdá se, že tvé schopnosti nezůstaly bez povšimnutí. Tvá dovednost spravovat farnosti, zvyšovat dary a udržovat prosperující společenství zanechala na mnohých v církvi velký dojem. Podle našich údajů tvoje farnost pravidelně přináší nejvyšší příspěvky v regionu.
Anton zamrkal, omráčen těmi slovy. Nikdy si nepředstavoval, že jeho cynické využívání věřících bude považováno za ctnost. Bojoval, snažil se najít správná slova, zatímco jeho mysl běžela na plné obrátky.
– Excelence, musím se přiznat… měl jsem pochybnosti – začal kněz a jeho hlas se zachvěl. – Už nějaký čas zápasím se svou vírou. Nevím, zda jsem hoden odpovědnosti, o které mluvíte.
Biskup Josef se chápavě usmál. – Otče Antone, pochybnosti jsou přirozenou součástí naší cesty. I ti nejsilnější z nás mají chvíle slabosti. Důležité je, že jsi církvi věrně sloužil i přes tyto pochybnosti. To je znamení opravdové síly.
Anton polkl a slova biskupa ho hladila jako balzám, i když cítil bodnutí výčitek svědomí, protože znal pravdu. Nebyl silný; byl cynikem, který využíval svou pozici k osobnímu prospěchu. A přesto tu seděl, chválen za to.
Biskup Josef pokračoval a jeho tón se stal formálnějším. – Primas rozhodl o tvém jmenování novým představeným jedné z nejvýznamnějších farností v Bratislavě – Baziliky sv. Michala. Je to prestižní post a věříme, že jsi pro něj tím pravým člověkem.
Anton ucítil, jak mu srdce zrychlilo. Bazilika sv. Michala byla jednou z nejvýznamnějších a nejbohatších farností na Slovensku, místem velkého vlivu a moci v církvi. Byl to povýšení, které nikdy nečekal, zvláště vzhledem k jeho posledním pokleskům.
– Ale, Excelence… jistě jsou jiní, kteří si to zaslouží víc – vykoktal kněz, snaže se skrýt své překvapení. – Já… já už ani nevěřím v Boha.
Slova vyklouzla, než je stačil zastavit, a okamžitě toho litoval. Srdce mu divoce bilo, očekával biskupovu reakci.
K jeho překvapení se biskup Josef pouze shovívavě usmál. – Otče Antone, všichni máme chvíle pochybností. I světci zpochybňovali svou víru. Důležité je, že ses prokázal jako mimořádný správce farností a sjednotitel společenství. To je to, na čem skutečně záleží.
Duchovní seděl, ohromený nečekaným obratem událostí. Biskupův úsměv nezmizel a Anton si uvědomil, že církev byla svým způsobem stejně cynická jako on sám. Nešlo o víru – šlo o moc, vliv a schopnost generovat bohatství. To poznání mu přineslo jak úlevu, tak hluboké zklamání.
– Děkuji, Excelence – dokázal nakonec říct Anton, a jeho hlas se ustálil. – Je mi ctí, že mi Vy i primas důvěřujete.
Biskup Josef spokojeně přikývl. – Zítra ráno nastoupíš na vlak do Bratislavy. Všechno je připraveno k tvému příjezdu. Nemám pochybnosti, že Bazilice sv. Michala přineseš velký úspěch.
Setkání skončilo formalitami, Anton se uklonil a znovu poděkoval biskupovi, než odešel z jeho kanceláře. Procházející dlouhou chodbou měl v mysli bouři rozporuplných emocí. Přišel, očekávaje odsouzení, možná dokonce vyloučení z církve. Místo toho byl odměněn a povýšen na post s velkou mocí a vlivem.
Když vyšel do chladného večerního vzduchu, zapálil si cigaretu a jeho ruce se mírně třásly. Ironie celé situace byla téměř nesnesitelná. Po léta se stále více vzdaloval víře, kterou kdysi ctil, a přesto byl nyní povýšen na jednu z nejprestižnějších pozic v církvi.
Vydechl dlouhý oblak dýmu a sledoval, jak se rozplývá v soumraku. Tíha situace ho tížila, ale zároveň cítil zvláštní pocit osvobození. Pokud mohla církev přimhouřit oko nad jeho hříchy, možná už nemusel cítit výčitky svědomí. Mohl pokračovat ve svém životě jako dosud – možná ještě směleji, s podporou biskupa a primase.
Jak se vzdaloval od biskupské rezidence, mířící do svého malého bytu, kde měl strávit poslední noc v Košicích, Anton už přemýšlel o svém novém životě v Bratislavě. Bohatství, vliv, moc – to všechno mohlo být jeho. Hrál roli věrného pastýře, ale za zavřenými dveřmi si užíval všech potěšení a pokušení, na která měl chuť.
Zítra nastoupí do vlaku do Bratislavy a nová kapitola jeho života čeká na napsání. A pokud neexistuje Bůh, který by ho soudil, jaký to má význam?

Duchovní odhodil nedopalek na dlažbu a zašlápl ho podpatkem. Na tváři se mu objevil křivý úsměv. Poprvé po dlouhé době pocítil cosi jako spokojenost.