Cena úspěchu - Expres do Bratislavy

17. března 2024, 8:42, vlak z Košic do Bratislavy

Janusz Kwiatkowski se opřel do sedadla, cítíc známé vibrace vlaku klouzajícího přes slovenský venkov. Byl to muž robustní postavy, se šedivějícími vlasy, které kdysi byly černé jako uhlí. Jeho tvář, poznamenaná lety chytrých obchodů a pozdních nocí, si stále nesla sebevědomý úšklebek člověka, který si vždy uměl zajistit své. Vedle něj seděla jeho manželka Monika, listující lesklým turistickým magazínem, a naproti nim jejich sedmiletý syn Pavel, přilepený k oknu, pohlcený pohledem na krajinu za sklem.

Cesta byla vzácným rodinným výletem, kombinací byznysu a potěšení, kterou Janusz zorganizoval jako způsob, jak poznat Slovensko – zemi, která pro něj začínala být stále důležitější. Jeho firma, oficiálně zabývající se recyklací a výrobou průmyslových filtrů, nedávno rozšířila svou činnost na území sousední země. Ale skutečné peníze, jak Janusz dobře věděl, netkvěly v čistém obrazu ekologické odpovědnosti, ale v tenkém, lukrativním světě likvidace odpadu.

Janusz sáhl do batohu a vytáhl tlustý sendvič zabalený do voskovaného papíru. Vůně uzené klobásy a česneku zaplnila kupé a jeho žaludek zakručel v očekávání. Rozbalujíc sendvič, pocítil vlnu spokojenosti. Život se mu vydařil, navzdory rizikům, která podstupoval.

– Moniko – promluvil a podíval se na svou ženu – víš, tahle země je ještě krásnější, než jsem čekal. Měli bychom častěji podnikat takové výlety – spojit práci s potěšením. Co si o tom myslíš?

Monika odtrhla oči od magazínu a na rtech se jí objevil jemný úsměv. Byla to žena, jejíž krása, i po letech manželství a výchovy dítěte, stále přitahovala pohledy. Elegantní postava a hluboko posazené oči, které kdysi způsobily, že se Januszovi podlomila kolena. – Souhlasím – odpověděla. – Četla jsem o Vysokých Tatrách. Mohli bychom tam příště jet na pěší túry. Pavlovi by to také prospělo.

– Rozhodně – přikývl Janusz a zakousl se do sendviče. Slaná chuť klobásy zaplnila jeho ústa a on na okamžik zavřel oči v uspokojení. – Nic nepřekoná čerstvý horský vzduch a dobrou slovenskou kuchyni, že Pavle?

Pavel neodpověděl. Celou svou pozornost upíral na svět za oknem, téměř přitisknutý nosem ke sklu. Chlapec zdědil zvědavost po otci, vždy pokládal otázky o tom, jak věci fungují a proč svět vypadá tak, jak vypadá. Dnes byl však neobvykle tichý, pohlcený tím, co se dělo venku.

– Pavle – zavolal Janusz znovu, tentokrát s lehkým smíchem. – Co tam vidíš? Hory přece nikam neutečou, víš to, že?

Pavel se konečně otočil k otci, s obočím svraštělým soustředěním. – Tati, co to je? – zeptal se, ukazujíc na něco za oknem. – To na obloze… nevypadá jako letadlo.

Janusz svraštil čelo a naklonil se blíž, aby lépe viděl. Nejdříve si ničeho zvláštního nevšiml, jen vzdálené kopce a oblohu nad nimi. Ale pak to spatřil – tmavý tvar pohybující se rychle po nebi, příliš nízko a rychle na to, aby to bylo dopravní letadlo. Instinkt, vybroušený lety vedení jak legálních, tak méně legálních obchodů, se spustil a po zádech mu přeběhl chladný mráz.

– To bude asi jen nějaké vojenské letadlo nebo něco takového – řekl Janusz lhostejně, snažíc se ignorovat své tušení. – Není se čeho bát.

Ale Pavel se nedal. – Pohybuje se to divně – trval na svém. – Nevypadá to jako žádné letadlo, které jsem kdy viděl.

Monika, která si všimla znepokojení v synově hlase, zvedla oči od magazínu a pohlédla na Janusze s tázavým výrazem. – Je všechno v pořádku?

– Ano, všechno je v pořádku – odpověděl Janusz, nutíc se do úsměvu. – Prostě jen zvědavé dítě, to je celé.

Ale když si bral další sousto sendviče, pocit neklidu zůstal. Tvar na obloze se přibližoval a něco na něm ho stále znervózňovalo. Hlavou mu proběhly obrazy jeho obchodů, rizik, která podstupoval, zkratek, které volil, a lidí, kterým platil, aby jeho podnikání zůstalo mimo pozornost příslušných úřadů. Zavrtěl hlavou, snažíc se zapudit tyto temné myšlenky. Měla to být odpočinková cesta, ne čas na starosti o práci.

– Moniko, rozhodla ses už, co chceš dělat po příjezdu do Bratislavy? – zeptal se, měníc téma. – Myslel jsem, že bychom mohli vyrazit na plavbu po Dunaji. Pavlovi by se to líbilo.

– To zní krásně – odpověděla Monika a její úsměv se vrátil. – Možná bychom pak mohli navštívit hrad. Slyšela jsem, že odtamtud je úžasný výhled.

– Perfektní – řekl Janusz a jeho nálada se znovu zlepšila. – Strávíme tam celý den. Jen my tři. Žádný byznys, žádný stres, jenom…

Přerušil ho náhlý ohlušující výbuch. Vlak se prudce otřásl, mrštíc ho zpět do sedadla. Sendvič mu vypadl z ruky a během okamžiku se svět za oknem proměnil v plameny a kouř. Síla exploze byla zdrcující, trhala vagony vlaku s ohlušujícím rachotem.

Janusz instinktivně sáhl po synovi, srdce mu bušilo v hrudi. – Pavle! Moniko! – vykřikl, ale jeho hlas se ztratil v chaosu. Kupé se naplnilo křikem, skřípěním kovu a děsivým zvukem tříštícího se skla. Vlak se hroutil pod silou exploze a než si Janusz uvědomil, co se děje, byl vržen na podlahu, bolest vystřelila jeho bokem, když tvrdě dopadl.

Poslední, co spatřil, byla vyděšená tvář syna, natahujícího k němu ruku, než se všechno ponořilo do temnoty.

Když se prach usadil a ozvěny exploze utichly v dálce, trosky vlaku ležely zkroucené a rozbité v tiché slovenské vesnici. A spolu s nimi zhasl život a ambice Janusze Kwiatkowského, zanechávajíc jen hořké, ironické memento – že nakonec žádné množství peněz ani moci ho nedokázalo ochránit před důsledky života, který si sám zvolil.